Ringo DeathstarrTrio Ringo Deathstarr je často považováno za potomky shoegazové legendy My Bloody Valentine a skotské rockové formace z konce osmdesátých let The Jesus and Mary Chain. Inu, nutno dodat, že tuhle skutečnost mnoho lidí nevnímá jako nic chvályhodného. Přehnaná inspirace svými vzory a nedostatečný projev originality se probírá takřka v každé zmínce o této texaské bandě. A upřímně, vliv pokud již ne mrtvého, tak velmi zesláblého stylu shoegaze je v některých skladbách opravdu nepřehlédnutelný.
Sami členové se nezdráhají řict, že stačí jen zběžný poslech jejich písní a pochopíme, jakou hudbu mají rádi. I to vypovídá o mnohém. Na mysl tedy razí otázka, zdali se vůbec rozčilovat kvůli přílišnému vykrádání, či se na onu situaci dívat pozitivně a ocenit snahu mladé kapely přiblížit dnešnímu publiku již vyhaslý žánr. Tohle je asi na každém, jak se k Ringo Deathstarr postaví, ale i kdyby vás ve výsledku tahle kapela měla jen seznámit s anglickými My Bloody Valentine, stojí za to si ji poslechnout.
Dost tlachání o vykrádání, všichni víme, že tyhle debaty stejně nikdy nikam nevedou – pojďme se raději zaměřit na samotnou kapelu. Ta se skládá za tří členů, bubeníka Daniela Coborna, zpěvačky a basistky Alex Gehring a zpěváka a kytaristy Elliotta Fraziera. Mimo již zmíněné kapely považuje Frazier za své velké vzory mnoho dalších skupin z dob raných devadesátek:"Přečtěte si knihu Michaela Azzerada Our Band Could Be Your Life, ta mě přesvědčila, abych se naplno věnoval hudbě, píše se v ní o všech těch skvělých kapelách jako jsou Minor Threat, Dinosaur Jr. nebo Fugazi." Za svůj prvotní vzor však označuje současného frontmana dnes již hvězd světové velikosti Foo Fighters: "K hudbě jsem se dostal ve třinácti, hráli jsme společně se svými bratranci a byli jsme hodně soupeřiví; první jsem trénoval na bicí, ale současně jsem je chtěl dohnat i na kytaře, tak jsem se začal učit i na ni – v té době mě velmi inspiroval Dave Grohl, který si nahrával všechny své nástroje na prvním albu Foo Fighters sám."
Ringo Deathstarr se poprvé širší veřejnosti představili dva roky po svém založení; v říjnu roku 2007 vydali eponymní épéčko s pěti skladbami. Je tedy trochu pozoruhodné, že se na jejich debut čekalo tolik času; ačkoliv vydali v roce 2009 ještě dva poměrně úspěšné singly, dlouhohrající nahrávku nesoucí název Colour Trip nachystali až na únor letošního roku. "Na album jsme opravdu hrdí a jsme velmi šťastni, že se o albu stále mluví a že lidi zaujalo," říká Frazier, který je podle svých slov velkým puntičkářem a nespočet hodin strávil ve studiu, aby z alba vykřesal to nejlepší.
Když zmiňuje samotný proces skládání písní, překvapuje svým stanoviskem, že se vlastně ani nepovažuje za muzikanta: "Skutečně, neumím hrát na kytaru nijak dobře, vlastně umím hrát jen své vlastní songy. Ani texty se netýkají nějakých konkrétních věci, většinou je to takový spletenec mnoha myšlenek odkazujích k odlišným věcem."
Pokud se o kvalitách tohoto tria chcete přesvědčit na vlastní uši, máte jedinečnou příležitost – již tento pátek se kapela představí před chicagskými velikány Smashing Pumpkins v pražské Incheba Areně.
