Ai fen Ai fen

Ai fen: Pohled do věčnosti a na vlastní identitu

Ai fen je projekt hudebnice a producentky Eweliny Vlček-Chiu, známé také jako polovina witchwave dua ba:zel. Album postforever je meditací nad zráním a bytím multinacionální a mileniálskou ženou. „Některé skladby jsou i o mém dětství, zažila jsem pár opravdu traumatických momentů,” svěřuje se v jednu chvíli našeho povídání Ewelina. Kudy vedla cesta k jejímu novému sólovému projektu, jaké problémy v písních zkoumá a co plánuje dál? Mluvili jsme spolu u příležitosti pořádání jejího křtu, který probíhá 27. února 2020 v pražském klubu Punctum.


Jaká jsou hlavní témata a jaké emoce či životní situace se s tvým novým albem postforever pojí? Proč zrovna takové pojmenování?

Postforever je „an immortal combat between reflections”. Je to srandovní odkaz na Mortal Combat – videohru, kterou jsem hrála s bráchou, když jsme byli děti – a na fenomén, když dáš dvě zrcadla proti sobě a vidíš věčnost. „Postforever” se ptá, co je po věčnosti: nic a všechno.

Když se pak takhle na sebe díváš, vidíš nejen sama sebe, ale taky věčnost sebe a svých okolností. Napadlo mě, že se furt snažíme kategorizovat čas tím, že je něco „post”. A tím, že to děláme, se snažíme rozvíjet myšlenku, že existuje nějaká kauzalita, že čas je lineární a že věci se snadno dají vysvětlit okolnostmi. Tak to ale není, a ani není nijak užitečné takto přemýšlet. V dnešní době bychom měli kauzální, lineární myšlení vypustit. Máme na to, abychom se podívali do věčnosti a viděli všechno a nic zároveň.

Tvůj táta je z Číny a máma z Polska, dlouhodobě žiješ v Česku. Na Konektivu, kde jsi vystupovala s romským baskytaristou Janem Duždou, jsme tě slyšeli zpívat nezvykle polsky a bylo to krásné. V jakém jazyce je tvé nové album?
Na konci postforever je jedna skladba v polštině, je to právě ta skladba, kterou jsem hrála na Konektiv Night Vol. II. Ačkoliv šlo o společné vystoupení s Janem Duždou, zrovna tuhle píseň jsem hrála sama, a po ní přišel na pódium Jan a zazpíval zas jednu svou v romštině. Celá ta performance byla o identitě imigrantů, cizinců, lidí, kteří se tady buď nenarodili nebo jsou součástí jiné kultury a necítí se tady úplně doma, nejsou přijímáni jako ostatní atd. Takže dávalo smysl, abychom každý zvlášť zahráli něco v našem jazyce.

Pro mě bylo zpívání v polštině silná zkušenost. Nemyslela jsem si, že jsem schopná v polštině vůbec něco napsat, pro mě to byl vždycky jazyk domova, jazyk, se kterým jsem mluvila jen s rodinou. Poslední roky jsem díky ba:zel našla napojení na současnou polskou alternativní kulturu, tím se mi rozšířily obzory. Slova k té skladbě z alba ke mně přišla, když jsem hrála experimentální improvizovaný set s ba:zel v Budapešti. Doladila jsem to pak ve studiu i se samplama polského básníka Uroruro, který napsal 12 básní v cyklu Cykl/on/forAifen. Většina mých skladeb je v angličtině, protože je to jazyk, u kterého cítím největší poetickou ohebnost. Nebráním se ale kompozicím v jiných jazycích.

Konektiv Night Vol. II, foto Jan Kuča Konektiv Night Vol. IIfoto: Jan Kuča
Přehodnotila jsi po vystoupení na Konektivu nějak svou tvorbu?
To, co jsem hrála na Konektivu, bylo dost odlišné od toho, co hraju běžně. Jan přichází z úplně jiného hudebního vesmíru a museli jsme se najít společný jazyk, jak se dorozumět. Někdo mi řekl, že to byl „darkwave s funky bass”, což se asi moc neslyší. Ta zkušenost mě naučila nebát se nových zážitků a být víc otevřená, protože z toho mohou vzejít dobré věci. Díky tomu zážitku jsem třeba víc otevřená spolupráci, předtím jsem raději řekla, že budu hrát jen s ba:zel nebo sama.

