White LiesSe svým tři roky starých debutem To Lose My Life... se stali jednou z nejžhavějších novinek na londýnské indie scéně. Temnota, sebevědomí a přesvědčivost z nich sálala na první poslech i na živých koncertech. Když přijeli White Lies loni do pražského Lucerna Music Baru, vyprodali ho a stále byli na vrcholu, i přesto, že jejich druhá deska Ritual nepřekonala první album. Letos na Pohodě, kde začali hrát až před druhou hodinou v noci, ze záhadného důvodu neměli svůj den, ale pořád se od nich máme na co těšit.
White Lies jsou velmi přemýšliví a to, že jejich druhé album nebylo úplně vydařené, přiznal i jejich baskytarista Charles Cave, se kterým jsme si povídali krátce před vystoupením v backstage. Možná se menší pád stal dobrým základem pro pořádný odraz směrem k nové desce, na kterou také padla řeč.
Poprvé jsem vás viděla hrát živě v norském Bergenu někdy v roce 2009, kdy jste doprovázeli na turné Coldplay. Co se od té doby změnilo pro vás jako kapelu, když dnes vystupujete jako White Lies, samostatně, nejen jako předskokani?
Hodně se změnilo, nepamatuju si úplně přesně ten koncert, protože jsme hráli i pro větší publikum, vlastně už nevím, kolik jsme s Coldplay odehráli koncertů. Přiznám se, že jsem nebyl vůbec jejich fanouškem, a pak jsem viděl tohle turné a opravdu jsme se od nich dost naučili, jejich show byla skvělá. V Bergenu byla vedle plochy před pódiem z boční strany taková budova, kde jsme měli backstage a nahoře šatnu, a tak jsme se dívali na stage ze strany. Během jedné z posledních skladeb Lovers in Japan Coldplay vystřelili do publika spoustu motýlů a ti pak přiletěli do našeho okna. Všude kolem nás byli samí motýli, byl to úžasný moment a asi to bylo poprvé, co jsme se opravdu cítili sebevědomě a začalo pro nás být zajímavé hrát na tak velkých podiích. Dnes v noci vystupujeme jako headlineři na velké stagi a myslím, že je pro kapelu důležité si tímto projít a je to i vzrušující. Ten koncert byl před třemi lety a mám pocit, jako by to bylo už opravdu dávno.
Vraťme se k aktuálním věcem, píšete už nové skladby na další album?
Ano, pracujeme teď na nových písních. Nejsem si úplně jistý, čím to bylo, ale když jsme nahrávali naši poslední desku Ritual, měli jsme celkem pevně ve svých rukou produkci a zvuk a naučili jsme se zacházet se vším zařízením a softwarem, to bylo jistě zajímavé, ale samotné písničky nebyly takové, jaké by měly být. Tentokrát jsme se rozhodli naposlouchat mnoho klasických písničkářů od Van Morissona, přes Bruce Springsteena až po Paula Simona. Snažili jsme se psát písničky na dobrém základě a teď přemýšlíme o produkci. Máme rozdělaných pár skladeb, ale chceme si na tvorbu nové desky vzít celý rok a měli bychom ji tedy vydat před začátkem příštího léta, možná v dubnu.
Přiznám se, že když jsem slyšela Ritual, měla jsem pocit, že ta deska je trochu přeprodukovaná.
Ano, s tím souhlasím. Nemyslím si, že by se nové album podobalo našemu debutu z hlediska produkce, ale doufám, že písničky na něm budou naše nejlepší.
Nelegální hudba, taky hudba
V poslední době se stala velmi ožehavým tématem mezinárodní smlouva ACTA, která měla zabránit internetovému pirátství [ a počátkem července byla definitivně zamítnuta Evropským parlamentem, pozn.red.]. Její nejspornější částí byla zřejmě možnost kontroly pevných disků na hranicích států kvůli ověření, že neobsahují nelegální soubory. Jaký je tvůj postoj k této věci?
Mám za to, že krádež je špatná věc, fakt tohle nesnáším...tu myšlenku, že někdo krade něco, co patří jinému. Ale když vytvoříte produkt, který je prakticky neomezeně šiřitelný, zřejmě mě to nechává celkem chladným. Pokud někdo za mnou přijde a řekne mi: „hele, budu k tobě upřímný, stáhl jsem si nelegálně tvou hudbu“, tak mě to nenaštve ani neurazí. Na světě je tolik hudby, pořád nějaká vzniká, každý den. Možná by to dříve bylo jinak, ale v současnosti je pro mě spíše komplimentem, že někdo si udělal čas, aby si našel a stáhnul naši hudbu nelegálně a že ji poslouchá. To je vlastně fajn. Každý den poslouchám stovku nových skladeb a oni si vybrali zrovna ty naše. Jasně, že bych byl rád, kdyby za ně zaplatili, nic mi to nevydělá, ale my získáváme peníze z jiných věcí, třeba koncertováním. Pokud by si každý z publika ilegálně stáhl naši hudbu, pak bych myslel na to, že zaplatili za lístek, aby se na nás přišli podívat. Sám to nedělám, vydělávám si hraním a používám ty peníze, abych si koupil další hudbu. Ale to může být dost těžké, když chcete slyšet všechny nové věci.
Máš nějaké oblíbené současné kapely?
Mám velmi rád Dirty Projectors, kteří v červenci vydali nové album Swing Lo Magellan a jsem také velkým fanouškem amerického rappera Maca Millera [letos v březnu vydal svou aktuální nahrávku Macadelic volně ke stažení, pozn.red.].
Nebeské výšiny a opilí Britové
Británie je domovem velkého množství kytarovek, je tam jistě silné konkurenční prostředí. Pociťujete kvůli tomu určitý tlak, když píšete nové songy?
Určitě, protože na sebe klademe dost vysoké nároky, je to trochu divné, ale jsme vůči sobě dost kritičtí. Vytváříme hudbu, která je snad docela dobrá, ale pořád mezi sebou diskutujeme takto: „Co zahrát? Na co poukázat?“, aby každý, kdo to uslyší, si pomyslel, že je to absolutně skvělé. Takže pociťujeme tlak kvůli našim ambicím, ale co se týče jiných kapel, tak řešíme jen ty, které mají podobný zvuk jako my. Existuje spousta kapel, které se soustředí na to, aby tvořili fantastickou hudbu, ale taky je mnoho takových, které to dělají prostě jen tak pro zábavu. Je to samozřejmě také o zábavě, ale myslím, že jsou to dva rozdílné duševní stavy. My přistupujeme k psaní písniček spíše tak, že by nás šokovalo, kdyby nebyly dobré...nejsme jednoduše tak bezprostřední, bereme všechno velmi vážně.
V České republice jste hráli už dvakrát, je pro vás nějaký rozdíl koncertovat pro české a britské publikum?
Ano, je to velký rozdíl. V této části Evropy, což se týká i Polska, Slovinska nebo Srbska, kde jsme měli koncerty, bylo opravdu skvělé publikum. Nevím, čím to je, ale lidé se tu evidentně skutečně zajímají o hudbu a chtějí si to prostě užít. Myslím, že Britové se v zahraničí tak trochu proslavili tím, že cestují do různých částí Evropy, aby se tam opili a potáceli po okolí. Tady je ten přístup prostě jiný. Vždycky když hrajeme v těchto zemích, přijdeme na pódium a vidíme, jak lidi jsou nadšení z toho, že uslyší hudbu a ne jen z toho, že drží v ruce drink.
