Two Door Cinema Club Two Door Cinema Club Facebook.com TDCC

Two Door Cinema Club: Náš debut byl o touhách, Beacon je o zážitcích

Two Door Cinema Club se u nás prosadili i přesto, že se jejich hudba šířila primárně po internetu a poprvé k nám zavítali teprve letos. V Čechách zahráli na Rock For People a na Slovensku jsme je mohli slyšet na Pohodě. Nepřijížděli sem však jako neznámá indie kapela odkudsi z irského ostrova. Tato trojice kluků v čele se zrzavým zpěvákem Alexem Trimblem se rozhodla pro malý francouzský label a s jednoduchými kytarovými pop songy se jí podařilo dobít srdce fanoušků i mimo domov. Nedávno se také zapsali do historie tím, že jejich frontman zazpíval na úvodním ceremoniálu Olympijských her v Londýně. Již 4. září vyjde nástupce jejich debutového alba Tourist History - druhá deska pojmenovaná Beacon. Jaké to je, být severoirskou kapelou ve Spojeném království a co vůbec obnáší, když se navíc rozhodnete stát mimo komerční sféru? O tom jsme si povídali s baskytaristou Two Door Cinema Club Kevinem Bairdem v zákulisí slovenské Pohody.    

Začněme vaším novým albem, jak postoupila jeho příprava?

Hudebně je album kompletně hotové, nahrané, remasterované a vylisované, máme už i design obalu a pracuje se na obalech pro singly. Teď začíná fáze, kdy jednáme s různými lidmi, děláme rozhovory s novináři, a tak dále...Myslím, že tato nahrávka je více než ta předchozí studiovým albem, náš debut byl spíše kompilací písniček, které jsme měli v té době napsané. Nová deska byla vytvořená v mnohem kratším čase, působí více jako celek a jednotlivé skladby spolu lépe souzní.  

Jsou na ní i starší věci nebo samé nové písničky?

Na albu je jedna skladba, která se jmenuje Handshake a to je první písnička, kterou jsme napsali pro tuto nahrávku, bylo to v srpnu 2010. Od té doby jsme napsali další dvě skladby na Vánoce, poté až za rok jen dvě nebo tři písně a na podzim loňského roku jsme se sešli v Glasgow, kde jsme tvořili hodně intenzivně  a tam také vznikla většina desky.

Zaujala mě skladba Kids, která vyšla v japonské edici vašeho debutu. Zpočátku připomíná stejnojmenný hit MGMT, jakoby šlo o jinak zaranžovaný cover.

Vážně? Napsali jsme tu skladbu dávno předtím, než kdokoliv slyšel o MGMT, je to poměrně stará písnička.

Co si vůbec myslíš o MGMT?

Jejich první deska byla více přímá a aktuální, z té druhé jsem slyšel jen některé tracky, nekoupil jsem si ji, ale na jejich prvním albu je několik velmi dobrých pop songů.

Proč jste si zvolili francouzský label a ne britský?

Vyrostli jsme v severním Irsku, a přestože to je dost blízko k Velké Británii, byli jsme celou dobu trochu mimo ten proud a také britská hudební scéna nám byla celkem vzdálená. Nikdy jsme nepřemýšleli o tom, že musíme za každou cenu jít k britskému labelu nebo firmě sídlící v Londýně. Když jsme se začali setkávat s lidmi z nahrávacích společností, byli z Londýna, Ameriky, Francie...nakonec jsme skončili u takové, kde s námi zacházeli nejvíce lidsky a zajímali se o naši hudbu spíše než o to, jak na tom vydělat. A tak jsme se dohodli s Kitsuné.

Takže jste si je vybrali, protože projevili největší zájem o vaši hudbu nebo nabídli něco víc?

Ne, finančně to byla nejslabší nabídka, chtěli jsme si vytvořit hudební kariéru. Když nemáte nahrávací smlouvu, jste na všechno sami. Ale čím více peněz si od někoho vezmete, tím více potom musíte vracet. Tohle byl v podstatě dar, nedostali jsme moc financí, ale poté, co jsme opravdu zapracovali, jsme měli rozjetou kariéru, nahráli album a to je lepší, než dostat spoustu peněz a za rok skončit, protože jste to nikam nedotáhli.

Volnost v tvorbě

Na debutovém albu Tourist History jste spolupracovali s Elliotem Jamesem, na nové desce s Jacknifem Leem. Byly nějaké rozdíly v práci s těmito dvěma producenty?

