Bedekr 10/2015 Bedekr 10/2015

Bedekr 10/2015

Během prázdnin jsme trochu zvolnili, užíváme především festivalové sezóny. Přesto jsme nezapomněli poslouchat ani nové desky napříč světem, a proto vám přinášíme další, jubilejní desátý díl našeho Bedekru. Tak místo krosny sbalte přehrávače, nažhavte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky s námi. Doma se zastavíme u Kittchena a Deshane, mezi norskými fjordy budeme objevovat Årabrot a Jaga Jazzist a za oceánem propadneme Algiers, High on Fire a oprášíme Casiotone for the Painfully Alone.


Algiers – Algiers

Algiers – Algiers Algiers – Algiers

Nad kytarovkami jsem v posledních letech téměř zlomil hůl, o to více mi to tento rok vrací. Disappears, Viet Cong a teď Algiers. Tři výrazně osobité záležitosti, každá vycházející z post-punkových kořenů a tradic, každá jiná. Algiers z dané trojky považuji za vůbec nejsilnější článek, za jeden z mých osobních debutů roku.

Na papíře může znít soupis žánrové nespoutanosti Algiers jako něco, co nemůže držet pohromadě, natož fungovat. Jen si to představte: razantní a dravá post-punková a industriální temnota, čas od času pročísnutá newwavovou syntezátorovou černí, jdoucí ruku v ruce s černošskou jižanskou muzikou, gospelem, soulem, blues. Jenže ono to, světe div se, funguje. Setsakramentsky. Veškerá ta inspirující sakrálnost kostelů je zde totiž převrácena naruby, místo k nebeské modři hledí do špíny mezi námi, do bahna, které ani zdaleka neléčí. Je to živelný post-punkový antigospel, odvrácená strana křesťanského sluníčkářství, beznadějná, intenzivní frustrace z násilnické, xenofobní, kapitalistické společnosti.

Političtěji angažovanou desku už ve vodách indie rocku asi letos nenalezneme. A jakkoli se s levicovým pohledem na svět s Algiers ne úplně shoduji, v mnohém jejich aktuální světonázor sdílím, v mnohém jejich agitaci propadám. Aby ne, když z běsnících hymnických temných riffů a zoufale nakřáplého, kazatelského soulového hlasu frontmana Franklina Jamese Fishera srší tolik energie, nápadů, neotřelosti. Jejich last minute zařazení na letošní OFF Festival je jedním z nejlepších tahů Artura Rojka. (tf)


Årabrot – You Bunch Of Idiots

Årabrot – You Bunch Of Idiots Årabrot – You Bunch Of Idiots

Noisový experiment a kult oceněný norskou Grammy. Kapela, která své jméno odvodila od názvu skládky v rodném městě. Metal čerpající inspiraci z dadaismu, perverze a transgresivního umění. Tři indície, po kterých zasvěceným otec Fura klíč do moře rozhodně nehodí. Årabrot jsou prostě jedineční. A nic se na tom nemění ani se završením EP trilogie (Murder as Art, I Modi) v podobě alba You Bunch Of Idiots. Desku otevírá tříminutový černohumorný proslov Cannibal Manifesto s jehož závěrem: „And then I will tell you again, that you're all suckers!”, se rozjíždí dynamická řežba na pomezí punku a noise rocku. Zlověstná oslava (Celebration) střídá tišší pasáže kořeněné mrtvolně plíživým vokálem, s hlasitými intermezzy, aby následně zanikla v hlukové stěně s poselstvím: „Everything will be all right.” První singl Mea Culpa, vypuštěný do světa internetu koncem května, napsal Kjetil Nernes v londýnské hospodě krátce předtím, než se dozvěděl rozsah své rakoviny hrtanu. Sonické výbuchy, zřejmý neklid a sžíravý text. „Disgust! Oh, it makes me sick!” Následuje droneová vsuvka a celé album uzavírá industrální poselství o soudném dni (It’s Hot, Drop It). Repetiční riff, ženský hlas a konec. Devatenáct minut uteče rychleji než děcko po prvním kari a vy už stojíte ve frontě na přídavek. „Ještě trochu toho norského běsu, prosím.” (fh)


