Jaromír 99 Jaromír 99

Jsme ztracení jako v Americe? S Jaromírem 99 o Kafka Bandu

Od vydání alba Zámek – soundtracku ke Kafkově příběhu ze světa byrokracie dotaženého až k absurdnosti – uběhlo pět let, tentokrát Kafka Band, kapela, která vznikla kvůli vernisáži komiksů o Kafkovi, přichází se svojí interpretací románu Amerika. Nové skladby uvedli v květnu v pražském DOXu a na brněnské Flédě. U příležitosti brněnského koncertu jsme si den poté povídali s Jaromírem Švejdíkem alias Jaromírem 99.

Kapela se posunula od melancholicky něžného Zámku k chladnější atmosféře industriálního, individualistického světa, kde se nakonec každý musí spolehnout sám na sebe. Nejde nutně jen o nejmladší kontinent, album vzniklo na popud německého Theatre Bremen, jež se snaží pohlížet na svět kriticky a vybírat si témata, která se dají aplikovat na dnešní společnost a její problémy. I divadlo ale současné pojetí hudby překvapilo a nechalo kapelu dlouho na pochybách, jestli nepřestřelila. To poodkryl právě Jaromír Švejdík, se nímž jsem se setkala v brněnském hotelu, který sám působil tak trochu kafkovsky – ne tak velký jako hotel Occidental, ale skoro tak bizarně zdobený, aby mohl být brněnským Teátrem Oklahoma.

Rozhodli jsme se tak rozhovor raději provést na jedné z kavárenských zahrádek, jimiž je Brno přes léto obsypáno. Mezitím, co Jaromír nedočkavě objednával kávu, zbytek kapely ještě nasával atmosféru hotelu. Amerika přináší více elektroniky, úderné recitační pasáže i novátorštější přístup k vizuálům. Při návštěvě koncertu občas – ať už třeba jde o divokou Jiu Jitsu Frau nebo úvod k přídavku Von Alldem, který pak naroste do trochu bizarních rozměrů – vyvstává otázka, jestli se kapela svým způsobem nežene do taneční scény. Na tuhle poznámku Jaromír 99 souhlasně přikyvuje, hlavně ve spojení s tvorbou hudebního pořadu. Ten zvažují natočit na základě zájmu České televize. „Říkali jsme si, že by to mohla být cesta pro televizi. Včera jsme se bavili, jak to pojmout, mělo by to být fakt provokativní, přemýšlíme třeba nad nějakou ilegální party,” rozvádí myšlenku Jaromír 99. „Je to těžké, klasická díla svádí k úctě, ale my bychom v té provokaci stejně šli dál – Němci se třeba nebojí, jejich současné divadlo je hodně otevřené a ostré, a tak jsme se tam možná něco přiučili. Tohle spojení současných věcí, parties a literatury, to mi přijde skvělé.”

Stejně tak potvrzuje i to, že desku chtěli natočit současně, s použitím moderních technologií. Příkladem může být virtuální realita v klipu People Get Lost, ilustrující to, co kanadský teoretik Marshall McLuhan nazývá zpětným zrcátkem – tedy že technologie se vyvíjí rychleji než společnost, a ta se s nimi tak nedokáže ztotožnit, dokud je nevidí zpětně (to už jsou ovšem na světě další nové technologie, které je nutné vstřebat). Proto na nás působí tak chladně a odosobněně. Stejně jako byl Karel ztracený v Americe, ztrácíme se my v době médií. „People Get Lost dělali lidi, co se zabývají virtuální realitou a berou ten svět tak, že se člověk úplně ztrácí – čím víc je aktivní na síti, tím míň je člověkem. To se mi zdá, že se tam snažili vyjádřit,” dodává.

Ztraceni ve vlastním pokroku

People Get Lost má refrén, který odkazuje k větě v Kafkově románu – o lidech, kteří prostáli celé dny na balkóně a jako zbloudilé ovce hleděli dolů na ulici. Velmi výrazná je i scéna odkazující ke stejné větě ze stejnojmenného filmu z roku 1994. Proč tolik svádí k nějaké interpretaci i přesto, že v románu je zmíněná docela mimochodem? „Je to jenom věta, ale mluví o tom celá kniha. V Brémách a Hamburku je utečenecká krize pořád trochu živá, nejen ta dnešní, ale ta, která proběhla i v 19. a 20. století. Lidi utíkali před bídou, hladem nebo prostě za lepším, tahle města byla ta brána do Ameriky a lidi se tam najednou ztráceli. Já mám příbuzné, kteří odjeli do Ameriky a už jsme o nich nikdy neslyšeli. I ten Karel Rossman se tam nakonec ztratí, nikdo neví, co nakonec je v Teátru Oklahoma, jestli je to dobré, nebo špatné.”

