Lišaj, 3. pražský Cassette Store Day, 5. 9. 15 Lišaj, 3. pražský Cassette Store Day, 5. 9. 15 Libor Galia

Romantika analogové pásky

Analog se pořád vrací. Stejně jako se vrací šedesátkové harmonie, sedmdesátkové riffy, devadesátková produkce. Tak jako dobří holubi. Něco se vracet nemusí, protože to nikdy nezmizelo. Třeba audiokazeta. Znovuobjevení vinylů většími labely je možná jen přechodný trend, protože gramofirmy neustále hledají způsoby, jak nabídnout něco „jiného“, co má potenciál se opět stát módou, která s sebou nese výdělky. I na úkor toho, že už to vlastně není vůbec nové. A přesto, že digitální formáty jsou stále těmi nejrozšířenějšími a každé retro je spíše nadstandardním luxusem. Analogová páska stojí někde na pomezí cool fetiše a undergroundového přístupu k vydávání hudby nejlevnějším způsobem. Snad i díky tomu má v sobě víc, než jen naplnění touhy vybočit z řady a vymezit se proti mainstreamovému přístupu.

Důkazem toho, že kazetové labely jsou nezanedbatelnou součástí české nezávislé scény, je třetí pražský Cassette Store Day. Tady je najdete skoro všechny na jednom místě (letos se jím stalo Nákladové nádraží Žižkov) za doprovodu spřízněných kapel a producentů, kteří propadli kouzlu magnetofonové kazety. Jsou mezi nimi tajemní JulinkoLišajProdavač nebo Phaerentz (což není nikdo jiný než šéfredaktor HIS Voice Petr Ferenc). Jakub Ďuraško stojí za labelem Stoned To Death Records a zároveň organizuje místní odnož světového Cassette Store Day, který je sesterskou akcí ještě populárnějšího Record Store Day sloužícího k oslavě vinylových desek. „Líbila se mi ta myšlenka sdružit jednou za rok lidi, co maj kazetový labely a ty, co na nich vydávaj nebo obecně lidi, který se o kazety zajímaj. Nemusí jít vyloženě o kazetový labely, protože jsou některý, co koketujou s různejma médiama. Udělat takovej přátelskej happening, kterej bude zadarmo a kam přijdou lidi se svou produkcí a distrama. A je to vlastně i takovej přehled toho, co za poslední rok v český kazetový distribuci vyšlo,“ odpovídá na otázku, co ho vedlo k pořádání akce u nás.

3. pražský Cassette Store Day, foto Libor Galia 3. pražský Cassette Store Dayfoto: Libor Galia

Už během odpoledne se tu pohybuje dost lidí „v tuhle hodinu“, jak poznamenává i Jakub. Svůj stolek tu mají Stoned To Death Records, Narcorpsis, Red For Colourblind, Genot Centre, Noise Assault Agency Budweiss a později ještě dorazí Baba Vanga. Marně hledám brněnský label Bűkko. „V Česku je to pořád do nějaké desítky labelů, takže je tady tak polovina.“ Jakub je s účastí spokojen, přestože některé zásadní labely ještě postrádá. Tuto akci ale vnímá jako malé setkání převážně nezávislých vydavatelů s tím, že se nebojí kazetu „ukázat novejm lidem.“ „Spousta labelů k tomu přistupuje tak, že udělaj kazetovej repress desky, kterou už vydali předtím. I velký indie labely jako Matador vydávaj nějaký svoje desky na kazetách. Prvotní myšlenka Casette Store Day je možná ta, že se kazeta zase posune k takovýmu tomu modernímu indie mainstreamu, což není to, co chceme dělat tady. Nechci podsouvat tu kazetu někam, kam nepatří, mně je sympatičtější, když zůstane jako trvalá hodnota v undergroundu.