Deshane – Kopsloin

Deshane – Kopsloin Deshane – Kopsloin

Patříte k těm, kteří když spatří slovo didgeridoo, obcházejí danou kapelu velkým obloukem, protože world music jim nevoní? Tak pozor, s Deshane byste totiž o hodně přišli. Už jen kvůli jejich půvabnému, takřka pohádkovému příběhu vzniku stojí za to je prověřit. Ale nejen kvůli němu. Deshane, tj. český pár a Norka, vytvářejí unikátní symbiózu původního australského hudebního nástroje s klarinetem, saxofonem a étericko-šamanským zpěvem vycházejícím z norského folkloru. Možná nesourodá změť, na desce ale toto propojení zní úplně přirozeně. Že by nějaké archetypální záchvěvy? Proplétají se tu tradice s moderním zněním, chvíli je to hudba do nóbl jazzového klubu, chvílemi se hodí ke skákání přes vysoko planoucí ohně. Magickou norštinu doplňuje i angličtina a čeština, což přímo provokuje k všemožnému srovnávání, jak tyto jazyky kooperují s hudbou. Album Kopsloin je zkrátka počin, který široko daleko nemá konkurenta – v odvaze i v originálnosti. (hp)


High On Fire – Luminiferous

High On Fire – Luminiferous High On Fire – Luminiferous

Matt Pike, legenda stonerové scény se rok po reunoinu Sleep (singl Clarity) vrací s novou deskou svého druhého projektu High on Fire. Album je to v pořadí již sedmé a dovolím si tvrdit, že nejlepší. Můžeme jen spekulovat, jak moc tomu napomohla Pikeova střízlivost nebo nově nabytý zápal pro konspirační teorie, který se prolíná celým albem. Nicméně faktem je, že tohle se prostě povedlo. Únik z temnoty prostřednictvím mamutích riffů. Energie na základě chmur.

Zničující jízda na obligátním pekleném oři začíná s první vteřinou alba. Sotva se vyšvihneme do sedla, letíme vstříc děsivé pravdě o tomto falešném světě. „Best hide your mind cause there's aliens mating/ truth is their lies less believed is their saying.” S nástupem druhé skladby Carcosa už se za naším hřebcem nepráší. Stopa, již za sebou nechává, je nyní ohnivá. Simir Gerchan kroutí hlavou. Tempo Pikeovy masivní rifáže je více než vražedné. Vrcholem alba budiž The Sunless Years, metalová skladba roku. Je tam všechno. Chemtrails, cestování časem prostřednictvím černých děr a LSD. V druhé polovině desky pak přichází mírný šok, když odstartuje track The Cave, osamocená basa a posléze se přidá akustická kytara. I válečný kůň se občas zamiluje, a tak zpomalí, aby opustil ztracenou dálnici a baladicky se vydává k bájné jeskyni, ve které sedí Al Cisneros. Víc takových skladeb, víc takových alb! (fh)


Jaga Jazzist – Starfire

Jaga Jazzist – Starfire Jaga Jazzist – Starfire

Osmičlenná sebranka norských multiinstrumentalistů Jaga Jazzist již více než dvacet let umně balancuje na pomezí jazzu, elektroniky a post-rocku a úspěšně boří hranice mezi hudebními styly. V tomto trendu pokračují i na zatím poslední desce Starfire. Dalo by se říci, že jde o nejméně jazzové album v jejich dosavadní tvorbě – jazz jakožto prostředek ke zkoumání nových zvukových a formálních možností rozhodně neopouštějí, více prostoru však tentokrát dostává elektronika. Do sedla se dostávají klávesy, syntezátory a kytara Marcuse Forsgrena, které tradičně doplňuje bohatá instrumentální paleta. Pasáže dechových nástrojů jsou nicméně oproti předchozím počinům upozaděny, melodické linky většinou převzaly spíše zmiňované syntezátory a kytary.

Starfire je albem plným protikladů; lze jej označit za nejbombastičtější, a přesto zůstává intimní. Atmosférický proud hudby se rozvíjí často překvapivými směry, všech pět písní, které zní jako do posledního tónu prokomponované skladby a zároveň jako improvizace, vytváří pestrobarevnou mozaiku, mnohdy připomínající tvorbu natolik odlišných hudebníků jako jsou Weather Report, Frank Zappa, Radiohead či Daft Punk. Důležitou roli hrají hutná unisona a komplexní riffy, na jejichž pozadí se rozvíjejí nejrůznější motivy. Nechybí ani další „trademarky“ norských nu-jazzových vizionářů jako propracovaná a výrazná rytmická složka, dynamické skoky či střídání a prolínání kontrastních hudebních ploch.

