Podzimní soundtrack

Podzimní soundtrack

Pestrobarevný a slunečný podzim pomalu končí. I to poslední listí již dotlívá, modrá obloha čím dál více ustupuje odstínům šedé, ulice jsou zalité neproniknutelnou mlhou, šero a tma vítězí nad světlem. Nastává pravá pochmurná podzimní atmosféra, listopad se vším všudy, zima a déšť, rozmrzelost, kterou brzy překryje první sníh.

Dali jsme hlavy dohromady a v úzkém okruhu redaktorském se zamysleli nad deskami, které nás takovými podzimními dny provázejí. Deskami, které podněcují naše posmutnělé nálady, nebo nám proti nim naopak pomáhají bojovat. Zabrousili jsme do produkce letošní i minulé, domácí i zahraniční, žánrově nespoutané. A předkládáme vám je pro případ, že vaše hudební knihovny nejsou s to nabídnout něco, co by vás obalilo podzimem zevnitř i zvenčí.


Sleep Party People – Sleep Party People

Když kolem vás začnou z těžkých, u země ležících podzimních mlh vystupovat králičí uši a zešeřelým prostorem se od nevidím do nevidím rozlehnou mrazivě bizarní, avšak hypnoticky vábivé melodie, neutíkejte. Nechejte se obklíčit. Prapodivně fantaskní svět dánských Sleep Party People, v jehož elektronické zasněné meluzíně plné halucinogenů ožívají stíny dětských imaginací, mi učaroval především na debutu. Je to iluzivní, zcela odpoutaná, v maskách ukrytá avantgarda, úkaz, k němuž nenacházím podobně podivínskou paralelu. Klíč do říše tvorů a tvarů temných pohádek pro dospělé. (tf)


Bohren & Der Club Of Gore – Piano Nights

Na startu každého nočního návratu domů se vždycky dlouho rozhoduju, jestli z batohu vytáhnout sluchátka nebo ne. Zvuky, které vydává město vrávorající tmou, jsou často lepší než obsah mého přehrávače, a je škoda o ně přicházet. Tohle dilema ale neplatí v případě Bohren & Der Club Of Gore a jejich letošního alba Piano Nights, které je pro takové procházky jako stvořené. Ve dne může tato deska leckterého posluchače snad i nudit, protože v zahlcenosti jinými dojmy je těžké uchopit a přitom nerozbít její křehkou konstituci. Jde o soubor devíti skladeb, které lze řadit pod dark ambient nebo doom jazz. Jinými slovy, hodina velmi jemné hudby ideální jako doprovod čím dál dříve přicházejících podzimních nocí. (pm)


Fiordmoss – Ink Bitten

Fiordmoss, tj. původně brněnské duo, dnes v Berlíně usazený kvartet, zatím vydali jenom dvě EP. Vybíráme z nich to jednoznačně podzimnější, tajuplnější. EP Ink Bitten (2012) je totiž zhmotněním postmoderní estetiky a folklorních představ o poloprůhledných rusalkách, které za nocí svým podmanivým zpěvem lákají sličné jinochy do hloubi vod. Fiordmoss okolo vás vyčarují lehounký mlžný závoj, ať už je posloucháte kdekoli.  Budou vás stahovat pod hladinu, motat vám nohy a ruce do stonků leknínu a šeptat vám do ucha líbezná slova. Nechejte se na jednadvacet minut očarovat. (hp)


Mac DeMarco – Salad Days

V posledních letech nemůžu vystát desky, které mají příliš okatých singlů. Písničky, které na album svou atmosférou nepatří, ale protože jsou chytlavé a potenciálně úspěšné, musí se tam někam vměstnat. Bohužel ale často nabourávají poslech celé desky. Zaseknete se u nich a vychutnání si alba jako celku už je takřka nemožné. Třeba Fear Fun od ex-bubeníka Fleet Foxes Joshe Tillmana (Father John Misty), kupa nesinglových písniček a do toho největší hitovka roku 2012 Hollywood Forever Cemetery Sings. Pro mě dodnes nepochopitelné. Buď tam nacpat takových hitů ještě pět, nebo raději vůbec žádný a nechat desku příjemně plynout.