Proč vlastně dnes ještě vydávat hudbu na kazetách, když nejde o úplně kvalitní formát? V tom má většina vydavatelů jasno a odpovídají skoro svorně. „Mně je na tom sympatický, že je to relativně levná cesta, jak vydat nějakou hudbu nebo uměleckej kousek, když se to veme celkově i s obalem. Celej ten formát kazety mám raději než digitální release nebo cédéčko. A vydávat na vinylu není tak snadný. Kdybych to množství desek, co vydávám na kazetách, vydával na vinylu, tak bych potřeboval nějakej business model, abych byl schopnej to finančně utáhnout. Teď je to pro mě takovej koníček, na kterým občas prodělám, občas jsem na nule,“ přemítá Ďuraško.

Jakub Ďuraško, foto Libor Galia Jakub Ďuraškofoto: Libor Galia

Dizzcock je spojen nejen s Lightning Glove, hudebním projektem na pomezí raveu a post-punku, ale také kazetovým labelem Red For Colourblind, na němž vydává vlastní nahrávky. „Ta historie u nás je trošku složitější, my jsme se generovali z vydavatelství KLaNGundKRaCH, který existuje už dlouho a zaměřuje se spíš na takovou noise music. Red For Colourblind vzniklo jako potřeba dělat něco jinýho, co by se věnovalo elektronický hudbě, jakou sdílíme mezi lidma, kteří tvoří tady to vydavatelství. A v KLaNGundKRaCH jsme byli zvyklí vydávat kazety. Hlavní důvod je ten, že když chceš vydat fyzický nosič a nemáš dost peněz jako nějaký velký vydavatelství, tak nejlevnější je ta kazeta. Všichni, co máme kazetový labely, tak máme společný to, že se nám ta kazeta líbí tvarově, líbí se nám ten mechanismus, že to dáš do toho přehrávače, kterej ti to přehraje složitým způsobem, a v tom je kouzlo toho kazeťáku. Musíš to tam dát správnou stranou, zmáčknout play, a přetočit to, když to chceš dát někam jinam. A podle mě je kazeta dobrá i v tom, že ty seš vlastně nucenej si to poslechnout celý, protože to přetáčení je hrozně komplikovaný a nudný.

Dizzcock však pro své nejnovější album Elegy For Unsung Heroes, které je aktuální nahrávkou právě labelu Red For Colourblind, formát kazety opustil. „Chtěl jsem ho vydat jako digitální album v rámci tý koncepce. Měl to být jen nějaký mixtape, který dáš na net a můžeš si ho stáhnout. Zároveň byl důvodem i zvuk, protože kazeta ten zvuk dost tlumí a to je věc, kterou jsem konkrétně na tomhle albu nechtěl. Je to na BandCampu a můžeš si to stáhnout za libovolnou částku nebo zadarmo.

Zajímá mě, kdo si vlastně kazety kupuje? V tak malých nákladech se kazetofilové dají celkem přesně identifikovat. „Částečně to jsou kámoši, ale občas si je ode mě objedná na dobírku někdo, koho vůbec neznám. Letos jsme vydali asi sedm nebo osm nahrávek. Všechen materiál z těch kazet je dostupnej i digitálně na BandCampu, jsou lidi, kteří si kupujou jen ty digitální verze,“ říká Jakub Ďuraško za Stoned To Death Records. Dizzcock má jinou zkušenost. „Většinou to jsou lidi ze zahraničí, z Český republiky moc ne. Existují takový, ale to jsou právě lidi ze spřízněných labelů a známí. Teď jsme se šli zeptat do Musictown, což je malý obchod na Žižkově, kde máme distribuci. Prodaly se tam všechny naše kazety a bavili jsme s majitelem o tom, kdo si to koupil. Říkal, že to byli vyloženě cizinci, kteří se tam přišli podívat a on jim pustil, jak to zní a oni si to koupili. Spíš Němci, Angličani, takže západ Evropy. My už máme ale i nějaký renomé v Japonsku, takže hodně věcí posíláme tam. Náklad je většinou minimální, aby se všechno prodalo.

