Reakce z redakce 2015: Nejlepší zahraniční desky (I.)

Výroční žebříčky. Věc, bez které se žádný (nejen) hudební web neobejde. Vybrali jsme pro vás 40 zahraničních a 15 českých desek, které zanechaly v naší redakci největší stopu. A začínáme první dvacítkou zahraniční produkce. Jelikož se nám vzácně ve své topce téměř nikdo neshodl na stejných deskách, tudíž bylo velmi obtížné určovat pořadí, představujeme vám naše nejoblíbenější alba chronologicky, tak, jak v průběhu roku vycházela. Nahlédněte do našeho bilančního diáře.

Leden

Disappears – Irreal (20. ledna)
Pravděpodobně nejvíce znepokojující nahrávka, která mi letos zakotvila v uších. Mrazivá industriální kytarová klaustrofobie, repetitivní disharmonické fragmenty, které paranoidně budují pocit příchodu něčeho temného, neuchopitelného, bezútěšného. Kdo se bojí, nesmí do irreálna. (tf)

Viet Cong – Viet Cong (20. ledna)
Kanaďané, kteří svým debutem převrátili všechny teze o vyčpělosti kytarové muziky vzhůru nohama. Příběh o tom, kterak eklekticky vykrást všechny vzorce od post-punku přes psychedelii po noise pop a vytřískat z toho nejosobitější, nejpestřejší a nejpřekvapivější kytarovou desku posledních mnoha let. (tf)

Únor

Mount Eerie – Sauna (4. února)
Phil Elverum, jeden z nejméně doceněných hudebních géniů současnosti, netočí slabé desky. Potvrzuje to i jeho letošní Sauna. Zenbudhistická mystika, vikinská mytologie, křehké lo-fi písničkářství, všeobjímající chrámové ozvěny i zneklidňující drone-metalové burácení a zvuková deformace v jednom. Hloubková hudební meditace. (tf)

Father John Misty – I Love You, Honeybear (9. února)
Tím, čím byla loni deska Benji Marka Kozeleka (osobitá, svěží, textově otevřená), je letos druhotina Joshe Tillmana. Upřímná nahrávka o lásce, z níž nelze vyhodit jedinou skladbu. Jen naživo by se mohl Tillman raději vrátit k obyčejným one-man show. (jz)

Rhiannon Giddens – Tomorrow Is My Turn (10. února)
Rhiannon má hlas, který stojí za pozornost. I když zpívá gospel, blues či country. Člence Carolina Chocolate Drops debutové album produkoval T Bone Burnett, s nímž spolupracovala i na loňském projektu The New Basement Tapes. Skoro se až dá říct: nová Norah Jones. (tk)

José González – Vestiges & Claws (17. února)
Pusťte si prvních pár tónů písničkáře Josého Gonzáleze a rázem vás to přenese někam do klidu, do tepla, do měkkého křesla. Ačkoli máme jeho první dvě desky asi raději, i ta nejnovější, v obýváku nahraná, si zaslouží místo ve výběru toho nejlepšího z letošního roku. José si nás opět získal neopakovatelnou tichou atmosférou, vyrovnaností i blízkostí. Skladba Open Book se osvědčuje i jako velmi příjemný, pozvolný budíček. (hp)

Březen

Lotic – Heterocetra (3. března)
Provokace. Lotic balancuje na hraně harmonie a chaosu. Taneční levitace střídají strmé pády do temnot a vytváří kinetickou energii tak hutnou, že při maximální hlasitosti strhává atomové kryty. (fh)

Ólafur Arnalds + Alice Sara Ott – The Chopin Project (16. března)
Experiment islandského pianisty a skladatele Arnaldse a japonsko-německé pianistky Ott oživit Fryderyka Chopina dopadl na jedničku. Ukazuje se, že jeho skladby unesou malé i větší změny, rozkvetou do nevídaných odstínů a s přidanou dávkou severského krasosmutnění se prohloubí jejich emocionalita, ale i dramatičnost. (hp)

Benjamin Clementine – At Least for Now (30. března)
Clementinův debut je pro mě jedno z nejzajímavějších letošních alb. Mnohovrstevnaté, plné neočekávatelných zlomů, založené na klavíru a písničkářství, ale sahající do různých směrů – Benjamin je básník, pianista v jazzovém klubu, bohém, rozervanec. At Least for Now je dialogem piana, smyčců a jednoho nezaměnitelného hlasu, který neustále balancuje mezi vzrušenou dramatičností a smířeným poklidem. (hp)

James Welburn – Hold (30. března)
Kráčíš temnotou. Nebe se otevírá, noisové drony a děsivé údery bicích probouzí strach a úžas zároveň. Epika, experiment, závan čerstvého pohlazení ostřím metalového ambientu. Procházka očistcem i říší divů. (zm)

