Reakce z redakce 2012: alba Reakce z redakce 2012: alba

Reakce z redakce 2012: alba

Reakce z redakce 2012: objevy a debuty | alba

Po rekapitulaci zajímavých objevů a debutantů loňského roku se konečně dostáváme také k našim tipům na alba, která by neměla uniknout vaší pozornosti. Představujeme vám více jak dvě desítky desek, které si v redakci s rokem 2012 spojujeme. Jste zvědavi?


► Pro věčné mládí

Patti Smith – Banga (www)

Banga, aktuálny album Patti Smith, pomenovaný po psovi z Bulgakovovej knihy Majster a Margaréta, vyšiel takmer po piatich rokoch od jej posledného albumu Twelve. Patti Smith ,symbol nestarnúcej širokospektrálne zameranej umeleckej osobnosti, si tak ku svojim šesťdesiatym šiestym narodeninám dopriala niečo, čo sa nepodarí len tak niekomu, na moment "zastavila čas". Nahrávka znie aktuálne, má hĺbku a cítiť z nej ošľahanosť diaľkami a skúsenosťami. V skladbách sa striedajú motívy inšpirované francúzskou poéziou, aktuálnymi spoločenskými udalosťami, prírodou, snami a pozorovaniami autorky. Za "dobré znamenie" slovami Patti Smith, môžeme považovať aj fakt, že sa album nahrával v štúdiu Electric Lady, v ktorom nahrala aj svoj debut Horses. (Jana Kočišová)


► Když hledáte folk s popovou duší

Dry the River – Shallow Bed (www)

O londýnských indie folkařích Dry the River, loňských debutantech, se nejdřív dlouho šuškalo, a teď už se o nich mluví pořádně nahlas. Hudba tak akorát na pomezí folku (ach, ty housle!) a kytarovky klasického britského střihu je skvělá na albu a se stejnou (ne-li větší) noblesou obstojí i na koncertech. Dry the River se zkrátka uvedli, jak nejlépe mohli. Je to dobrý, hřejivý pocit, že se v příštích letech se máme na co těšit. (Helena Pazdiorová)


Of Monsters and Men - My Head Is an Animal (www)

Jen málokdy se člověku podaří být skutečně přímým svědkem raketového vzestupu nějakého interpreta nebo kapely. Když jsem předloni viděl indie folk-popovou kapelu Of Monsters and Men hrát na chodbě Islandské university v Reykjavíku pro hrstku diváků a říkal si, jaká je to ale to skvělá "místní" kapela, netušil jsem (a nejspíš ani nikdo z přítomných), že se do roka z té stejné kapely stane mezinárodní fenomén hrající na světových festivalech a obsazující přední příčky v prodejnosti. Oslavný povyk z řad fanoušků a kritiky, který se objevil spolu s jejich debutovou deskou My Head Is an Animal, je ale skutečně na místě, jelikož kapela jak na studiovce, tak i na živelných koncertech dokazuje své neobyčejné kvality a zároveň svým téměř až rádiově hitovkovým zvukem bourá islandské hudební klišé, které automaticky předpokládá, že každá islandská kapela je ovlivněna metafyzickými elementy pramenícími z krásy islandské přírody, a naopak potvrzuje amerikanizaci islandské společnosti, která je těsně spjatá s poválečnou historií ostrova. Koneckonců to bylo právě ve Spojených státech, kde Of Monsters and Men poprvé prorazili mimo hranice svého rodného ostrova. Inu nezbývá, než se zvědavostí sledovat, jak se bude osud této nadějné formace vyvíjet dál. (Lukáš Janičík)


Mumford and Sons – Babel (www)

To už je osud druhých alb, že jsou vždycky terčem kritiky. Málokomu se podaří mílovými kroky předběhnout svůj debut. Ještě hůř jsou na tom kapely, které svou hudbou nastartují boom v oblibě určitého stylu. S tím se potýkají i londýnští indie folkoví Mumford and Sons. S podobnými hudebníky jako by se teď roztrhl pytel a obstát mezi nimi není nic jednoduchého. A ač se leckomu může jevit, že se teď Mumford and Sons opakují a vykrádají sami sebe, Babel je pořád deska, která naprosto bez debat stojí za nejeden pozorný poslech. (Helena Pazdiorová)


► Pro milovníky barevných sušenek a koktejlů v odstínu laguny

Grimes - Visions (www)