Nákladové nádraží Žižkov, foto Libor Galia Nákladové nádraží Žižkovfoto: Libor Galia

Odpolední sešlost v nádražních prostorech připomínajících svým industriálním vzezřením ocelový areál Dolních Vítkovic v malém zahajuje svým setem Wim Dehaen, belgický společník Ondřeje Lasáka z kazetového labelu a nezávislé organizační skupiny Genot Centre. „První release od Percival Pembroke jsme vydali letos v lednu, jak jsem narazil na Wima, kterej je normálně chemik, ale taky hudební producent. Potkali jsme se loni při koncertu Swans, protože jsme ubytovali stejný Litevce přes couchsurfing. On tu žije už asi tři roky a měl nějak v hlavě, že by měl rád svůj kazetovej label a já jsem se vždycky motal kolem hudby, tak jsme začali spolupracovat. Teď už máme čtyři až pět releasů během tohohle roku a začali jsme pořádat i nějaký koncerty. V květnu jsme měli třeba celonoční spací akci Silent Night v divadle Ponec, z toho by měla bejt série každý dva měsíce kromě prázdnin, takže pět koncertů ročně. Jinak pořádáme malý akce, slíbili jsme si, že nikdy neuděláme klasickej koncert. Vždycky by to mělo být něco ve veřejným prostoru, něco divnýho formátem nebo pojetím. V říjnu děláme koncert francouzský improvizátorky Félicie Atkinson, která bude doprovázet v pražským kině Ponrepo tři avantgardní filmy z 20. let minulýho století,“ představuje Ondřej Lasák aktivity Genot Centre.


Zapředeme delší rozhovor. Koncert ambietní hudby, který trvá celou noc a je povoleno a dokonce doporučeno si při něm zdřímnout tu mnoho lidí nedělá.

O .L.: Přes Wave se to promovalo jako první akce svýho druhu v ČR, pak se nám někdo ozval, že už něco podobnýho dělali někde jinde. Tady nejde o to, jestli jsme byli první nebo čtvrtý. Dělali to v šedesátejch letech v Americe nebo před třema rokama v Polsku, není to žádnej novej koncept, ale je to velmi vděčný pro ten typ hudby. Ambient je věc, která se hrozně těžko prezentuje naživo. Lidi si můžou jednoduše říct, že týpek je za notebookem, občas zmáčkne čudlík a ta hodina, která bývá vyhrazená pro klasický vystoupení, je málo. A koukat na člověka, kterej má za sebou nějaký projekce, je spíš znouzectnost, než že by to byla ideální situace, aby se ta hudba vstřebávala. My se snažíme jen pro tyhle žánry, co jsou složitěji prezentovatelný, najít nějakou podobu vystoupení, aby to bylo zajímavý i pro publikum, který by tam jinak nepřišlo.

Ambietní poslechovky pořádané Genot Centre v karlínském Přístavu se odehrávají v obnoveném přírodním parku u Vltavy, což mi připomíná zahradní koncepci brněnské Expozice nové hudby. Myslíš, že tento formát venkovního koncertu, kde se do hudby míchají různé vnější zvuky, ať už městské nebo přírodní, dávají té produkci nový rozměr a přibližují ji třeba více publiku, před kterým by ta hudba sama o sobě neobstála?

O. L.: Určitě, já si obecně myslím, že nějaký dělení na experimentální hudbu a mainstream je nesmysl, protože třeba ambient je pro mě příjemná hudba a jde jen o to, dostat lidi do situace, kde by to vstřebávali tak, jak by měli. Důvodem toho, proč to lidi neposlouchaj, je to, že se k tomu prostě nedostanou. Ty akce jsou vymyšlený tak, že když vyberu nějakej zajímavej projekt s archivním materiálem, udělám to na zajímavým místě ve veřejným prostoru, tak samozřejmě se to nebude líbit všem a přijdou za mnou lidi, kteří chtěj, abych tam dal něco skočnějšího a veselejšího. Ale zároveň za mnou před dvěma tejdny přišla padesátiletá paní a ptala se mě, co to hrajeme a já jí posílal mejl s celým setlistem, co jsme hráli ten večer. To jsou předsudky, že je to nepřístupná hudba. Ambient spíš lidi maj za background, což je věc, která mě trochu mrzí.