Tak trochu ztracená ve zbytku vystoupení se původně zdála být i estetika koncertního přídavku Von Alldem, který kromě rozjezdu, na malou chvíli slibujícího našlápnutou afterparty (asi takovou, jakou si ji Jaromír představuje ve zmíněném televizním večírku nejlépe někde v pronajatém skladišti na okraji města). Místo toho jsme ale dostali opravdový televizní večírek a nablýskanou diskošku. Přídavek, který koncert podivně uzavírá a nechává nás úplně nechápavě stát a kroutit hlavou nad výsledkem vystoupení. Přitom na Kafkovu předlohu upomíná možná více než zbytek alba.

„Karel přichází do Teátru Oklahoma, a je to celé šílené a divné a ta naše představa nám docvakávala až postupně. Kvůli divadlu vznikla ta saka (růžová s glitry), ale pak se jim to zdálo moc, a tak se nepoužila. My jsme je odkoupili, protože nám bylo líto je nevyužít. Došlo nám, že finále Ameriky je veselé, ale přitom dost strašné, proto jsme ho pojmuli tak, aby to vypadalo jako na blbým a trapným firemním večírku. Myslím, že to chce trochu shazovat ty věci a dívat se na to z jiného úhlu.”

Česko-německy i německo-česky

Vedle třpytivých sak, je na spojení Jaromíra Švejdíka, Jaroslava Rudiše a Kafka Bandu nejvýraznější jazyk. Kombinace poetických textů v češtině a recitace v němčině nejen zhmotňuje zážitek z díla, které si mnozí v německém originále nepřečtou, ale určitě je i důstojným vyjádřením autorovy česko-německé identity. „I David Majerowitz při práci na komiksu Zámek nevpisoval do těch bublin nějaký svůj text, ale výstřižky z knihy, aby to mělo Kafkův specifický jazyk a říkal, že tím úředním německým jazykem to vyzní daleko víc ironicky a divněji než v češtině, takže hlavně v tom Zámku jsme šli hodně po tom originálu,” srovnává Jaromír 99. „U té Ameriky jsme šli spíš po pocitu, ten příběh nás nějak vedl, ale nebyli jsme k těm textům tolik pokorní. Myslím, že Jára je něčím inspirovaný, něco tam použil, ale něco tam ulítává a já v těch českých textech šel úplně jenom po pocitu.”

Písničky se ale stále zdají být cílené na českého diváka, co se tedy stane, když přijde objednávka z Německa? „V divadle to bylo trošku jinak, tam bylo víc scéniky, víc se tam zapojovali herci v němčině. Je to teď trošku jiné než to, co jsme hráli v Brémách. Prazáklad tam je, ale pár českých věcí přibylo a pár věcí jsme počeštili. V Německu to bylo dvouhodinové divadlo, kde jsme my spolupracovali s herci a herci s námi. Vzniklo to pro ně, ale nám pak bylo líto, že by to vyšumělo a udělali jsme album – zároveň i z písniček, které se do toho divadla nedostaly.”

Kafka Band, foto Salim Issa Kafka Bandfoto: Salim Issa

Kromě jazykových změn je ale podle Jaromíra 99 hodně co pilovat i co se týče vystoupení. Turné není ani zdaleka u konce a Ameriku bude možné vidět i během festivalové sezóny. Sám pak kromě ilustrací k příběhu Jaroslava Foglara, Boje o první místo, průběžně pracuje i na nové hudební tvorbě. Nedokáže ale s jistotou určit, kdy a jak se dostane na světlo.

Co se týče Kafka Bandu, můžeme čekat možná Proces, ale klidně i úplně jiného autora než Franze Kafku. „Bavíme se o tom, ale já jsem trochu skeptik, protože vím, že je kolem toho hrozně práce. My jsme to předtím dodělali, ale vždycky nás k tomu někdo pošťouchnul, tak teď asi čekáme, jestli nás někdo nepošťouchne znovu. Myslím si, že se něco stane, šetříme si nápady a uvidíme.”

Na vyhlídky do další budoucnosti je ještě brzy, to se dalo docela dobře vyčíst i z Jaromírovy tváře. Amerika je navíc stále čerstvá a bude teď spíš zajímavé sledovat k čemu uzraje i jaké budou ohlasy. Zatím jsou vesměs pozitivní, nicméně chce-li Kafka Band provokovat, i případní nespokojení diváci dost možná budou k jejich spokojenosti. To koneckonců zmínil Jaroslav Rudiš už při našem rozhovoru k Zámku: „To by bylo fajn, se s nimi (případnými nespokojenými ortodoxními fanoušky Kafkova díla) kvůli Kafkovi na tom tenkém ledě pohádat! Stojí za to o Kafkovi mluvit, přemýšlet, nově ho interpretovat."

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.