Hudba Grimes je stejně nejednoznačná a podivuhodně atraktivní jako sama představitelka projektu Claire Boucher. Na jednu stranu se z Grimes dá vyčíst naivita a jednoduchost, ale na druhou stranu se ty stejné elementy dají také interpretovat jako geniální a komplexní. Skutečnost je taková, že hudba Grimes není prototypem žádného z těchto protipólu, ale spíš leží v jejich společných okrajových částech, které se vzájemně v jednom bodě (v bodě, který můžeme nazývat právě Grimes) protínají. Pravděpodobně i díky tomu by se její hudba dala označit za post-moderní, za vycházející z plurality a znemožňující tak jakémukoliv kategorizování. Nutno však podotknout, že i přes veškerou extravaganci je stále tvorba Grimes maximálně přístupná, o čemž svědčí poměrně velký fanouškovský zájem, který díky desce Visions tato velmi osobitá interpretka získala. (Lukáš Janičík)


of Montreal - Paralytic Stalks (www)

Již jedenáctá studiová deska amerických psychedeliků of Montreal je prostě jízda. Od začátku až do konce. Když MGMT prohlásili o skladbě Siberian Breaks ze své druhé desky Congratulations, že jim přišlo cool poskládat několik písniček, tedy nápadů, do jednoho tracku, pak věřte tomu, že of Montreal to tak dělají pořád. Výsledkem je obrovská nálož hudby, na kterou můžete tančit nebo se jí opíjet v hluku všedního velkoměsta. Nemá smysl něco vypichovat nebo řešit detaily, tohle je album, které se poslouchá celé, tak jak bylo natočeno. Jako za starých dobrých časů magnetofonových pásek. (Zuzana Macháčková)


► Pro prošedivělé konzervativce

Dinosaur Jr. – I Bet On Sky (www)

Každý album od návratu Dinosaur Jr. je svojim spôsobom podobný na jeho predchodcu. A keďže predchodcovia sú u Dinosaur Jr., špeciálne od ich návratu v roku 2007, mimoriadne vydarení, na novinke sa nemohli pomýliť. Na I Bet on Sky pokračujú Dinosaur Jr. v ich poňatí rocku, no zároveň si tu gitarové sóla J Mascisa podávajú ruku s až folkovou melodickosťou. Za to môže asi Mascisova záľuba v akustickom hraní, ktorú predviedol minulý rok sólovým albumom, a tak Dinosaur Jr. nahrali príjemne živelnú a pritom dospelú platňu, ktorá ich fanúšikov neprekvapí, ale predovšetkým ich neprekvapí v tom, že by nebola vynikajúca. A ak to bude pokračovať takto aj naďalej, o nejaké dva-tri roky bude novinka opäť minimálne v našom rebričku. (Filip Drábek)


► Pro trpělivé posluchače i „obyčejné“ hipstery

Soko – I Thought I Was An Alien (www)

I Thought I Was An Alien je prvý dlhohrajúci album od francúzskej herečky a speváčky Stéphanie Sokolinski alias Soko. Na albume je pätnásť rýchlo ubiehajúcich skladieb, ktoré spoločne nesú odkazy uveriteľných príbehov zo života zabalených do hravého lo-fi folku. Počúvanie albumu sa tak stáva metaforou rozhovoru, v ktorom sa nám Soko sebaironizujúco priznáva k svojim prešľapom. Jej prejav je úprimný, miestami až detsky naivný ale napriek tomu veľmi pestrý a tak trochu pozitívne psychotický. (Jana Kočišová)


Sun Kil Moon - Among the Leaves (www)

Among the Leaves je deskou, kterou si nemůže dovolit vydat jen tak leckdo. Přehnaná délka a takřka žádná rozmanitost a přesto se jedná o nahrávku, které je složité něco takového vůbec vyčítat. Omluvou za tyto neduhy je totiž nebývalá upřímnost a otevřenost. Mark Kozelek s ledovým klidem zpívá o tom, jak na turné podváděl svou přítelkyni, jak mu zemřel kamarád, či jak odehrál zoufalý koncert kdesi v Belfastu. Občas se nad některými situacemi člověk zasměje, spíše ale z Kozelkova odtažitého projevu zamrazí. Tohle určitě není deska pro každého, ale pokud jste trpěliví a zajímá vás i lyrická stránka alba, neměli byste být zklamáni. Otevřenější zpověď muzikanta, jehož léta slávy jsou již nenávratně pryč, totiž nenajdete. (Jakub Zbořil)