Po živé symfonické nahrávce Live with Britten Sinfonia se zde kapela vrací k experimentálním kořenům, zároveň je ale toto album dalším, přirozeným krokem ve vývoji Jaga Jazzist a jejich jedinečného zvuku. Jen stěží se letos na hudební scéně ještě objeví něco, co by mohlo ohrozit pozici Starfire coby patrně nejlepší instrumentální desky roku 2015. (mp)


Kittchen – Kontakt

Kittchen – Kontakt Kittchen – Kontakt

Kittchenova hudba nebyla nikdy více o Kittchenovi, alter ego v černé kuchařské masce dosáhlo na Kontaktu vrcholu a pravděpodobně absolutního niterného splynutí s tím, kdo celého atomového pohrobka vymyslel. Už na Radiu dal Kittchen své postapokalyptické mystifakci vale a vstoupil do reálného pokřiveného světa. Tehdy, před dvěma lety, však více pozoroval a vyprávěl, glosoval, nyní především prožívá sebe samého, vyznává se, párá se na cucky. A jestli tu nějaká apokalypsa zůstala, pak jen a pouze apokalypsa vlastního já.

Žádná česká deska o lásce už dlouho tolik nebolela, ještě nikdy jsem neslyšel lepší „love songy”. Zvukové lo-fi mozaiky jsou téměř zapomenuty, z Kittchena se stal zarmoucený temný písničkář „bez experimentů“, aniž by tím něco tratil. Naplno se ukazuje, že to, co dělá Kittchena Kittchenem, není zvukové pokusnictví a aura tajemna, nýbrž nesmírný cit pro atmosféru skladby a síla slova. Kittchen servíruje drásavé pravdy, nečekané a o to ostřeji skličující vypointovanosti (závěrečný verš a vyústění skladby Zamilovaný považuji vůbec za jeden z nejsilnějších momentů, který mi kdy české texty nabídly), hutnou paralyzující atmosféru, která tíží na hrudníku a nutí silně oddechovat. Společně s Kittchenem. Kdo chce Kittchena hitového, měl by zůstat u Radia. Kdo chce Kittchena srdceryvného, v životní (re)formě, měl by navázat Kontakt. Skladby, v nichž se převaluje chlad a noc, které syrově a pomalu plynou v tepavém minimalistickém beatu a studených strunách, zachycují Kittchena tam, kde si ho všichni milovníci skladby Pod Prahou přáli v budoucnu mít. Silná čtveřice Větrný dny – Zamilovaný – Sestra – Jezero se stane jejich mantrou. (tf)

Retro: Casiotone for the Painfully Alone – Pocket Symphonies For Lonesome Subway Cars

Casiotone for the Painfully Alone – Pocket Symphonies For Lonesome Subway Cars Casiotone for the Painfully Alone – Pocket Symphonies For Lonesome Subway Cars

Možná to není retro v pravém slova smyslu, avšak čtrnáct let od vydání je doba, kterou jsem se nakonec rozhodl pro zařazení do tohoto rámečku akceptovat. Casiotone for the Painfully Alone je dnes již bývalý one-man projekt Owena Aswortha, člověka, který dokázal, že i s těmi nejlacinějšími, téměř neposlouchatelně skřípajícími casiovkami jde udělat díru do světa. Na podomácku nahrané desce Pocket Symphonies For Lonesome Subway Cars z roku 2001 najdeme Asworthyho na vrcholu své lo-fi polohy. Šestnáct písní o délce mírně přes půl hodiny, mikropříběhy plné ironie, cynismu i smolařství – takto nějak by na debutu dopadl Kittchen, kdyby měl místo sesbíraných ruchů z ulice jen jedny postarší samplovací klávesy. Asworthyho rozladěné, kakofonicky roztříštěné indietronické melodie jsou čtveračivé až dětsky prostoduché, kontrast jim vystavuje nezúčastněný, unavený polozpěv chlápka s plnovousem. Kapesní symfonie jsou fragmentární deskou, de facto bez výraznějších melodií, přesto je svým podivínstvím natolik přitažlivá, že nechápu, jak mi mohla nějakou dobu lehnout ladem v mém virtuálním šuplíku. Oprašuji. Oprašujte taky. (tf)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.