Tereza Odehnalová (Mood)
MMN pro mě byl v obou předchozích ročnících v Mariánských Lázních nejvíc o té všudypřítomné lázeňské atmosféře, a to ve smyslu nejen vyloženě podstaty místa, ale i obecně panující pohodě a rekreaci, kterou jsme tomu místu naším festivalem dodali. Tuhle atmosféru jsme letos vzhledem ke změně lokace museli znovu tak trochu najít, resp. ještě jinak – osvojit a obohatit již nějak zavedenou náladu (letos také tříletého) festivalu Vivat vila. Spojení ale podle mě nakonec zafungovalo dobře, bylo veselo, krásné koncerty, lidé, místa. Oba předchozí ročníky jsem opouštěla se slzami v očích, letos odjíždím s novým, krásným zážitkem a chutí pracovat na další edici.
Štěpán a Antonínfoto: Tereza OdehnalováZuzana Malá (Heartnoize)
Třetí ročník se oproti předchozím nelišil pouze změnou prostředí, ale především podmínek. Jednalo se o první léto, kdy se rozjely velké festivaly a lidé mohli bez velkých omezení do zahraničí. Celé měsíce se tedy vracela otázka, proč by vlastně měl někdo do Prachatic jezdit, když tam nehraje žádný velký zahraniční headliner a kapely z lineupu dříve nebo později stejně někde budou hrát. Letošní ročník ale potvrdil, že malé komunitní akce jsou i po pandemii nadále životaschopné a poskytují zcela jiný festivalový zážitek. Kde jinde si s vámi Hugo Toxxx na afterparty zahraje fotbálek? A nutno dodat, že to není on, kdo musí podlézat. Prachatice nás pohltily, druhý den je nám povědomá polovina festivalu, se spoustou neznámých lidí se dáváme do řeči jen tak.
Propojení festivalu s městem je pro mě ta nejzajímavější a nejdůležitější část, nejde totiž jen o dovoz návštěvníků, kteří zmizí kdesi za branami, užijí si festival a po něm zas odjedou. Brouzdají celý víkend městem a objevují zážitky. Ať už se jedná o koncerty v kostele, výstupy na rozhledny, hudební battle probíhající přímo na městských hradbách nebo jen nekonečné bloudění místnostmi probouzející se funkcionalistické krásky, rostoucí pod rukami nadšeneckého spolku Živá vila, který nechává ruce nejen na ní, ale nechal je i na festivalu.
Máša a Mariafoto: Tereza OdehnalováMaria Pyatkina (Full Moon Magazine)
Letošní ročník kromě obvyklého organizačního stresu ozvláštnila jakási apatie smíšená s únavou: je to první „normální” léto po pandemii, které ve skutečnosti normální vůbec není. Menší festivaly, aktuální za covidu, kterými jsou MMN i Vivat vila, se letos střetly s návratem těch velkých, odloženými koncerty hvězd, ničím neztíženým cestováním, nastupující finanční krizí… (a koncem světa). Třetí MMN se konal dva týdny po Colours of Ostrava, kde jsme poprvé v aktuálním složení týmu obstarávali vlastní stage i stánek. Někdo z nás před tím absolvoval ještě katalánskou Primaveru a/nebo slovenskou Pohodu, takže jsme do Prachatic přijeli v neurotické festivalové euforii se špetkou rezignace kvůli množství prodaných lístků.
Dopadlo to nakonec pohádkově, komunitní atmosféra MMN se ukázala jako pohlazení po duši, které jsme potřebovali. Mezinárodní hvězdy jsme vyměnili za objevy československé scény (i když třeba God And Eve nebo MMNK jsme zažili jak v Prachaticích, tak na Full Moon stagi v Ostravě), stánky s hranolkami za sádlo se škvarky z bistra Milčice (speciální shoutout patří též prachatickému podnikateli Martinu Patrasovi a jeho neopakovatelnému veganskému jídlu v backstagi) a bezcitné festivalové areály za retro gaučíky a koberečky prosluněné Kralovy vily.
Oproti předchozím dvěma ročníkům MMN oceňuju speciální „domácí” atmosféru, o kterou se postaral spolek Živá vila: nekvasili jsme v pražské bublině, ale potkali i milé nové tváře z Českých Budějovic, Tábora a jiných měst. Oproti loňskému Vivat Vila! (na kterém se Full Moon taktéž podílel, pozn. ed.) oceňuju pestřejší dramaturgii v podobě koncertů Ireny a Vojtěcha Havlových a Adely Mede v hřbitovním kostele nebo battlu hlučných Decultivate a FVTVRE odpoledne v kvetoucím Parkáně. Nezapomenutelné jsou samozřejmě afterparties v baru Byblos (dík, Heartnoize), jehož cedulka spíše než na bowling a fotbálek mylně láká na šťavnatý kebab. Sobotní diskotéka duněla v celém městě a, nevím, kdo koho nakonec bavil víc – my místňáky, nebo oni nás?
Vojtěch a Irena Havlovifoto: Tereza OdehnalováLibor Staněk II. (Živá vila)
Třetí ročník byl i přes pomoc dalších promotérských skupin pro náš spolek nejobtížnější. Nechtěli jsme jít do třídenního festivalu z mnoha důvodů. Před pár měsíci se nám narodili dva kluci. Karolína a Barča, které byly v předchozích ročnících srdcem našeho festivalu, tak zůstaly doma. Především absence ségry (Barbory Koritenské, pozn. ed.) bolela. To, že se nám podařilo vše uspořádat bez větších problémů, považuji za malý zázrak. Jsem velmi pyšný na náš mladý tým, který šlapal jako hodinky. Doufám, že jsme položili základ budoucí spolupráci, která se bude v dalších ročnících jen a jen prohlubovat.
Pro náš spolek je festival každý rok vyvrcholením snahy zachránit vilu. Festival ale není pravým odrazem situace v Prachaticích a v lečem může šálit. Na akce nám během roku po covidu chodilo až na výjimky kolem dvaceti lidí. Se ségrou jsme si několikrát položili otázku, zda už nám nedochází dech. Nijak jinak už ale nemůžeme. Všechno spojené s vilou je pro nás velmi osobní. Tady jsme vyrostli a tady možná i umřeme.
O festivalu Vivat Moody Moon Noize teď po pár dnech od jeho skončení nemůžu moc mluvit. Emoce a zážitky s ním spojené jsou ještě příliš ostré. Stalo se toho moc a byla to láska. A v lásce je všeho příliš. Všechno se mi to nějak míchá a probleskává: zlatá místnost plná ležících těl, koncert Adely Mede a jemně zrnící světlo obnažující tváře svatých, barokní básníci při svíčkách, nedospánky rozradostněné v horkých letních nocích a ty nekonečná rána, kdy si myslíte, že to nemůže nikdy skončit. Ale to je taky šálení. Bylo to překrásné a bylo toho dost.
Vivat Moody Moon Noize 2022, Prachatice – různá místa, 28.–30. 7. 22
