Letošní druhý ročník festivalu elektroakustické hudby a audiovizuálních performancí Sonda přinesl návštěvníkům hned dvě události. První z nich, akusmatický koncert vídeňského akusmonia v bývalých vodojemech na Žlutém kopci, nebyl běžný typ akce. Nejednoho návštěvníka překvapila lokace i nevšední formát jako vystřižený ze sci-fi. Organizátoři Jiří Y. Suchánek a Jan Lichý popsali akci jako diskrétní, binaurální a ambisonický vícekanálový zvukový formát rozšiřující tvůrčí potenciál a obohacující sluchové vnímání posluchače. Jinými slovy šlo o sérii koncertů prostorové hudby pro 26 reproduktorů a 20 sluchátek, tedy pro 20 posluchačů. Komorní akci umocňující zážitek bylo možné navštívit v hodinových intervalech během dvou listopadových podvečerů.
Světová premiéra Vídeňského virtuálního akusmonia představila nebývalý imerzivní zvukový prostorový zážitek od průkopníků akusmatické hudby. Volba uspořádat akci na nezvyklém a běžně nepřístupném místě se ukázala jako dobrá strategie pro přilákání nezasvěceného publika. Od organizátorů jsem se dozvěděl, že některé diváky přilákal genius loci vodojemů a koncert samotný vnímali jako drobnou nadstavbu. O to více nejspíš byli překvapeni, když sestoupili po točitém kovovém schodišti do podzemních, cihlami klenutých prostor vodojemů připomínajících viktoriánskou Anglii. Podobnost není náhodná, ve druhé polovině 19. století vodojemy projektoval londýnský stavitel Thomas Docwry. Spektakulární architekturu ovšem záhy přebila ještě výraznější, technicistně vyhlížející instalace soustavy reproduktorů rozmístěných okolo středového uskupení židlí. Reproduktory bývají v akusmoniu rozmístěné v různých hloubkách, výškách a to před, vedle, za, ale i nad posluchači a mají navodit „augmentované zvukové pole technikou ambisonického, neboli sférického 3D zvuku společně s binaurálním zvukem ve sluchátkách,” popsal na úvod Enrique Mendoza Mejia, jeden z autorů virtuálního akusmonia. Pomocí soustavy je tedy možné slyšet zvuky různě vzdálené i blízké a vytvořit tak dojem komplexního prostorového zvukového zážitku, jako je tomu ve skutečnosti. Thomas Gorbach, další z autorů, přiblížil dramaturgii programu: „Zazněly čtyři skladby, dvě z nich složené námi dvěma přímo pro tento systém a dvě tradiční akusmatické kompozice od Françoise Baylea a Annette Vande Gorne komponované pro 8 a 16 kanálů, které jsme rozšířili do tohoto imerzivního zvukového pole.” Poté už autoři vybídli posluchače k nasazení sluchátek a doporučili během poslechu zavřít oči pro hlubší imerzi.
The Virtual Vienna Acousmoniumfoto: Karolina RaimundCo následovalo, je už spíše soukromým diskrétním zážitkem. Ponorem tak hlubokým, jak hluboce dokážete poslouchat. Přiznávám, kombinace sluchátek a reproduktorů, které jsem se z počátku obával, zapůsobila nad očekávání. Hned v prvních minutách poslechu jsem si uvědomil, že bez sluchátek by se ke mně ty jemné, šeptavé zvuky stěží přiblížily. Sluchátka navozovala pocit intimity nejen v rozlehlém prostoru, ale i mezi posluchači, kteří se díky nim vzájemně nerušili. Zvuky do mých uší doléhaly skutečně ze všech stran, čemuž napomáhala i přirozená akustika klenutých prostor vodojemu a jeho dlouhotrvající dozvuk podobný interiéru kostela. Bezmála hodinový program představil akusmatické kompozice, jejichž podstatou je zvuk, který je slyšet, ale není vidět. Ačkoli jsou zde jednotlivé reproduktory chápány jako hráči s vlastní individualitou a charakterem, slouží spíše jako prostředky přenosu zvukového signálu. Posluchač se tak může plně ponořit do sonické lázně, aniž by ho vizuálně cokoli rozptylovalo. Doprovodný text díla Enriqueho Mendozy uvádí, že „cílem představení je vyvolat napětí mezi vnitřním a vnějším já posluchačů, zmást je vyvolanými sluchovými halucinacemi a možná na nějakou dobu navodit stav paranoie.” Představa sluchových halucinací v Mendozově díle by nejspíš nebyla dostatečně reálná bez použití mluveného slova a jeho modulace jako ústředního kompozičního prvku. Annette Vande Gorne nechává ve své kompozici vyznít zpěvné hlasy kultur a civilizací světa a odkazuje k neklidné době a solidárně vyjadřuje „touhu po jednotě, posvátnosti a velkorysosti prostřednictvím toho nejlidštějšího média: hlasu.“ Oproti tomu dramaturgicky patrný odklon od hlasu ve druhé polovině programu a zaměření autorů kompozic na čistě abstraktní zvukové složky vyžadovaly od posluchačů značné soustředění. V díle Modulated Resonances Thomas Gorbach pracuje se zvukovými archetypy jako mentálními orientačními vzorci, které nás navigují ve znějícím světě. Dvojice novějších děl průkopníka akusmatické hudby Françoise Baylea odkrývá autorovu fascinaci pohybem, jak prozrazují pojmenování Horizontal-Vertical a Spiral. Sám Bayle popisuje skladby neméně abstraktně slovy „povznesení, zjevení, víry, vzestupné proudy“ a dále podobně enigmaticky uvádí: „These shifts are the plastic ear”. Citaci záměrně nepřekládám pro jeho plasticitu.
Osobně vnímám promyšlený dramaturgický záměr ve volbě jednotlivých kompozic a jejich pořadí. Téma lidského hlasu mohlo být pro běžného posluchače celkově přístupnější a prvoposluchač mohl díky povědomému zvukovému objektu lépe vstřebat odlišné autorské přístupy. Vývoj od známého k neznámému tak otevíral čím dál tím širší pole představivosti a posluchačovy participace ve smyslu techniky hlubokého poslechu. Doprovodný text byl jistě vhodným vodítkem pro zvídavé diváky, kteří se v něm mohli ve stručnosti dozvědět vše potřebné. Konečně všechny skladby byly i pro nezasvěceného návštěvníka čitelné ve smyslu McLuhanovského tvrzení: médium je sdělení. Potvrzuji, že hluboký poslech je mentálně náročný, nejspíš i proto jsem nebyl schopný soustředit se dostatečně na druhou polovinu programu tak, jako na tu první. Méně je někdy více a dramaturgii by možná pomohlo rozdělení do dvou bloků s krátkou pauzou mezi nimi. Celkový dojem však zůstává natolik silný, že drobné výtky mizí lusknutím prstů.
The Virtual Vienna Acousmonium, Brno – bývalé vodojemy na Žlutém kopci, 3. a 4. 11. 2023