Ai fen je tvé prostřední čínské jméno – narážíš tím na nějaké své alter ego, krizi identity? Prodírá se to i do textů?
Když jsem začala pracovat na první skladbě postforever v roce 2016, bylo mi to jasné, že projekt se bude jmenovat Ai fen. Je to jméno, které je mi sice vlastní, ale v něčem pořád cizí – dlouho jsem třeba nevěděla, jak se ty znaky píšou a co znamenají. Symbolizuje části mě, o kterých jsem věděla, že existují, ale byly potlačené a neprozkoumané, schované v nevědomí. A čím víc jsme zodpovědní sami za sebe, tak je stejně důležité si rozumět. Abychom tohle dokázali, musíme vědět, odkud naše reakce, emoce nebo strach pocházejí.

Skladby na postforever jsou snahou najít, odkud tyto mé reakce, emoce a strach pocházejí. Jsou snahou je prozkoumat tím, že je ze sebe dostanu. Řeším pocity, které ve mně vyvolává klimatická krize, beznaděj, strach mít děti nebo z toho, že všechny principy stability, které mi byly předány, tedy „pracuj, buď hodná a všechno bude dobré”, jsou banální a byly jen způsobem, jímž se naši rodiče sami chránili před určitou životní nejistotou. Ta jáma je ovšem krásná a stojí za to se do ní podívat.

První skladba je o tom, co způsobil Y2K – vzpomínám na to jak kdyby to bylo včera, jak jsme čekali na konec světa, anarchie způsobená počítačem (ten jsme v té době ani neměli doma), úplně jsem tomu tehdy nerozuměla, ale když se na to podívám teď, tak vidím, že od té doby je analog čím dál více suplovaný digitálem, objevilo se ICQ a další prostředky, komunikace se naprosto změnila.

Tvůj první hudební projekt ba:zel s Danielem Vlčkem sklidil dost úspěchů, co tě přimělo posunout se na začátek a začít sólo?
Dan je (především) malířem. Uvědomila jsem si, že jednou se může stát, že už nebude chtít jet na turné nebo vůbec dělat hudbu. Když jsem viděla, jak připravoval výstavy, byla jsem hodně omezená v tom, co můžu sama dělat ve studiu. To mě trápilo, a tak jsem se rozhodla produkci naučit sama. Také jsem si uvědomila, že učit se skládání od nuly mělo vliv na mou tvorbu. Je to prostě jiná věc, nejen hrát sólo, ale i skládat a dělat veškeré produkční věci sama, baví mě to.

Pomáhá ti s tvou sólovkou?
Co se týká kompozice nebo textu, tak ne. Když jsem s projektem začala, neuměla jsem právě tu produkci, a tak Dan strávil několik hodin učením a vysvětlováním, jak se nahrává, mixuje atd. Vlastně jsem se to celé naučila od něj.

Album vyjde nejprve jen analogově, na kazetě. Budeš ho vydávat pod nějakým labelem?
S nějakým labelem bych ráda pracovala, vede k tomu nicméně nejen časově náročná cesta, a tu jsem s postforever nebyla schopná ujít. Musela bych počkat s vydáním a rozjet marketingové kroky, s čímž se úplně neztotožňuji – vydávat singly a postupně se dobrat k desce. Na postforever pracuji od roku 2016 a je tam všechno, co jsem se za ty čtyři roky naučila, takže už jsem se nechtěla zdržovat. Chci to hrát naživo, potkávat lidi, jít dál…

Proč sis k vydání vybrala právě formát kazety?
Čistě proto, že se mi líbí jako objekt. Když jsem byla malá, tak jsme se sestřenicí strejdovi ze všech kazet vytahali pásky a pak je tužkou třeba 4 hodiny zas natahovaly zpátky. (směje se)

Má pro tebe tento projekt i vizuální rozměr? Je to součástí tvého storytellingu?
Určitě! Nejradši bych vydala videoklip ke každé skladbě, bohužel to není finančně možné. Momentálně spolupracuji se dvěma týmy na dalších klipech. Jeden je domácí, s Harunou Honcoop, Janou Hojdovou a Janem Vontem, ten druhý je polský. Jan Vont mimochodem měl na svědomí vizuál k vystoupení na Konektivu v Anežském klášteře a bude dělat i vizuál mého křtu v Punctu. Nevím, co si připravil, promluvili jsme si o albu a dala jsem mu volnou ruku – věřím mu a nechám se překvapit.