► Když ke snění potřebujete soundtrack

Sigur Rós – Valtari (www)

Dlouhé čtyři roky trvalo Islanďanům Sigur Rós, než představili nové studiové album. Ta trocha strpení ale stála za to a na konci května jsme se dočkali vytoužené dávky severské melancholie. O tom, jestli je to jejich dosud nejlepší deska, bychom sice mohli polemizovat, jenomže v případě Sigur Rós jsou důležitější jiné věci, totiž jak moc se necháte vtáhnout intenzitou atmosféry, jak moc se během poslechu zapomenete. A při tom záleží na místě, času, okolnostech, rozpoložení (a pochopitelně taky na oblibě islandštiny a svetrů s norským vzorem). (Helena Pazdiorová)


Beach House – Bloom (www)

Pravda, pokud jde o tvůrčí, zvukovou i náladovou stránku, Bloom neznamená pro Beach House v kontextu jejich vlastní diskografie žádný zásadní milník. Nic se ovšem nemění ani na tom, že jde kapelu, která nemá zapotřebí sledovat trendy, naopak mnohé jiné stále inspiruje. Opět se jim podařilo dát dohromady povedenou kolekci silných písní, která jim nic neubírá na statutu nejvýraznější dream-popové kapely posledních let. (Ladislav Řehounek)


Mirrorring - Foreign Body (label)

Když se na začátku roku internetem roznesla zpráva o chystaném společném albu Tiny Vipers a Grouper, nekorunovaných královen něčeho, co bychom mohli nazvat abstraktním písničkářstvím, přičemž první jmenovaná na to jde s akustickou kytarou a druhá skrze symfonii drone a reverb efektů, zvěstoval jsem, že tahle kolaborace nemůže dopadnout špatně a nemýlil jsem se. Album Foreign Body, které interpretky vydaly pod společným pseudonymem Mirrorring, představuje dvě zdánlivě neslučitelné síly, které sice vycházejí z rozdílných vod, ale přesto tvoří silné a téměř až harmonické sladění, jelikož obě síly si nejsou vzájemně protichůdné, ale naopak kráčejí stejným směrem. A přestože se pro svou těžkou uchopitelnost může zdát některým posluchačům na první poslech album neatraktivní, nemám pochyb o tom, že si zaslouží bližší pozornost a že se jedná o jeden z největších hudebních klenotů roku. (Lukáš Janičík)


► Pro ty, co neuznávají „špunty“

Japandroids - Celebration Rock (www)

Podobne ako Dinosaur Jr., ani Japandroids neexperimentujú a tak prekvapili akurát tým, že sa dostali do top 10 vo výročných anketách Spin, Rolling Stone aj Stereogum... Celebration Rock je možno o niečo menej spontánny ako ich debut Post-Nothing, no stále je garážový, epický a hlučný. Sympatické tak je, že Japandroids nevstúpili po úspechu Post-Nothing do vôd prepracovanej štúdiovej produkcie, a tak je ich album skôr štúdiovým záznamom koncertu dvoch ľudí, ktorí radi kričia a mlátia do nástrojov. Nepreprodukované garážové hymny? To sú Japandroids. (Filip Drábek)


► Určeno těm, jenž nepovažují pop za sprosté slovo

The Shins – Port of Morrow (www)

Portland se pro americkou alternativní scénu stal městem, které plodí celou řadu zajímavých kapel. The Shins se zařadili mezi ty nejvýraznější a nic na tom nezměnil ani fakt, že loňská deska Port of Morrow vyšla po pětileté odmlce, ani to, že skladatel a zpěvák James Mercer kompletně obměnil celou sestavu kapely a zůstal jediným původním členem. Jako autor všech skladeb na všech deskách ShinsMercer pevný rukopis a ani novinka v tomto ohledu nepřináší žádnou revoluci. Ale pokud jde o kytarový pop, který se nepodbízí, pak jsou Shins pomyslným Mercedesem. (Ladislav Řehounek)


Lana Del Rey – Born to Die (www)

