Jak jsme slíbili, je tady druhý díl žebříčku Alba roku 2013. V tom prvním jsme se podívali na letošní počiny, které u nás v redakci posbíraly více hlasů, a mnohé z nich vyzdvihla také zahraniční kritika. Ve druhé části přichází čas na desky, jež možná nejsou ve výročních rekapitulacích na tak viditelných pozicích, ale podle našich redaktorů a redaktorek patří přesto k tomu nejlepšímu, co tento rok nabídl. Svůj prostor tu mají také někteří debutanti, na které jsme již upozorňovali v Objevech 2013.
Suuns – Images du FuturSuuns – Images du Futur
Když artovost není póza a experiment schovka pro neschopnost napsat hit. Zn.: i mistr Pitchfork se někdy utne. Suuns jsou nejpozoruhodnější kytarovkou současnosti a letošní deska Images de Futur dokazuje, že ne zdaleka vše již stihlo být v hudbě objeveno. Kanadská čtveřice našla smysl v absolutních a nevázaných hrátkách s formou. Tvaruje a deformuje tempo a rytmus, tvaruje a deformuje melodie, kytary a elektroniku pojí tak, že to zní jinak než u kohokoliv předtím. Jednou svádí k bláznění uprostřed davu, podruhé se schovává pod rouškou v temném koutě. V každém případě však jaksi hypnotizuje, imaginuje, odpoutává. Budoucnost v názvu nebude daleko od věci, futurismus literární našel svůj protějšek i v hudbě, byť zde tolik nechvátá a nekáže, nýbrž se spíše pozastavuje a se skromností udiveně sní nad tím, jaký novotvar formy právě objevil. (Tomáš Franta)
Youth Lagoon - Wondrous BughouseYouth Lagoon - Wondrous Bughouse
Barevný svět, ve kterém se vám velmi brzy musí zákonitě začít líbit. Plující tóny, psychedelické výlety a při tom všem pořád dost popové melodie, aby tohle album otevřelo cestu do zvukových snů těm, kteří se jich dosud báli. Youth Lagoon vytvořil svůj hudební jazyk na strukturách, jež jsou povznášející, vzbuzují naději a vedle takového množství melancholie a agresivity v současné hudbě působí jako balzám na duši. Tak jako v případě MGMT nebo Tame Impaly je psychedelie Youth Lagoon široce přístupná a zve na trip bez rizika nežádoucích účinků. Někdo tímhle mladickým snažením o návrat do 60. let zdánlivě bez jeho temných stránek a tedy snad i bez podstaty může opovrhovat, ale současný psychedelický pop je už daleko za hranicí alternativy a Wondrous Bughouse je letos špičkou toho, co v tomto žánru vyšlo. A té temnoty je tam přece jen dost, hluboko ukryté a ve stejný moment už transformované v nové zrození.(Zuzana Macháčková)
Fuck Buttons - Slow FocusFuck Buttons – Slow Focus
Je velmi zajímavé sledovat vývoj Fuck Buttons. Ještě předtím, než vydali své první album, byli už relativně široce známí pro svá živá vystoupení a v britských médiích se o nich psalo jako o nadějích. Na debutu Street Horrrsing (2008) naštěstí nebyl slyšet jakýkoliv náznak snahy slevit ze svých nároků, dodnes je to velmi nepohodlné album, hlučné, posluchači se nepoddává snadno. Svou oblíbenost si získalo prostě tím, že šlo o něco nového, o nový přístup k hudbě. Pokud předchozí album Tarot Sport bylo na této cestě mírným úkrokem stranou, byť výborným, tak ve Slow Focus se Fuck Buttons opět vrací k prozkoumávání neznámého. Při poslechu Slow Focus máte občas pocit, že se v něčem topíte a lapete po vzduchu, není to sice úplně příjemné, ale přesto si tu blízkost hrany užíváte. (Petr Mezihorák)
Night Verses - Lift Your ExistenceNight Verses – Lift Your Existence