Když jsme nahrávali první desku, měli jsme na všechno více času, ale nahráli jsme ji za čtyři týdny a další týdny už jsme pracovali s Elliotem jen na písních, které jsme potřebovali jako dema. Byla s ním skvělá spolupráce a tenkrát jsme byli šťastní, že jsme nahráli album. Za Jacknifem jsme přišli s demo nahrávkami skladeb, které jsme chtěli mít na desce, ale nakonec jsme tvořili ještě ve studiu, bylo to mnohem více o diskuzi. Byl to volně plynoucí proces.

Některé vaše skladby se objevily v reklamě. Myslíš, že vám to pomohlo k tomu, aby se o vás dozvědělo více lidí a získali jste víc koncertních nabídek?

Myslím, že v evropských zemích jako je Německo nebo Francie musí rádia hrát sedmdesát procent hudby v domácím jazyce a zbylých třicet procent zabírá pop jako Lady Gaga nebo Rihanna. Takže je těžké se prosadit a také v Americe je to složité. Pro nás to znamenalo, že nás více hráli. Také jsme neměli moc peněz, abychom mohli dělat, co jsme chtěli, včetně turné, nemohli jsme si dovolit billboardy a museli jsme nějak vyřešit financování. Nebyli jsme zrovna nadšení z nápadu použít naše písničky v jiném kontextu, k propagaci nějakého produktu, ale to je nutné zlo, když chcete dělat určité věci po svém.

V předmluvě k jednomu rozhovoru, který s vámi dělal americký novinář, jste byli představeni jako irská kapela pocházející z hudební scény, která světu přinesla kapely jako U2 nebo The Pogues. Vy jste ale ze severního Irska, cítíte se být součástí určité scény?

Nikdy jsme nebyli součástí scény v Londýně, Glasgow nebo Manchesteru, a určitě ne v Dublinu. V Belfastu, kde jsme vyrůstali, je velmi silná hudební scéna, poznávali jsme tu místní vlivy a myslím, že jsme jednoduše součástí severoirské scény. Belfast je Belfast.    

Facebook už není, co býval

Přišli jste s vaším debutem v době velkých technologických změn, umíte si představit mít kapelu třeba před patnácti lety, kdy nebyl žádný internet, sociální sítě nebo jiné současné distribuční metody?

Nemyslím si, že bychom tady byli. Jak jsem už řekl, pocházíme ze severního Irska a odtud je poměrně složité získat kontakty na lidi v Londýně, Paříži, New Yorku nebo Berlíně. Musíte se hodně snažit a v severním Irsku se stále věci dělají dost tradičně. Musíte najít způsob, jak prodat desky, posílat emaily a propagovat svou kapelu. Nefunguje to jako v Londýně, kde stačí, aby na vás narazili na myspace, protože jste přátelé jiných kapel. Myslím, že je to dost složité, když chcete vyjet na turné, musíte shánět různé informace o tom, co je potřeba zařídit, pořád posíláte emaily. Bez internetu by tu naše hudba určitě nebyla, možná někde kolem Belfastu.

Ale na druhé straně je tu i problém pirátství…  

Fakt je ten, že když natočíte hollywoodský film, takový, který vydělává hodně peněz, je kolem něj spousta protipirátské propagandy. Filmové společnosti se snaží získat i potencionální výdělek, peníze, které nikdy neměli, a je prostě jasné, že lidé by neměli krást filmy. Mám však pocit, že v hudbě je to určitým způsobem akceptovatelné. Šíří se myšlenka, že bychom měli dávat hudbu volně zadarmo a to je smutné, protože mnoho lidí nemá tušení, kolik stojí vydat album a nemám na mysli pouze peníze, ale i vynaložený čas. Je to svým způsobem investice, a proto je album něco jako osobní majetek. Je to stejné, jako kdyby někdo šel do obchodu s deskami nějakou ukrást. Ale zdá se, že při stahování přes internet se to chápe jinak...

Pro mě jako umělce to má dost společného s peněženkou, a v současnosti se s tím musíte smířit. Má to i své výhody, určitě se naše hudba šíří mezi více lidí, než kdyby byla jen na cédéčkách. Jistě by bylo lepší, kdyby člověk nemusel akceptovat, že si někdo stáhne hudbu na Pirate Bay nebo podobných stránkách a že bychom měli vše pod kontrolou a vydávali naše skladby, jak uznáme za vhodné. Ale zpočátku neuvažujeme tak, že bychom museli něco vydávat zdarma jako track na MySpace.  

Jaký je váš přístup k facebooku, máte svůj oficiální profil kapely, který využíváte k promotion. Máš i svůj osobní profil?