Ondřej Lasák, foto Libor Galia Ondřej Lasákfoto: Libor Galia

Vraťme se ale ke kazetě. Proč je pro tebe zajímavá?

O. L.: Vyrostl jsem na vinylech, měl jsem je hodně spojený s nezávislou kulturou, hardcorem, punkem...Ale v poslední době, kdy lidi začali řešit návrat těch vinylů, čichli si k tomu velký společnosti a objevily v tom zase business, ceny desek šly strašně nahoru, začaly se znovu vydávat reedice, popadesátý se vydávají stejný desky, který už vyšly v šedesátejch letech a ty nezávislí vydavatelé, kvůli kterým ten vinyl tady dneska ještě je, pak mají čekací dobu na výrobu třeba deset měsíců, kvůli tomu, že maj malý náklady. Já jsem psal diplomku o postavení gramofonových desek v hudebním průmyslu, udělal jsem tady výzkum a tohle mi z toho vylezlo. Tak jsem si nějak uzavřel to období, po který mě to zajímalo, protože dávat za desku šest stovek v době, kdy je úplně neuvěřitelná nadprodukce (ale i zajímavejch věcí), je na hlavu. Nelíbí se mi ten nepoměr vůči tomu, kolik toho je, kolik ty věci reálně stojej a kolik si za to lidi potom reálně říkaj. Jsme země s největší mírou pirátství v celý Evropě, desky si tu nikdo nekupuje a vyrábět 300 kusů vinylů s nějakou divnou hudbou je nesmysl. Já si myslím, že největší problém je v nákladech, v momentě, kdy musím do tři sta kusů hudby, ať už je to ambient, drone nebo hardcore investovat 30 000 korun, tak to je v nezávislé kultuře fakt hodně peněz. Kazet můžu vyrobit 22 kousků a stojí mě to včetně obalu dva tisíce. Je to prostě sběratelskej kousek a argument, že si to lidi nemaj kde přehrát, neberu, vinyl si taky nemaj kde přehrát. Daj si ho na poličku, pustěj jednou za půl roku. Je to stejnej fetiš.

Vnímáš tu kazetu pouze jako fetiš? Hodně lidí, ať už jde o oblibu vinylů nebo kazet poukazuje na design obalu, který má smysl dělat jen u hmotných nahrávek.

O. L.: Ale i to je fetiš a jestli lidi řešej zvuk, tak upřímně řečeno, v době, kdy se z BandCampu dá stáhnout nějakej bezztrátovej formát, kterej má potenciál vyššího frekvenčního rozsahu než vinyl nebo kazeta, tak to opravdu nemá smysl. Argumentace tím, že lidi chtěj lepší zvuk, tak si koupí vinyl, je blbost. Ty vinyly se mastrujou stejně z digitálu, nikdo nedělá mastering speciálně na vinyl.

Ale ten fetiš se mi líbí, protože to navazuje na kořeny nezávislý scény z 80. let v Americe, která byla postavená právě jen na kazetách. Díky tomu, že vznikl nějakej levnej formát, tak si to lidi mohli nahrávat doma a mohli si to levně posílat na rozdíl od vinylů, protože je to menší a levnější i včetně poštovnýho. Není to křehký, kazeta mnohem víc vydrží. Když si nechám poslat vinyl z Ameriky, tak poštovný stojí deset dolarů, takhle si koupím kazetu, kterou jsem slyšel dvakrát, z Ruska nebo z Lotyšska. Tím mi to připomíná, i když je to jen takovej odkaz, jak to fugovalo v těch osmdesátkách. Ale je fakt, že ta kazeta je už nadstandard, v dnešní době ten účel, kterej to plnilo tenkrát, plní digitál.

Na tom, že kazeta je výhodný formát především díky levným nákladům, se tu shodují všichni vydavatelé.