Lower Dens – Escape from Evil (31. března)
Vrátit se v čase a zůstat přítomen ve světě snů, které jsou skutečné. Osmdesátkový retro sound stále přitahuje, ještě více však ty narativní melodie a refrény s nadějí a nejasná sexualita a úplná svoboda. Vem si ten svět, je jenom tvůj. (zm)

Sufjan Stevens – Carrie & Lowell (31. března)
Na nejvíce osobní desce Sufjan odkrývá příběh svého dětství, zemřelé matky a nevlastního otce. Akustická kytara, klavír a ukliňující vícehlasy. Nic víc. Pokud se do textů hluboce ponoříte, je těžké udržet slzy na krajíčku. I když tušíte, že něco z toho je fikce. (tk)

Death Cab For Cutie – Kintsugi (31. března)
Kapela, kterou po dokončení desky opustil zakládající člen Chris Walla, poprvé vyhledala producenta zvenčí. A vyplatilo se. Do puntíku dotažené aranže doplňují texty o vztazích na dálku, nových technologiích, nutných porozchodových oživení. I proto je na obalu desky japonské umění odkazující k filozofii léčení poškození, kdy opravy jsou součást historie objektu a nemaskují se. (tk)

Duben

Young Fathers – White Men Are Black Men Too (6. dubna)
Není to jen o morálce, spravedlnosti a sociální kritice. Není to jen o bratrském souznění tří výrazných osobností. Není to jen o spojení všech prvků kvalitního pop songu, který tu roztančí, tam zuřivě hecuje k pozornosti rapem ostrým jako břitva. Není to jen zpívání z plna hrdla, není to jen rituální křepčení. Je to všechno dohromady. (zm)

Colleen – Captain of None (7. dubna)
V hlavní roli renesanční viola da gamba. Ve výsledku moderní a křehký chamber folk, u něhož se nechce věřit, že vznikl právě z takto starobylého nástroje. Francouzka Cécile Schott experimentovala, kolážovala a vrstvila tak dlouho, až jí pod rukama vykvetl zvukově unikátní a melodicky neodolatelný subtilní drahokam. Hudba futuristických královských dvorů. (tf)

Villagers – Darling Arithmetic (13. dubna)
Conor O'Brien s albem Darling Arithmetic navazuje na dvě předchozí povedené desky. Všechny nástroje v devíti skladbách převážně akustické podoby si plachý Conor nahrál tentokrát sám. A vytvořil své nejvíce emocionální album, ve kterém řeší i otázky vlastní sexuality. K nejsilnějším skladbám patří „Hot Scary Summer“ nebo „Everything I Am Is Yours.“ (tk)

Blur – The Magic Whip (27. dubna)
Damon Albarn umí být smutný a zároveň silný skladatel, který odhalil snad vše, co mohl, na své sólovce Everyday Robots. Taky má nesmírný talent na produkci. A navíc má v zádech jednu ze zásadních britských kapel 90. let. Jako by odlehčil ty tíživé myšlenky a pocity a nová řadovka Blur byla jakousi opačnou polaritou jeho sólové tvorby. Výsledkem tak nemůže být nic jiného, než album, které už z logiky patří k tomu nejlepšímu, co letos vyšlo. (zm)

Květen

Hop Along – Painted Shut (5. května)
Letošní rok v (kytarové) hudbě patřil ženám. Torres, Jessica Pratt, Laura Marling nebo Courtney Barnett. Mě nejvíc (bylo to ale opravdu těsně) nakonec zaujala Frances Quinlan a její Hop Along. Tahle kapela by byla v devadesatkach obrovská; neztratí se ale jistě ani nyní, když už kytary lehce ustoupily ze slávy. (jz)

Sóley – Ask the Deep (8. května)
Pro islandskou písničkářku Sóley jsme měli slabost vždycky. S novým albem se ten obdiv do nás vrývá ještě silněji. Ask the Deep má tajuplnou atmosféru temné severské pohádky. To nejtemnější je přitom to, co si každý nosí v sobě a s čím se neumí vypořádat, vzkazuje Sóley. Připočtěte k tomu sny, fantazie, ozvěny, ale taky hodně křehké romantiky, a máte desku na nekonečné noční poslechy. (hp)

Prurient – Frozen Niagara Falls (12. května)
Romance ve smysly penetrujícím hávu. Industriální hluk, jenž rozmetá vše kolem na cestě k epickému vrcholu. Nejlepší deska Dominika Fernowa je naprostým unikátem, zasluhující piedestal. (fh)