Původně byla Lana Del Rey senzací internetu, nakonec se jí ale s deskou Born to Die povedlo, alespoň co se uplynulého roku týče, zařadit se mezi nejvýraznější zpěvačky balancující na pomezí alternativy a mainstreamu. Alternativy i mainstreamu proto, že ji obě strany berou svým způsobem za svou. Model, jakým Lana v showbusinessu funguje, je svým způsobem klasickou ukázkou major labelem vytvářené bubliny, ovšem narozdíl od většiny bublin nejde o takovou, po které by po prasknutí nic nezůstalo. To všechno je ale jenom kontext, který s klidem můžeme pominout. Deska Born to Die sama o sobě je kolekcí silných autorských písní zpěvačky, která má co říct a dokáže to podat s naléhavostí a přesvědčivostí. Lana sice působí plaše a uzavřeně, jako kdyby se ale právě skrze své písně otevírala. A to je sympatické. (Ladislav Řehounek)


Chairlift - Something (www)

Občas partnerský rozchod (a s tím společný odchod z kapely) nemusí být nutně špatná věc. Alespoň v případě synthpopové kapely Chairlift se jeden takový rozchod ukázal jako maximálně prospěšný, jelikož poté, co kapelu opustil Aaron Pfenning, se dvorní skladatelkou nyní již dvojčlenné formace stala zpěvačka Caroline Polacheck, která při přípravě druhého alba kapely získala příležitost napsat si repertoár přímo na tělo a uplatnit v něm celý rozsah svého pěveckého i skladatelského umu. Album Something je ve srovnání s jejich čtyři roky starou debutovou deskou Does You Inspire You na úplně jiné úrovni. Je skladebně barvitější, je zvukově ucelenější, a vlastně ve všech ohledech zkrátka líbivější. Natolik líbivý, že spolu s geniálními doprovodnými videoklipy - jejichž vrchol nepochybně tvoří interaktivní klip Met Before - představuje jeden z hudebních vrcholů loňského roku. (Lukáš Janičík)


► Pokud hledáte tak trochu jiný soul

Michael Kiwanuka – Home Again (www)

Hledáte-li někoho, kdo se v mnohém hudebně podobá Adele, ale koho vám nezprotiví rádia, někoho, kdo svým projevem patří spíš do menších klubů než do velkých sálů, zkuste londýnského soulového písničkáře Michaela Kiwanuku. Tento charismatický hudebník původem z Ugandy nahrál desku, jejíž skladby stojí díky své vřelosti a upřímnosti vysoko nad průměrem. V Home Again je navíc takové to něco, co se nedá popsat, ale černošští muzikanti to zkrátka mají v krvi. (Helena Pazdiorová)


Alabama Shakes – Boys & Girls (www)

Jihoameričtí Alabama Shakes s černošskou zpěvačkou v čele čerpají z jižanského blues a soulu. Znalost jejich debutového alba Boys & Girls by měla být podmínkou pro všechny, kteří nedají dopustit na hudební tradici a náladu starých nahrávek, ale zároveň chápou, že se hudba vyvíjí a zůstat v zaprášené historii není vždycky řešením. A fúzi toho nejlepšího z let minulých i hudby dnešní nabízí právě Alabama Shakes. (Helena Pazdiorová)


► K temným večerům

Mark Lanegan - Blues Funeral (www)

Pokud jste obeznámeni s diskografií Marka Lanegana, nijak vás asi tato deska nepřekvapí - americký zpěvák zde vsadil na své klasické zbraně, jimiž jsou temné texty a hluboký, nezaměnitelný baryton. Občas se sice pokusí o nějaký ten experiment, jako kupříkladu při popové baladě Harborview Hospital či disko kousku Ode to Sad Disco, nicméně v konečném výsledku zní deska klasicky laneganovsky. A i když se může zdát, že je oné temnoty někdy až příliš, je těžké to právě Laneganovi nevěřit - ne mnoho hudebníků si prošlo takovými životními nástrahami jako on. (Jakub Zbořil)


► Pro moderní romantiky a věčné hledače štěstí

Tribes – Baby (www)

Tribes jsou mistři v refrénech, kytarových vyhrávkách i baladách. To bychom mohli říct o celé řadě kapel, které ovšem jmenovaných prvků používají nadmíru, to znamená, že na jedné z těchto tří věcí postaví celou desku. Tribes umí všechno a používají toho s mírou, proto je každá jejich skladba radost nebo intenzivní emocionální výpověď. Přeskočit ji v přehrávači by byl prostě hřích. O kolika jiných deskách debutantů tohle můžeme říct? Ještě jedna věc, kterou jsem nezmínila, když jsem o Baby psala v objevech, je zpěv Johnnyho Lloyda. Právě ty refrény a vůbec veškeré melodie mu sedí tak přesně na míru, že jim svým barevně bohatým vokálem dodává zvuk, který se kdekoliv venku musí rozeznít široko daleko. A tento pocit je přenesen i do studiové podoby nahrávek. (Zuzana Macháčková)