O. L.: CD-R taky nejsou drahý, ale není to primárně hudební formát. Vypálíš si na ně data, třeba diplomku. Jak kazety, tak vinyly byly primárně určený na hudbu. Kazeta má ten romantickej nádech starejch časů, toho, kdy to opravdu bylo jen o tý hudbě. Ale čistě prakticky si nemyslím, že by tyhle analogový formáty byly lepší než digitál. Ty jsou fakt hlavně pro ty lidi, kteří chtějí někoho podpořit.

A třeba na našem releasu MB03, kluka z Chicaga, je vidět ten rozdíl, jak my si to romantizujeme, že chceme mít tu věc v ruce a pro toho hudebníka je to často životní nutnost, aby to mohl vyrobit co nejlevněji a co nejjednodušeji to šířit. Oni nemaj absolutně žádnou potřebu mít to ve fyzickým formátu, nemaj to ani v ničem bezztrátovým, udělaj to v mp3 a rozešlou to kamarádům, hoděj na internet a to je všechno. Zároveň to ukazuje, že žijeme v zemi, kde se máme dobře, protože vymýšlíme blbosti jako vydávání na kazetách.

3. pražský Cassette Store Day, foto Libor Galia 3. pražský Cassette Store Dayfoto: Libor Galia

Myslím, že lidi z vnějšku vidí ve sbírání vinylových desek nebo kazet právě tu romantiku návratu k něčemu původnímu, analogovému, protože jsou už přesycení digitální dobou a zahlcení tou produkcí.

My žijeme v době, kdy neexistuje budoucnost. Všechno je svým způsobem retro a co není, to jsou nějaký post-internetový věci, opravdu jako striktní digitál. O tom, jak si lidi fetišizujou a romantizujou tady ty analogový formáty, o tom napsal krásnou knížku Retromania Simon Reynolds. Kdykoliv v historii byla nějaká víra v budoucnost...že poletíme do vesmíru, že bude něco dál. A dneska máme tolik nové technologie, počítače, mobily a lidi si nevážej toho, že vlastně máme něco, co umí úplně všechno. Jsme úplně zavalený tou současností a proto se obracíme do minulosti.

Napadá tě někdo, kdo něco tvoří a výrazně nekopíruje, co už tu bylo?

Třeba Lumír Nykl, co dělá dj sety, obaly desek a je to člověk, kterej má absolutně svoji estetiku, využívá moderní věci a bere všechno, co mu přijde pod ruku. Postahuje si věci, udělá z toho set, namíchá to s chrámovejma chorálama, africkejma bláznivinama, vším, co současná doba nabízí. Moderní hudba nevznikla z toho, že by se využila nejmodernější technologie, ale tak, že syntezátory a beat mašiny tak zlevnily, že prostě ty rockový dinosauři to nechtěli a černý kluci v Detroitu to začali používat jinak, bez návodu. Není to o tom, že by se to vodráželo od toho nejnovějšího, ale že se to vytěží bez toho, aniž by se to dělalo tak, jak se to dělat má. Podle mě je tady dost zajímavej kontrast těch světů, toho jak my tady řešíme, jak by to mělo bejt podle nás a kde vznikaj ty nápady, který se rodí fakt doma, na koleně a ty lidi neřeší, že by to mělo být technicky tak nebo onak. Prostě to ze sebe vyhoděj.

Jaké je tedy poslání vašeho labelu?

Label má pomáhat lidem, co dělaj hudbu, která je výlučná a zajímavá a bez naší pomoci, toho, že jim uděláme koncerty, vydáme jim desku, někam to nahodíme a uděláme za ně tu práci, které oni nejsou schopný, tak to třeba uslyší o pár lidí víc. Tady vydáváme padesát, maximálně sto kusů, to nejsou žádný velký cíle. Ale to, že si tu kazetu koupí člověk z Chile nebo z Ukrajiny je prostě krásný a dostane se k tomu jen kvůli tomu, že se k tomu prokliká na BandCampu. Prostě v dnešní době nejsou hranice.

3. pražský Cassette Store Day, foto Libor Galia 3. pražský Cassette Store Dayfoto: Libor Galia

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.