Už je to pár neděl, co brněnský producent (nejen) modulárové elektroniky Leoš Hort přesídlil do Prahy. Mezitím také uplynuly více jak dva roky od vydání jeho poslední desky Yellow Mellow. I na ní byl citelný do určité míry všeobjímající nostalgický podtext. S klubovými rytmy a groovy, sem tam v područí zvukově pestré, chytlavé melodie, album však přece jen vyzařovalo jakýsi sluneční zen.
Ne že by se letošní nahrávka Hotspot utápěla v temnotě či chmurech, ale nostalgický odér je ještě silnější. Deska působí jako koncept, který právě se vzpomínkami na zašlé časy pracuje jako s hudebním materiálem, abstraktně, a přitom se znatelným kompozičním přístupem. Zatímco předchozí dvě nahrávky HRTL byly opatřeny doprovodným kontextem ke skladbám, které vylezly jako celky z mnoha hodin experimentování, zkoušení a studiové práce, jen skrze názvy, Hotspot mimohudební záměr prohlubuje. Stačí se podívat na obálku, kde Leoš sám o sobě cituje vizuální obraz krále normalizačního popu Michala Davida a jeho pověstný syntezátor Roland SH-101 má albu Hotspot roli vypravěče a průvodce desky.
Další spojení s texty konkretizujícími stále ještě dost abstraktní elektronickou hudbu probíhá opět i přes názvy skladeb, které přímo odkazují k jednotlivým místům a situacím. Lokalizovat je však běžný posluchač nemůže, a tak se poetika tvorby rámuje vzdáleně blízkými reminiscencemi i na další hudebníky a rozpoznatelné kořeny již upevněné a rozrostlé v české elektronické tvorbě. Sem tam probleskují novátorské postupy, jaké známe třeba skrze label Quantum Natives. Hotspot se koneckonců nenahrával pouze v Praze, ale také v Barceloně nebo Berlíně. Jak sám HRTL proklamuje, odpoutal se s tímto počinem od hermeneutického prostoru svého studia i fyzických, modulárních syntezátorů a začal zkoušet, co dokáže s rozšířením možností o digitální úpravu zvuku. Dosáhl tak jeho obohacení a prozkoumal ambientnější polohy. Jeho hudebně-zvukové výjevy a klubové rytmy ale nezacházejí do teskných dronů a meditace. Groove zůstává přítomný stejně jako plynulé flow, které má tu vlastnost udržet neustálou pozornost posluchače, zejména na jeho živých setech.
Rozhovor k albu Hotspot:
Zajímalo by mě, co ti z hlediska hudební tvorby přinesl přesun do Prahy?
Hodně to změnilo způsob, jakým trávím čas s hudbou. Dřív jsem dřepěl celé dny v brněnském studiu, teď si ale nosím hudbu ven. Pražské studio používám jako dílnu – většina práce, kterou lze dělat na sluchátkách se však přesunula do přírody, a to je skvělý a osvobozující pocit.
Co tě vedlo k tomu, poprvé vytvářet nové tracky i v digitální produkci?
Právě to nutkání vyjít ven a pracovat mimo studio. Teď můžu snadno skicovat nebo editovat hudební vize na počítači nebo na telefonu, což mě osvobodilo od čtyř stěn nahrávacího studia. Udělám tak spoustu tvůrčí práce, kterou pak ve studiu můžu už jen dokončit.
Michal David je takovou spornou postavou, ale status synťákové ikony socialistického Československa mu upřít nejde. Jeho někdy až banální přímočarost a z dnešního pohledu absurdní klišé raných výstupů mě budou vždycky bavit. Máme i společný oblíbený synťák, který jsem použil téměř na všech skladbách, a proto mi přijde zábavné na tyhle vazby odkazovat.
Hotspot ve své podstatě přirozeně odráží nové technologie, zároveň je na něm ale velmi patrná nostalgie, která působí jako koncept. Máš neustále potřebu ohlížet se do minulosti? Je to dáno i analogovými nástroji, které k vytváření hudby používáš?
Ty nástroje si s sebou nesou určitá zvuková specifika. Všichni je známe z nespočtu nahrávek předchozích dekád a tam se podle mě bere ta nostalgie. V mé tvorbě není záměrem ji vyvolávat, ale nutně se mi do tvorby vkrádá právě skrze synťáky, které používám. Mám rád staré technologie, baví mě s nimi pracovat. Miluju zažloutlé plasty, blikající kontrolky a cvakající tlačítka. Je to takový můj fetiš.