Debutové album amerických Night Verses je opravdu nutné zařadit mezi alba roku. Atmosférický, chaotický post-rock doplňují rozmanité post-hardcorové vlivy. Spojení členů kapel The Sleeping a Archives tvoří dohromady neskutečný celek, který nelze přehlédnout. Album je bez jediné chybičky, emotivně vypjaté songy jako I Don't Want My Loved Ones To Die střídají explozivní a naléhavé skladby Introducing: The Rot Under The Sun nebo Celestial Fires. Patnáct tracků je na debut začínající kapely opravdu hodně a ani jeden z nich se nedá považovat za vycpávku. Takhle velké, rozmanité a nápadité album tu opravdu dlouho nebylo. (Tomáš Babůrek)
King Krule – 6 Feet Beneath the MoonKing Krule – 6 Feet Beneath the Moon
Tohle zázračné dítě (je mu devatenáct, takže se to ještě říct dá) docela velkolepě debutovalo už před dvěma lety a letos jen tak mimochodem spolupracovalo s Mount Kimbie. A vydalo 6 Feet Beneath the Moon. King Krule staví hudebně nevídané mosty, sbližuje zdánlivě protikladné, indie písničkářství s hip hopem, soulem i jazzem. Má na svědomí unikátní kombinaci nostalgie a nejžhavější současnosti. King Krule je věčně ambivalentní. Zrzavý mladíček s vychlastaným hlasem čtyřicátníka, s hlasem, který je občas až poslechu nepříjemný, přesto je v něm něco, co nutí k odvaze pustit si Kruleho debut znovu, znovu sám sebe nepatrně mučit a s každým dalším tónem mu bezděčně podléhat víc a víc. Hudba je z jakýchsi nepochopitelných důvodů znepokojivá i uklidňující zároveň. Místy se tam mihne něco hrozně disonantního, což však album nerozbíjí, naopak ho činí neobvykle živoucím. (Helena Pazdiorová)
Bill Callahan – Dream River
Lo-fi zarputilec Bill Callahan, který hudební odtažitost povýšil na uměleckou záležitost, (nejspíš) nadobro opustil svůj nom de plume Smog a rozhodl se svou tvorbu jednou provždy spojovat jen a pouze se svým občanským jménem. Možná proto, že se jeho hudební alter-ego neudržitelně provalilo, možná proto, že v poslední době zpívá mnohem více o sobě a životě kolem něj. Stejně je tomu i na letošní Dream River, čtvrté „callahanovské“ nahrávce, kde své odměřené alt-country obdařil vůbec největším množstvím psýché, lyriky a poklidu. Převážně šeplavá, ukolébavá kolekce osmi písní opět stojí na pohlcujícím Callahanově barytonu, který tradičně více melodicky deklamuje, než zpívá. Sychravá, rezervovaná, pro sebe hrající hudba, plná kytarových kudrlinek a vybrnkávání, a nakřáplý, svébytný hlas si žijí nezávisle na sobě, každá složka má svůj svět a jen občas se ta hudební snaží s mírným zpožděním dohnat tu hlasovou a alespoň na čas s ní splynout ve vzájemné harmonii. Nezaměnitelný, již dávno k dokonalosti dotažený rukopis nejzajímavějšího amerického písničkáře posledních dvaceti let na Dream River opět vykrystalizoval. Je chladný, a přesto hřejivě blízký, je teskný, a přesto plný ironie a nadhledu. (Tomáš Franta)
Keaton Henson - BirthdaysKeaton Henson – Birthdays
Keaton Henson, introvertný objav internetu už istý čas odzbrojuje poslucháčov svojím delikátnym prejavom. Jeho samotársky imidž posilnený vyjadreniami o strachu z vystupovania a smútku zhmotnenom v skladbách, drobných kúskoch osobnej výpovede. Album Birthdays obsahuje desať pesničiek, ktoré sa napriek stále prítomnému autorskému a výrazovému rukopisu Keatona Hensona svojím pestrejšími aranžmánmi v niečom líšia od debutu Dear... Skladby pôsobia výraznejšie a osobnú atmosféru autorského kútika postupne prenášajú na pódia. Inak konzistentný album okrem silných lyrických momentov obsahuje tiež jeden pomyselný hudobný výkrik v podobe pesničky Kronos, ktorá spomedzi ostatných vytŕča okrem dunivejšieho hudobného prevedenia svojou zapamatateľnosťou a priamočiarosťou. Tento dojem vystupovania z tieňa je však pravdepodobne skutočne umocnený rastúcim počtom vystúpení a postupne častejšej mediálnej prezencii. (Jana Kočišová)
Kurt Vile - Waking on a Pretty DazeKurt Vile - Waking on a Pretty Daze
