PacinoJsou pohrobky Orlové, ztraceného, hornictvím pošramoceného města na Ostravsku; města, které přežilo svou klinickou smrt a jakkoli se zachránilo novou sídlištní zástavbou, dodnes se, zahaleno do smogu a sociální rozkolísanosti, převaluje v bezčasí. Je možné, aby se to neodrazilo v hudbě kapely, jejíž členové v takovém prostředí prožili celé dětství?
„Věřím, že jsme všichni více méně smíření s tím, odkud pocházíme a co to v nás zanechá, ale nemyslím si, že bychom měli potřebu to ze sebe filtrovat skrze muziku,“ přemítá bubeník Tomáš a zpěvák Radomír přitakává: „Jak říká Tom. Já jsem odtamtud odešel, protože jsem tam žít nechtěl, takže tohle mám za sebou. V hudbě se to nejspíš neodráží, v textech už více.“
Seznamte se s Pacino. Radomír (zpěv, kytara), Tomáš (bicí) a Petr (basa), tři kamarádi, kteří v garáži tkají sychravý a špinavý virvál, v němž se mísí „odkaz 90. let se vším, co v té době existovalo. Je to post punk, grunge, emo...vybere si každý.“ Chvíli však trvalo, než svůj současný charakteristický zvuk našli. „Ze začátku jsme zkoušeli různé věci, chtěli jsme hrát, ale jasnější vizi o tom, co a jak, jsme myslím neměli. První dva koncerty jsme dokonce hráli song se samplem. Teprve s příchodem Peti se to utřepalo na nynější podobu,“ vzpomíná Radomír.
Ony začátky sahají do léta 2013. Tehdy se Radomír a Tomáš zavřeli do chladné garáže, kde nahráli první dema a na podzim pak ve dvou odehráli první koncerty. O přicházející zimě chtěli ve dvou nahrát i první EP, ale nakonec se rozrostli. „Když jsme začínali zkoušet ve dvou s Radem, poslouchali jsme hodně Japandroids a líbil se nám koncept dvojice bubny–kytara. V dnešní době jsou to však spíš kapely jako Seam nebo Polvo, které si hrajou se změnou rytmiky a nějakou gradací. Velkou měrou nás ovlivnil právě příchod Petra, který do Pacina vložil tu část, kterou někdo nedávno popsal jako rané emo,“ dodává Tomáš.
První EP s názvem Ne tak daleko nakonec Pacino „odložili“ až na duben loňského roku. Čtyři skladby, čtrnáct minut, přímočaře kupředu se valící taras, který nedává vydechnout a v ostrých a strhujících riffech zachumlává stroze osekané texty, z nichž se line všudypřítomná deziluze, bezvýchodnost a rány plné soli. „Nemám předem danou šablonu nebo představu, o čem chci zpívat. Texty píšu v autobuse nebo za chůze a je to stav mysli, nic jiného,“ zamýšlí se Radomír. „Snažím se o záznam nebo projekci emoce, něčeho, co mi během minuty proběhne hlavou. Deziluze je asi leitmotiv a v mojí hlavě je nekonečná, takže nejspíš řešení nemá.“
Následoval listopad a Pacino se vydali s rendlíkem a ostravskými At Bona Fide do světa. Obrazili Evropu po trase Rakousko–Francie–Německo–Polsko, přičemž ze zastávky ve Štrasburku si přivezli živé EP se dvěma písněmi, které se na Ne tak daleko neobjevily. Se šesti dosud známými skladbami se teď Pacino rozhoupávají k nahrávání debutu. „Desku bychom chtěli nahrát v létě a určitě vyjde na kazetě. Polovina momentálního setlistu na desce určitě bude, plus přidáme alespoň pět dalších věcí,“ poodhaluje plány do budoucna Radomír. „Na podzim bychom pak stejně jako vloni rádi vyrazili s At Bona Fide na výlet po Evropě,“ dívá se ještě dále Tomáš.
Kdo se na cestování s nimi necítí, může si Pacino užít i doma. Společně s Inheritance a Hledání se představí 25. dubna v Ostravě na Spodní v rámci Dne prázdných domů, poslední květnové dny si pak po boku dua Tvrdý/Havelka, Leto či Gagarin zahrají na Alternativní scéně 2015 v rodné Orlové.
Vše nasvědčuje tomu, že ze slezského regionu brzy vzejde další kapela, ze které si alternativní scéna sedne na zadek. Čím to, že Slezsko v poslední době tak táhne? „Mám dojem, že je na vzestupu od té doby, co vyšla první deska Planet a značka Slezsko se začala používat jako něco exotického a nového. Přitom ty kapely tam existovaly a existují spoustu let,“ přemítá Tomáš a Petr přikyvuje: „Podle mě byla slezská alternativní scéna vždycky jedna z nejsilnějších v Česku. Bylo to tady znát, vznikly zde desítek kapel, dobrých kapel, ale možná proto, že to je takový kout republiky nebo že roky zpět nějaký ‚průlom do světa‘ nikoho moc nezajímal, se to až tolik do povědomí lidí nedostalo. Postupem času to však vše dospělo. Jak říká Tomáš, odstartovaly to Planety a Leto, prakticky lidi, kteří už dříve měli pro nás srdeční kapely jako Vincent Vega nebo Le christ hypercubistic.“
„Slezsko je prostě momentálně sexy – pro lidi, kteří tam nikdy nežili,“ uzavírá ironicky a lakonicky Radomír.
