Sraz v sobotu 17:10 u planetária. To se postupně solidně zaplňuje, dopoledne festival Sonda oznámil vyprodáno. První ročník AV festivalu, za nímž stojí myšlenka „uspořádat progresivní interdisciplinární přehlídku, která chce rozšiřovat obzory, bavit, spojovat a posouvat hranice”, tak dostává zaslouženou pozornost. Jak říkají zakladatelé, “(festival) má ambici zásadně doplnit kulturní nabídku místní scény”, a to je myšlenka, se kterou souzním.
Úvodní set patří hydrofonii Tomoko Sauvage, která extrémně citlivými mikrofony snímá a moduluje zvuky svého vodního nástroje. Působivá nekonečně zoomující projekce fotek z mikrosvěta na kopuli planetária strhává pozornost od ztišeného setu hudebnice, který ve svých nejsilnějších momentech zklidňuje až příjemně uspává. Ztišenou intimitu ruší jen dotěrný kameraman, kterého hudebnice ke konci setu nekompromisně odhání.
Phone Orchestrafoto: Karolina Kohoutková
Festivalový program se dostává do skluzu během vystoupení projektu Trychtýř (iniciativy spolku SVITAVA) zaměřeného na tvůrčí skupinovou spolupráci. Na pódiu se střídají umělci s různorodými sety, které fungují jako showcase nových experimentátorů. Ideu projektu oceňuji, z hudebního a dramaturgického hlediska mě ale míjí kvůli své skicovitosti a jednorozměrnosti.
Unikátní projekční plocha planetária navíc u většiny vystupujících (nejen v případě Trychtýře) vedla k nadužívání a co zprvu působilo ohromujícím dojmem po chvíli uvadalo, nudilo a těžko obhajovalo svou existenci. Napříště by občas neškodilo pláno zhasnout a nechat větší pozornost hudbě či stage designu, který zde neabsentoval, ale marně soupeřil s projekcemi.
Vyvrocholením „domácí” části programu budiž vystoupení Jiřího Y Suchánka, zakladatele festivalu i výše zmíněného spolku. Ten rozvedl do nových rozměrů svůj laserový projekt, v ranných fázích prezentovaný v rámci Sonixu, večerů akusmatické hudby, které organizuje v prostorách Divadla na Orlí. Bohužel si ukousl příliš velké sousto, když se snažil korigovat jak plastickou, field recordings kombinující hudbu, tak na ni reagující projekci – právě ona vizuální část se mu lehce bortila pod rukama, což rozbíjelo kompaktnost a vyznění celého segmentu, ve kterém se jinak ukrýval velký potenciál a těším se na chvíli, kdy své dílo vycizeluje. Již teď je zřejmé, že to bude stát za to.
David Granströmfoto: Aneta Kohoutková
Celý festival zakončil slovinský producent Tadej Droljc a šlo o závěr monumentální. Olbřímí basy dávaly fyzicky pocítit tíhu levitujících a měnící se gravitací zmítaných objektů na plátně. Někde mezi taktilní abstrakcí a industriální rychtou, dedekindův řez galaxií možného. Vybroušený, precizně načasovaný a zahraný set, připravený na míru sobotnímu večeru, který ukázal sílu současné elektronické hudby naplno. Zároveň také zvýraznil propast mezi ním a veškerou předcházející produkcí toho dne. Přes tu se část návštěvníků zjevně nedostala, jak napovídal pohled na sál, chvíli před začátkem jeho vystoupení.
Koncerty experimentální elektroakustické hudby, live electronics, abstraktních a progresivních žánrů obecně v Brně delší dobu chybí (dalo by se říct od dob SoFtu a ukončení provozu PRAHA v Brně), a tak doufám, že se je třeba právě pořadatelům Sondy podaří opět nastartovat. Když do budoucna vychytají organizační nedostatky, dramaturgické detaily a dají prostor progresivnějším umělcům, mohli by pomoct Brno vrátit na mapu současné kultury. První krok správným směrem mají za sebou.
Sonda, Brno – Hvězdárna a planetárium, 12. 11. 22