Když vydal americký písničkář Kurt Vile před dvěma lety svou průlomovou desku Smoke Ring for My Halo, neprorokoval jsem mu příliš slibnou budoucnost. Dle mého se tehdy dostal do fáze, kdy dosáhl svého kreativního vrcholu. Omyl. Na ambiciózní nahrávce Waking on a Pretty Daze tento jinak flegmaticky působící hudebník posunul hranice svých možností ještě mnohem dále. Stopáž desky přesahuje jednu hodinu, avšak vyloženě hluché místo zde na posluchače nečíhá. Naopak, při trpělivém poslechu člověk odkryje několik skutečných klenotů. Ukázat však pouze na pár skladeb by bylo bylo nefér, Vile totiž vytvořil pozoruhodně kompaktní dílo, které bude nejspíš složitě překonávat. Ale to už jsem si jednou myslel. A jak to dopadlo. (Jakub Zbořil)
Junip - JunipJunip – Junip
Eponymní album švédských folk rockových Junip je do sebe uzavřený a pro sebe existující vesmír, trochu jako soundtrack ke Snu noci svatojánské. Něžná hudba plná všelijakého milého cinkání a chrastění, stovky detailů k postupnému objevování, vše zabaleno do magické atmosféry. Desítka neobyčejně působivých skladeb je navíc tak nějak podivně táhlá a hypnotická, že vytrhává z běžného času. Není ale radno se tímto sněním nechat ukolébat příliš, kdesi hluboko se táhne podivně zneklidňující linka, která se tu a tam připomíná i nahlas („It’s your life, it’s your call / stand up or enjoy your fault“). (Helena Pazdiorová)
Tom Odell - Long Way DownTom Odell - Long Way Down
Tom Odell vzbudil mezi kritiky debatu. Jeden mu nedal za jeho debutové album jediný bod, jiní mu udělili prestižní cenu Critic's Choice (nutno říct, že cena předcházela recenzi). Já mám za to, že debut Toma Odella patří k těm světlejším momentům v letošním popu, a to právě kvůli jeho jednoduchému aranžmá, klavírem doprovázeným skladbám, ve kterých toho moc neskryjete a pokud by nedokázaly člověka donutit, aby se zastavil a poslouchal, asi by Tom hrál pořád po barech pro pár náhodných posluchačů a ne ve vyprodaných klubech. Nálepku idola dívčích srdcí už mu nejspíš nikdo neupře. To je ale naprosto v pořádku, protože je mu něco málo přes dvacet a jeho fanouškům povětšinou ještě ani nebylo. Tom Odell těžko svou hudbou osloví někoho, kdo už má tuhle naivní životní fázi za sebou, ale ke svým vrstevníkům a podobně zmateným zamilovaným mladým lidem dokáže mluvit tím správným jazykem. (Zuzana Macháčková)
Pascal Pinon – TwosomnessPascal Pinon – Twosomness
Nemecké vydavateľstvo Morr Music je dobrým odrazovým mostíkom k prehľadu o islandskej scéne. A kým ostro sledovaná hudba z maličkého ostrovu inklinuje v poslednom čase viac k elektronike, jeden z najlepších albumov z tejto krajiny (a tohto vydavateľstva) je Twosomness od mladučkých dvojičiek Pascal Pinon. Už to nie je krehký obývačkový folk ako na debute, zostala z neho iba príjemná dávka naivnosti. Album Twosomness je navyše produkovaný partnerom Jónsiho zo Sigur Rós – Alexom Somersom – a tak z neho cítiť väčšiu serióznosť, rozmanitosť a asi i akúsi celkovú dospelosť. Samozrejme, v primeranej miere. (Filip Drábek)
James Blake - OvergrownJames Blake - Overgrown
Nejdříve vás uspí, poté ustřelí hlavu je ústředním mottem post-rocku, padne jako ulité také Jamesi Blakeovi, letošnímu držiteli nejprestižnější britské hudební ceny, Mercury Prize. Overgrown, vycházející z „alternativního” debutu, nabízí „popovou” kulisu, kterou oceňuji s každým dalším poslechem jinak. Ono je to totiž vše vybrnkáno jen na oko, vždy s meluzínou v zádech. Na tuhle desku potřebujete výbornou výbavu, ty nejtišší nuance jsou totiž skryté a, hlavně, k sežrání. Diskotéka za svitu měsíce. A když si přidáte další úroveň, svázání s hiphopem, máte další úkaz toho, že pořád jde písničkářství posunout dál. (Libor Galia)
