Na kapely minulého století chodíme s velkým očekáváním, ale nakonec jde asi prostě o to aspoň jednou v životě je vidět naživo. A vždycky je tak trochu zklamání, že to není takové jako na záznamech z osmdesátek. A tak i In Between Dreams tajemstvím opředených The Residents je spíš cestou do minulosti.

V únoru nás čeká výlet do snů, i když možná ne do těch našich, ale do těch cizích, které jsme nikomu nezáviděli, ale stejně je ze zvědavosti chceme vidět. Do pražského Paláce Akropolis dorazí skupina všestranných umělců a performerů skrytých za ikonickou masku oční bulvy. Na začátku února přijede bizarní kalifornské uskupení The Residents.

Na čtvrteční koncert v Kabinetu Múz jsem dorazila jako na pokračování kulturního večera, který jsem sama pro sebe začala návštěvou performance Sound Carpets, která se odehrála ve zklidněné a velmi intimní atmosféře Vašulka Kitchen. A tak byl pro mne trochu šok dorazit na rozdivočelou Lesní zvěř. Chvíli mi trvalo se na ně naladit a nejvíc se mi to dařilo při pasážích s absencí zpěvu. Celkově mám pocit, že hudbě, zvlášť jde-li o zkušené interprety a jazzmany, jimiž Lesní zvěř bezesporu je, prospívá hlasem šetřit a energii věnovat nástrojům. 

We Are the City se pro jeden lednový čtvrtek stanou Brnem, svou kanadskou stopu zanechají 17. 1. v Kabinetu Múz a představí hned dvě nová alba. Anebo spíš jedno, ale dvakrát jinak. Při tvorbě nového RIP – na které ještě čekáme, zbylo tolik přebytečného materiálu a inspirace, že daly vzniknout také albu At Night, které vyšlo již v říjnu 2018. Materiál je tedy jeden, cesty ke konečné nahrávce ale byly dvě. Takový hravý koncept je pro We Are the City příznačný, kritiky se shodují, že kapela má často čím překvapit.

Na Zeal & Ardor jsem se těšila jako na Vánoce už od začátku léta a po neplánovaném katarzním zážitku v Hradci to byla naprostá nedočkavost. Dost možná šlo o prostory Futura, do kterého se moc nevešli, ale očekávaná euforie se úplně nedostavila. Půdu jim skvěle připravili finští předskokani NYOS. Porce naprosto animální energie a oddanosti hudbě tak, že se vibrace klubu musely předávat napříč celým Smíchovem. Bez speciálního osvětlení nebo propracované show, ve dvou, si během přidělené půlhodinky podmanili úplně všechny.

Kikagaku Moyo začali hrát přesně v devět. Téměř dvouhodinový set, ale pocitově tak půlhodinka. Zdálo se, že naplněné Futurum by kvarteto japonských kouzelníků hltalo až do rána. Celý dav byl plně v jejich moci a prvotní zasněný poslech se zavřenýma očima se postupně transformoval do závěrečného poga na Smoke and Mirrors. To poslední, co bych od vystoupení čekala, ale po prvním stagedivingu už jsem se přestala divit úplně všemu. Dvojnásobná halucinace. Jako ve snu, znovu a znovu jsem užasle pozorovala publikum – v euforii a vrhající se z pódia, až jsem nakonec sama sebe přistihla v divočícím kotli.

V pondělí 22. října jsme mohli zažít v brněnském Kabinetu Múz „friendly ukrainian assault”, jak poznamenal frontman předkapely Somali Yacht Club. Sál byl zaplněný od začátku jejich prvního songu a na slavnější Stoned Jesus přibylo do davu už jen pár opozdilců. Set prvně jmenovaných byl poměrně krátký na to, aby diváky stihl rozdivočit, nicméně kapela tento fakt i vlažný ohlas při uvedení jejich největšího hitu Loom brala s nadsázkou.