Mystery Jets – Radlands (www)

Zřejmě na tom něco bude, že odjet někam pryč od civilizace, usadit se v odlišném prostředí s kreativními lidmi a utvořit si nový domov obklopený čistotou přírody, volností a večerním zpíváním u táboráku nakonec vede k natočení výborné desky. Bez přetvářky, snahy o trendovost a následování módy „být za každou cenu cool“. Možná proto někdy vedou cesty britských kapel do Ameriky. Cizí, ale ne děsivě neznámé. Pocit prostoru, který je nepředstavitelně větší, než si dokážeme připustit, a v něm hřejivé melodie a tóny nejniternější poezie, která je občas romantická, jindy s trochou ironie, nic přece není tak růžové, jak by se mohlo zdát. Skladby napsané klasicky, takže vlastně celkem popové a upomínající na písničkářství Beatles, ale přitom tak současné a zvukově naprosto odpoutané od jakékoliv všední reality. To všechno jen za použití kytar a zpěvu, tedy nástrojů, které používají tisíce kapel. Mystery Jets povyšují ty nejobyčejnější okamžiky na nejvzácnější chvíle života a tuto schopnost přenášejí do hudebního vyjádření. Na Radlands zahodili elektroniku a vznikla deska tak upřímná a nadpozemská, až se chce věřit, že na světě je krásně. (Zuzana Macháčková)


Dirty Projectors - Swing Lo Magellan (www)

Dirty Projectors nejsou už žádní nováčci a jejich poslední deska Swing Lo Magellan se natolik povedla, že i letos bodují ve výběru nejlepších alb roku. Naprosto nekonvenční práce s rytmikou, kterou fúzují s občas beatlesovskou, jindy trochu funky bluesovou melodikou „odjinud“, střídání mužského a ženského vokálu, kytarové běsnění ve skladbě Offspring Are Blank – to jsou asi nejsilnější atributy tohoto alba. Inspirace dnes už klasickými kytarovými kapelami jako byla Nirvana, pop music i hudební avangardou 20. století je z nahrávky cítit na každém kroku, ale celé je to tak perfektně až puntičkářsky zpracované, že by vás ani ve snu nenapadlo jim snad vyčítat, že „jen fúzují“ věci, co už tu byly. Kdybychom nežili v 21. století, asi bychom řekli, že jsou velmi originální. A když se podíváte na video a naleznete zde dost jasný odkaz k „ návratu k přírodě“, nejspíš dojdete k tomu, že to album je vlastně moderně romantické. (Zuzana Macháčková)


► Pro milovníky devadesátek

Cloud Nothings - Attack on Memory (www)

Cloud Nothings se svou třetí deskou změnili svůj dosavadní styl a z ne příliš zapamatovatelného indie projektu přesedlali na žánr tolik typický pro seskupení devadesátých let. Pro mnohé pouhá kopírka kapel typu Slint, pro mě poměrně příjemné osvěžení dnešní scény. Body navíc získává deska za svou délku, osm písní na prostoru asi pětatřiceti minut odsýpá výtečně. A ačkoli ty první dvě, úvodní No Future / No Past a takřka devítiminutovou Wasted Days již zbytek alba netrumfne, stále se jedná o jeden z nejvyrovnanějších počinů za poslední léta. Snad se tedy kapela nebude v příštích letech snažit znovu razantně změnit svůj styl, tato poloha jim totiž opravdu sedne. (Jakub Zbořil)


The Wallflowers – Glad All Over (www)

Jeho táta Bob vydal loni také novou desku, ale do užšího výběru se nám nakonec dostal Dylan mladší, tedy Jakob Dylan a jeho The Wallflowers. Album Glad All Over vyšlo po sedmileté pauze (vyplněné sólovými deskami Jakoba) a přesvědčilo, že síla téhle kapely je v hraní naživo, které poměrně snadno přenesli na desku, protože zvolili techniku nahrání každé skladby živě, tedy bez produkčního okrášlování. Ve dvou skladbách se blýskl na kytaru Mick Jones z The Clash. A zní to skvěle, písničky občas sprinsgteenovského střihu (jako z jeho nedávného období na desce Magic) se silnou podporou rytmické sekce, s patřičným nadhledem, ale pořád ještě dost mladistvou energií jsou poznávacím znamením této party brilantních muzikantů. (Zuzana Macháčková)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.