The Residents potěšili fanoušky, ale nic víc

Na kapely minulého století chodíme s velkým očekáváním, ale nakonec jde asi prostě o to aspoň jednou v životě je vidět naživo. A vždycky je tak trochu zklamání, že to není takové jako na záznamech z osmdesátek. A tak i In Between Dreams tajemstvím opředených The Residents je spíš cestou do minulosti.

I přes stále impresivní kostýmy a promyšlenou světelnou instalaci i projekci nepůsobí vystoupení jako něco současného, ale spíš v sobě pořád nese poselství experimentů s – v té době – novými médii. A už proto, že Residents jsou tváří intermediálních projektů a objevování nových možností ztělesňování vlastní fantazie, čekala bych, že budou hledat cesty ve využití současných prostředků. Takhle šlo prostě jenom o show pro skalní fanoušky projektu, kteří jsou stále okouzleni jejich dřívějšími nápady.

Na druhou stranu se skupině podařilo vytvořit atmosféru groteskních nočních můr, mysteriózních detektivek a bad-tripů. Zpěvákův kostým krávy v boxerkách byl tak rušivě vulgární, až mě to snad uráželo – buď byl unavený, nebo byl v roli, úpěl a korunoval to podivnou taneční sestavou. Ostatní, v károvaných oblecích morových léčitelů, působili napříč masce podobně rozverně jako v původních maskách očních bulv.

Koncert byl rozdělený na čtyři části inspirované čtyřmi sny, včetně prezidenta Nixona zpívajícího blues nebo Matky Terezy pozorující létající velryby z vraku vlakové soupravy. Zazněly písničky jak v pozvánce zmíněných minutových filmů, tak z desky věnované coverům známých hitů.

I když ze začátku show bavila, ke konci už se stala příliš jednotvárnou a opakující se, přídavek už jsem sledovala jenom jedním okem. Naplněný Palác Akropolis ale jásal, většina publika, zdá se, dostala, pro co si přišla.  

The Residents, Praha – Palác Akropolis, 9. 2. 19