Magdalena Petrákova (ředitelka festivalu)
Západ slunce u jezírka Marion za četby environmentální poezie, Timber Rattle u ohně nad pramenem Aloiska, současný tanec The Urge při neděli pod kolonádou, hliněné kreakce dětí ve stínu stromu s Veronikou Vlkovou.
Štěpánka Ištvánková (PR festivalu)
Malé momenty. Vyvěšení vlajek festivalu na sloupy veřejného osvětlení po městě. Moetivi Karavan a dojemně něžný pocit domova, který lze vytvořit kdekoli mu to člověk dovolí. Hloubkou i řemeslností – LOFN. Ranní plovárenské koupání za zvuku Myst K. a Sky to Speak. A provolání plavájících návštěvníků: „Tohle je fakt nejlepší festival. Díky, že to děláte.“
Petr Knepr (hudební dramaturgie)
Ve vlastní sekci se jmenovitě přehrabovat nechci, takřka od každého jednoho vystoupení jsem dostal ještě víc, než jsem čekal (ostatně pro ostatní sekce platí totéž). Pokud bych ale měl vypíchnout jediný okamžik, který mi zůstal silně ve vzpomínce, takový, který nelze ve stejné podobě zažít skoro nikde jinde a možná právě proto tak v paměti utkvělý, bylo by to třeba zvukově-mentální zamyšlení následované praktickým pokusem: je pod vodou slyšet hudba? Je stejná jako nad hladinou? Nebo si ji náš mozek na těch několik vteřin dotváří z toho, co slyšel před chvílí? Přesnou odpověď neznám, ale to nevadí, protože i tak bylo každé jedno tempo pod vodou v doprovodu okolních hudebních ambientních vln takové, jaké jsem dosud nezažil.
Juraj Machálek (dramaturgie filmové sekce)
Nejsilnější pro mne byly letos momenty víceméně intimní a poklidné. Každý byl přitom z jiné sekce. Z hudby to byl klavírní koncert Tomáše Hrubiše u altánu těsně před bouří. Bublinková folie jako přidaný element mě vytrhla ze země. Silný moment byla i environmentální poezie Radka Štěpánka u jezírka, která mi vytlačila slzy do očí. Upoutalo mě i komorní divadýlko Moetivi Karavan, který i přes dusno navodilo jemný pocit domova.
Nela Klajbanová (kurátorka výtvarného programu)
Stejně jako mí kolegové, kteří na Vincentovi pracují, jsem neměla možnost vidět vše, respektive podařilo se mi navštívit bohužel jen málo z festivalového programu. Hodně příjemně mě překvapil koncert Tomáše Hrubiše, který zarezonoval na správném místě ve správný čas, a jako vždy jsem si užila koncert Pacino. Z výtvarné sekce, kterou mám společně s Kubou Frankem na starost, mám velkou radost ze spolupráce s Ateliérem intermédií FaVU VUT, kteří připravili pro japonskou zahradu situační třídenní happening a instalaci o nalezení nového pramene.
Libor Staněk (literární dramaturgie)
Marián Palla se svým (ne)konceptem náhody, který nápaditě ilustroval, že pronudit se k bytí umí nejen zenoví mistři z dálného východu, ale i vousatý chlápek ze Střelic u Brna. A pak také koncert Tomáše Niesnera, kterej byl jak The Velvet Underground v přírodě.
Hana Řičicová (dramaturgyně Zvukové sekce)
Letos jako nejpovedenější vnímám skladbu návštěvnictva. I když má moje rodina na Slovácku kořeny, přímo z Luhačovic nepocházím, i proto si často kladu otázku, jak působit v prostoru, který není tak docela „můj”, bez zákeřných intruzí, a přesto ne vždycky nutně zcela stravitelně nebo příjemně. Od pořadatelského kolektivu jsem se naučila, jak důležité je místům i místním nejdřív naslouchat a až potom ukazovat a že toto pak vede k větší vzájemné otevřenosti. Když jsem se během vystoupení hudebníka Tomáše Niesnera otočila z pomyslné první řady za sebe, byla jsem dojatá. Louku nad pramenem Aloiska obsadili tak různorodí lidé, které bych si jen stěží vysnila. Některé od sebe dělilo i několik generací, někteří přijeli přímo na festival, jiní jen procházeli kolem a byli zvědaví nebo na koncert náhodou zabloudili od léčivých minerálek, za kterými se sem vypravili. A to festivalu přeju i do budoucna – pestré publikum, které se s důvěrou bude chtít znova a znova nechat překvapovat.
Luhovaný Vincent, Luhačovice – různá místa, 23.– 26. 6. 22