To se dokonale podařilo Macu DeMarcovi se svou druhotinou Salad Days. Někdo si sice možná řekne, že je deska jednolitá, monotónní, nálada písniček se totiž nemění ani na moment. Jediné změny nalezneme v melodiích, občas jemně v aranžmá. Důležité však je, že po pár posleších písničky nijak nesplývají, což je největší kouzlo celé nahrávky. A singly? Člověk si je tam může nalézt také, třeba Chamber of Reflection nebo Goodbye Weekend. A tyhle singly poslech nijak nenarušují, právě naopak – fungují úžasně ve prospěch celé desky. (jz)


Mount Eerie – Lost Wisdom

Album, které se málem nestalo… Phil Elverum, aka Mount Eerie, je pozoruhodný zadumanec ze zapadlého městečka Anacortes, který vtiskl (a vtiskává) žánrovým škatulkám lo-fi a DIY zcela nové obzory. Odráží se to i na albu Lost Wisdom, které nahrál spontánně během tří dnů v obýváku společně s jeho múzou Julií Doiron a Frederickem Squirem, kteří jej neplánovaně navštívili během turné.

Elverum vyhrabal ze šuplíku deset skladeb, z nichž některé složil již o pět let dříve v dřevěné chatrči kdesi uprostřed hlubokých norských lesů, a především za přispění Julie Doiron jim vtisknul neučesanou, syrovou, folkovou podobu. Necelých čtyřiadvacet minut autentického písničkářského kouzla šeplavých akustických fragmentů zní jako prvotní demo, přesto stojí pevně na svých a jakékoliv vypiplání by výsledku jen uškodilo. Spirituální Elverum meditativně hledá spojnici mezi životem a smrtí a ve všem nachází samotu, vzletný hlásek prostě smýšlející Julie Doiron jen zdánlivě prosvětluje ponurou atmosféru duševního existenciálna. Metafora podzimu ožívá v každém textu, v každém tónu i povzdechu. (tf)


The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble – Here Be Dragons

Letos se rozpadli The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble. Často jsou uváděni jako průkopníci žánru právě v páru s Bohren & Der Club Of Gore. Ale to je trochu zavádějící. V hudbě Kilimanjaro je slyšet více elektroniky, mají čitelnější melodie a výraznější rytmus, vlastně jsou skoro až taneční. Což neznamená, že by jejich tvorba nevrhala stíny. The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble vznikli v roce 2000 jako dvoučlenný projekt, který měl hudebně doprovázet klasické němé filmy, třeba Nosferatu nebo Metropolis. Postupně se rozrostli až na septet, natočili čtyři alba a v polovině tohoto roku experiment ukončili. Poslouchat je ale budu určitě ještě několik zim. (pm)


Ólafur Arnalds – Found Songs

Panuje podivně uhozená představa, že klasická (tedy vážná) hudba je úplně smrtelně vážná, vůbec není k běžnému poslechu a člověk tomu musí „rozumět“, aby z toho něco měl. Tvorba Ólafura Arnaldse je nejlepším příkladem toho, že je to neopodstatněný názor. A podzim je tou nejlepší příležitostí, abyste si to na vlastní uši vyzkoušeli. Minimalistické skladby pro klavír a smyčce vyniknou hlavně při melancholických procházkách (nejen Brnem) anebo za zavřenými dveřmi setmělého pokoje. K Ólafurovi a jeho EP Found Songs je třeba to, o co se snažily snad všechny paní učitelky – takové ticho, aby bylo slyšet dopadnout špendlík na zem. (hp)


Alex G – DSU

Párkrát do roka mě popadne jakási potřeba prohrabávat se letošními deskami. Projíždím stovky z nich, tu a tam zaujme nějaký název, někdy natrefím na něco známého, co mi nějakým způsobem ušlo, a někdy mě zaujme dokonce jen obal. To byl právě případ lo-fi počinu mladého amerického písničkáře Alexe G DSU. Krásný vizuál, a naštěstí, krásná hudba. Písničky jsou rozmanité a tak je poněkud jednoduché udržet pozornost již při prvním setkání. Nedostatkem budiž sestupná kvalita, kdy se první šestici skladeb ty pozdější kvalitou příliš nerovnají. Ale to v podstatě ani nevadí, první půltucet můžete točit dokola hodiny a hodiny a bude stále bavit. A Harvey? Lepší song jsem letos neslyšel. (jz)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.