Ano, používám svůj profil k tomu, abych byl v kontaktu s přáteli. Myslím si však, že facebook je teď dost špatný, protože všechno je až moc zaměřené na propagaci, a to je rozdíl oproti Twitteru. Na facebooku napíšete, co si myslíte, do svého statusu, a to je způsob jakým o vás firemní značky získávají informace. Nebo alespoň myslím, že to tak dosud bylo. Teď je to vážně těžké, protože pokaždé, když napíšete status na stránky kapely, musí taková zpráva vyvolat velkou interakci, spoustu liků, třeba něco o nové desce nebo turné. Kdybychom napsali, že jsme zažili skvělý den na Slovensku, pravděpodobně by to nezískalo velkou odezvu.

Facebook má metodu určování důležitosti zpráv podle liků a celé to pracuje na algoritmu, který počítá body za to, že položíte otázku, vložíte obrázek, tak aby to co nejvíce lidí „lajklo“ a tím pádem se to i dostalo k více lidem. Je to velmi komplikované a musíme si dávat pozor, co do statusu psát a co tam nepsat, protože to musí být něco, co zapojí fanoušky, jinak to ostatní neuvidí. Je taky dost prohnané, jak někteří zneužívají tento systém a nacházejí způsob, jak obalamutit algoritmy, protože jsou placení za to, když zprávy z jejich stránky dosáhnou na co největší počet lidí. A to je dost těžké a myslím, že by i mělo být.

A na vaši oficiální facebookovou stránku píšete sami nebo máte spolupracovníky?

Kevin: Ano, statusy píšu já.

Cesta tam a zase zpátky

Co se skrývá za názvem vašeho debutu Tourist History, v současnosti má slovo „turista“ poměrně negativní konotace, odkud se vzal tento název?

Jo, nikdo nemá rád turisty. Ale není to o tom, že jsme byli v Bombaji nebo Cambridge, má to více společného s tím, kde jsme vyrostli. V 60./70. letech bylo severní Irsko populárním místem pro turisty, do našeho města (Bangor, pozn aut.) jezdili taky lidé z Velké Británie a sousedního Irska a ta turistická atmosféra tam byla přítomná i v naší době. Psali jsme písničky v okolí nejstarších kostelů a bylo tam živo jako na velkém bulváru. V tom jsme vyrostli, pak jsme vzali naše písně, vyjeli s nimi do jiných zemí, a měli jsme pocit, skoro jako by ty skladby byly turisty. Nevíte, co lidé prožívají, když je poslouchají na různých místech každý den. Je to tedy odkaz k místu, odkud pocházíme a kde jsme napsali naše písně.  

Co vám přineslo cestování mimo váš domov, poznali jste jiné země nebo to byl spíše jen letmý zážitek, protože jste neměli čas se zdržet déle?

To ano, tady na Slovensku jsme jen dva dny a to pouze v Trenčíně, a to víte, že kamarádi se nás ptají: „Vy jste byli na Slovensku, jaké to tam bylo?”. Ale my jsme vážně moc neviděli, snažíme se chodit ven a potkávat nové lidi. Alespoň já to tak dělám, chci se každý den s někým novým setkat a je velmi snadné se tomu vyhnout. Myslím, že jsme poznali nové věci, a máme mnohem víc o čem psát na druhou desku. Když jsme pracovali na prvním albu, nic jsme nezažili, nikde jsme nebyli, bylo nám kolem osmnácti a bydleli jsme s rodiči v severním Irsku. Psali jsme více o našich touhách, zatímco teď můžeme psát o zážitcích.

A proč jste nazvali vaši novou desku Beacon?

Pojmenovali jsme ji Beacon, protože se tak jmenuje první skladba na desce. A Beacon (“Signální oheň”) je odkazem na něco, co vás někam vede. Má to dost společného s našimi životy, je to o tom, kam míříme jako kapela.

Two Door Cinema Club, jak je (možná) neznáte

Ve vybraných videoklipech vám představujeme kapelu trochu jinak, než jak se profilovala na svém debutovém albu Tourist History. Zaprvé si můžete poslechnout bonusovou skladbu Kids z japonské edice jejich první desky, o níž je řeč v rozhovoru. Dále je tu přinejmenším zajímavý cover slavného hitu Lady Gaga Poker Face v akustické podobě a nakonec sedmiminutová skladba Caliban’s Dream, kterou napsal Rick Smith z Underworld. Slyšet jste ji mohli na zahajovacím ceremoniálu Olympijských her v Londýně, a přestože kamery se soustředily spíše na mladé atlety s olympijským ohněm, možná jste rozpoznali frontmana Two Door Cinema Club Alexe za mikrofonem. V tomto případě byl výběr režiséra Dannyho Boylea poměrně překvapující, a je to jen důkazem toho, že severoirská formace je momentálně na vzestupu.  

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.