Co dělá Jan P. Muchow, někdejší strůjce legendárních Ecstasy of Saint Theresa? Třeba hraje v klipech a hlavně produkuje, naposledy debut Barbory Polákové. Ta klipem avizuje vydání svého eponymního debutu, který vyjde 20. listopadu, má přinést „písně, které jsou velmi osobní, ale nechybí jim silné sdělení, chytrý nadhled ani špetka ironie.” V Nafrněné se lze kochat třeba rozjetým dívčím klubem, v němž září jedna známá herečka vedle druhé.

Podzimní dny zpestří českému i slovenskému posluchači Shilpa Ray, která se svou doprovodnou kapelou a jarním albem Last Year’s Savage právě brázdí Evropou. „Shilpa Ray patří k nejzajímavějším hlasům, jaké současný rockový New York nabízí,” honosí se brněnský Kabinet Múz hlasem, jenž osciluje mezi soulem a rockem, a nabízí tak kabaret s punkovým nábojem.

Že hraje v novém Sorrentiniho filmu „sebe samu” zpěvačka Paloma Faith, to nejspíš málokterého alternativce vytrhne ze židle. Že se ale během prvních pár minut na plátně objeví i Mark Kozelek, ten enfant terrible, přičemž jeho a Lavallova Ceiling Gazing se připomene ještě párkrát v náznaku v průběhu, to už z Mládí dělá pro fajnšmekry povinnost. Kdyby to bylo málo, konečně ve filmu došlo i na Godspeed You! Black Emperor. Už jen za to Sorrentinimu o hvězdu víc.

Někdy je třeba vše pustit k vodě, aby se otevřely nové dveře, filozofují v Exitlabu a otevírají tím příběh nového EP hudebníka Dalibora Kociána, známého pod jménem Stroon, jinak hrajícího též s Puding pani Elvisovej anebo Škvíry a spoje.

Magický čas volá po nevšedních krocích; loni na Dušičky Lenka Dusilová s Baromantikou křtila, na den přesně od vyprodané Archy nyní posílá klip ke skladbě Indiánky.

Utlačované mládí vpřed. Empress Of je alias mladičké Lorely Rodriguezové, která v půli září vydala debut jednoduše pojmenovaný Me. Své já vyhledala během pobytu v Mexiku, v ústraní civilizace se konfrontovala s nejistotami a výsledkem je barvitý ohňostroj, osobitý pop alternativního střihu, který vám nejspíš v kavárenských či fastfoodových franšízách nepustí.

Když člověk opomene velké koncerty, zdá se mi, že se toho ve Vídni hudebně tolik neděje, a když už, dovídám se o tom na poslední chvíli – jako třeba že 14. listopadu mají hrát Wilco… v Museumsquartier. Není jim to přiliš malé? To se uvidí, neboť je ve Vídni věru o dobré koncerty nouze, ten koncert totiž bude až roku 2016 (ach, Brno…). Beru ten jediný vinyl, co mi sedí na polici, jako motivaci setrvat.

Taneční hudba osmdesátých let, darkwave, industrial, EBM, to je v nabídce Pictureplane alias Travise Egedyho a jeho nového alba. Na něm se staví do role Technomancera, který vyšel u Anticonu na Halloweena, tedy 31. října. Deset let lovení v hlubinách devadesátkového trashe vydává další perly, po čtyřech letech přichází Pictureplane s albem, na němž vystavuje svou fascinaci zázraky i hrůzami technologického světa.

Brno má často něco navíc. Ojediněle dvojici klavírních virtuózů doprovodila Tujiko Noriko, japonská experimentální umělkyně, která se do moravské metropole vrátila po osmi letech, dva dny poté, co se představila ještě pražskému Nodu. A Poppy Ackryod si s Carlosem Cipou zahráli i v Olomouci.

Nad černí deštníků, jež liják zkrápí… zkrápí…, / pomalu sunul čas hodiny k hodinám. / Daleko od lidí, daleko od cizoty / zbytečných hovorů a nudných veselí / hrál vítr nad městem a rozházel si noty, / démanty velkých krup. A římsy řinčely. (Ivan Blatný)