Seznamte se: Alabama Shakes

Alabama Shakes, foto Pieter M. van Hattem Alabama Shakesfoto: Pieter M. van Hattem

Spojené státy jsou zemí velkých možností, těch kulturních především, ovšem ne vždy to platí s takovou samozřejmostí. Jih totiž není New York. Prorazit ve stále konzervativních jižanských státech chce mnohem víc odhodlání, píle a často i jistou dávku sebezapření. Své o tom vědí například oklahomští Other Lives, o nichž jsme psali před půl rokem. A dlouho by o tom dovedli hovořit i Alabama Shakes, čtveřice (jak jinak než z Alabamy), kombinující jižanský rock, blues, soul i garage rock.

Jak zní „opravdová hudba“?

„Hodláte hrát nějaké skutečné písničky? Nebo budete hrát jen ty věci, co jste si vymysleli?“ praví jízlivá americká anekdota, jejíž skousnutí se stalo denním chlebem pro nesčetně „jižanských“ muzikantů. „Lidi zrovna netouží po tom, aby poslouchali kapely, co hrají skladby, které oni nikdy předtím neslyšeli,“ popisuje pro emusic.com situaci v alabamských klubech kytarista Alabama Shakes, Heath Fogg.

Skupina vznikla teprve před třemi lety, ale už dnes patří mezi nejzajímavější nová jména americké scény. Ač vydali prozatím jen eponymní EP (2011) a debut Boys & Girls (duben 2012), v těchto dnech neúnavně koncertují po Evropě, Státech i Austrálii, na své jarní turné si je jako předskokany zamluvil Jack White (The Raconteurs, The Dead Weather, ex-The White Stripes). To všechno by se sotva stalo, kdyby Alabama Shakes odmítli alespoň ze začátku vystupovat s „opravdovou hudbou“, tedy léty prověřenými bluesovými, soulovými a rockovými písněmi. Některé z nich si obzvlášť oblíbili, třeba There Arms Of Mine Otise Reddinga, How Many More Times od Led Zeppelin nebo Going Up the Country od Canned Heat.

Dost bylo umělé techniky!

Zpěvačka kapely, Brittany Howard, trávila jako dítě spoustu času nad babiččinými deskami, vyrůstala tak na hudbě padesátých a šedesátých let (Dion, The Platters, The Drifters) a na éře Motownu. Později objevila T. Rex, Davida Bowieho, Rolling Stones a již zmiňované Led Zeppelin. Když jí bylo třináct, začala psát vlastní skladby, tehdy značně inspirované My Chemical Romance. Ty ostatně obdivuje dodnes. Přimíchejte si k tomu jména jako Janis Joplin, Amy Winehouse a Macy Gray, s nimiž kritika srovnává Brittanin hlasový projev (neberme v úvahu, že se Brittany vzteká, že rozhodně nezpívá jako Janis), a začíná být jasno, co Alabama Shakes tak vystřelilo nahoru.

Vlna zamlženého elektro-popu už zkrátka trvá příliš dlouho.  Fanoušci bluesové upřímnosti, soulové vášně a zeppelinovských kytarových sól nevycházejí ven, protože by na každém kroku potkali „vystajlovanou“ indie mládež, a tak se užírají někde v koutku pokoje a točí pořád dokola staré dobré desky.  

Je čas přestat experimentovat a vrátit se zase zpátky ke kořenům. Přiznávám, tahle fráze zní děsivě staromilsky. Ale hudba, která na sobě nemá nálepku „indie“, už publiku znatelně začíná chybět, takže se posluchači po každé „správné“ návnadě vrhají s až krvelačnou žravostí. Časem se ukáže, nejsou-li Alabama Shakes právě jen takovou návnadou, znouzectností, jednookým, co je mezi slepými králem (a tak dál). Jedno je ale jisté. Emoce, nadšení, opravdovost, lidskost a otevřenost, které z jejich hudby čiší, se nedají zfalšovat (a přidat nějakými programy a samply sotva).

    vychází za podpory
    EEA and Norway grants
    Ministerstvo kultury ČR
    Nadace Český hudební fond
    NADACE ŽIVOT UMĚLCE

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.