Klip k This Analog Desire (Makes Me Slow) je opravdu jedinečný – působí celkem temně, ale zároveň i živelně, nakonec vyzařuje i určitou naději. Možná právě kvůli měnícímu se tempu, pohlcujícím dronovým záběrům nebo intenzívnímu coloringu. S kým si na tom klipu spolupracovala?
S Emily Brandi (točila, editovala), Gregorym Montaldem (colour grading) a Vojtěchem Pollakem (drone). Emily znám už dlouho, byla tu na Erasmu, když jsem dělala magistra na FF UK a měly jsme spolu nějaké hodiny. Je to Němka, která se potom odstěhovala zpět do Frankfurtu a pár roků jsem ji neviděla. Před dvěma lety se rozhodla vrátit do Prahy a momentálně studuje na FAMU. Chtěly jsme spolu dlouho něco natočit, až jsme jednou byly v Kasárnách a vyprávěla jsem jí o nápadu na klip k This Analog (Makes Me Slow). Gregoryho znám přes Emily a Vojtěcha zas přes Dana. Jednou mi Dan ukazoval, co Vojta dokáže udělat s dronem, a cvaklo mi, že je to přesně to, co mi v mém klipu chybí – správný „alien vibe”.

Po pražském křtu v Punctu vyrážíš na mini tour s rakouskou umělkyní The Boiler. Jak k této spolupráci došlo a co od té tour očekáváš?
The Boiler jsem viděla hrát ve Vídni před rokem a byla tak skvělá, že jsem jí hned psala o ba:zel a svém solo projektu, poslala jí odkazy s tím, že až budu připravená hrát živě, musíme zkusit společné mini turné. Snažím se nemít žádná očekávání, jak už jsem zmiňovala, chci se spojit s lidmi, které moje hudba baví, dojímá nebo jim třeba pomáhá.

Čemu se ještě nyní věnuješ a jak se to má s ba:zel?
S ba:zel připravujeme podzimní turné, předtím chceme vydat nějaké singly a třeba snad konečně další LP. Jinak spolupracuji ještě s Markétou Magidovou, ta připravuje klip k výstavě v New Yorku a já jí pomáhám s prací v rámci její rezidence v MeetFactory.

Na konci března mě čeká týdenní rezidence v galerii sam83 v České Bříze, kde společně s Urorurem budeme pracovat na projektu na pomezí performance, básní a hudby, který tam představíme 3. dubna a snad dojde i na Prahu. V létě roku 2018 jsme s ba:zel hráli s Tropical Vampire, to pořádal Mood, a teď s ní pojedu jako Ai fen v květnu na turné.

Tematická na závěr: jak se máš?
Po 7 letech (nekecám!) jsem chytla minulý týden chřipku, od té doby jsem seděla doma a léčila se. Byla to pro mě velká rána onemocnět zrovna ve chvíli, kdy bych se měla připravovat na křest, teď už je mi lépe a těším se. Asi je to lekce. Nedávno jsem byla ve Stockholmu a první člověk, kterého jsem potkala, byla psycholožka pro hudebníky, jeli jsme spolu do hotelu hodinu a ptala se mě na různé věci. „První věc, co se vždy ptám svých pacientů,” říká mi, „je ‚dáváš si break, jeden den v týdnu, opravdovej break, během něhož neděláš nic spojeného s hudbou?‘‎” Řekla jsem, že ne, že zrovna připravuju album a nemám čas si dát den volna, usmála se a odpověděla „ok, uvidíš, že jednou break přijde, když si ho nedáš”. Tak asi tak. (směje se) Vesmír je prostě vtipálek.

Křest Ai fen + Oh hi bye + SKY, Praha – Punctum,  27. 2. 20
Ai fen + The Boiler, Trnava (SK) – Unicon, 29. 2. 20
Ai fen + The Boiler + Johnny Geiger, Graz (AT) – SUB, 1. 3. 20
Ai fen + The Boiler, Brno – Bajkazyl, 4. 3. 20
Ai fen + The Boiler, Bratislava (SK) – Karloveská knižnica, 5. 3. 20
Ai fen + The Boiler, Linz (AT) – Willfred, 8. 3. 20

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.