Bedekr 4/2016 Bedekr 4/2016

Bedekr 4/2016

Óda na ruské panelové sídliště (Kedr Livanskiy), vylepšování raperské reputace (Kendrick Lamar), dvakrát neobyčejně obyčejné písničkářství (Lucy DacusMulholland Blue), extatická metalová agónie (The Body), melancholický indie kabát (Tindersticks) i indie rockový elixír mládí (Tomáš Palucha). To vše při toulkách Ruskem, Českem, Británií a USA zažijete, když místo krosny sbalíte sluchátka a vyrazíte na cesty spolu s námi. Jedete?


Kedr Livanskiy – солнце января

Kedr Livanskiy je ruský název pro cedr libanonský. A taky je to projekt moskevské zpěvačky a muzikantky Jany Kedryny. Místy docela apokalyptický synth-pop se vyloženě hodí do pozdních nočních hodin, protože unavené smysly reagují na temné a hluboké tepající beaty jako na vlití šamanského lektvaru do žil.

Pro neslovansky mluvící posluchače je na tomhle debutovém EP exotickým lákadlem ruština (a daleké nehostinné Rusko). Nejde tedy jenom o jazyk, ale třeba i o to, co Kedr Livanskiy ukazuje v klipech. Bezútěšné sídliště, opuštěné budovy s graffiti na zdech, to je přesně to, co chceme vidět. Do světa už se nejezdí obdivovat zlato a stříbro pompézních paláců, ale rozmlácené periferie a chátrající ústavy pro choromyslné. Což není špatně, je mi to vlastně velmi sympatické a dělám to taky.

A k tomu kalhoty s vysokým pasem, crop top (tenhle odborný módní výraz právě používám poprvé v životě) a na hlavě tzv. messy bun (stejně tak) = vizáž splněna na sto procent, což je mi sympatické už trochu míň. Chci ale jen podtrhnout, že Kedr Livanskiy je zkrátka ve správný čas na správném místě a hraje všem hipsterům na city, částečně cíleně, velkou měrou ale za to vlastně může osud. Víc trendy už to být nemůže.

Ale je to strašně nakažlivé, návykové a nedá se proti tomu nic dělat. Když bandcamp nakonec zahlásí „it’s time to open your wallet,“ připadám si podvedená jak dítě, kterému nepozorovaně sebrali hračku. (hp)


Kendrick Lamar – untitled unmastered.

Mám obrovský respekt pro ty, kteří dokáží pomocí svých rarit a nevydaných demonahrávek strčit většinu ostatní hudební produkce do kapsy. A právě to se nyní podařilo se svou překvapivou novinkou untitled unmastered. americkému rapperovi Kendricku Lamarovi.

Osmiskladbovou desku tvoří dema z období nahrávání jeho poslední řadové desky To Pimp A Butterfly, což je pro mě ještě větší paradox – jeho loňská deska mi totiž přišla, když to lehce přeženu, (místy) poněkud „neposlouchatelná“. Zato béčková kolekce mě baví nesmírně: hned úvodní apokalyptická untitled 1 připomene hitovku The Blacker the Berry, stejně kvalitní je pak i následující jazzově rozverná untitled 2, ze středu desky zaujme ani ne dvouminutová untitled 4, na kterou pak navazuje zábavný záznam/povídaní ze zkoušky v podobě untitled 7. Album uzavírá untitled 8 aka Blue Faces, optimistický hit, jehož nezařazení na To Pimp a Butterfly je pro mě tak trochu záhadou.

Jen více takových desek, vydaných bez jakéhokoli humbuku kolem. (jz)


Lucy Dacus – No Burden

Budu se nejspíš opakovat, ale člověk ke svému životu zkrátka potřebuje malé desky. Takové, které nejspíš na konci roku nebudete velebit ve výročních žebříčcích, ale zároveň je potkáte ve chvíli, kdy vám nesmírně padnou do nálady a vy je točíte pořád dokola – v tramvaji, před spaním, při běhání, při vaření ranní kávy. Takové, které nabíjí pozitivní energií, upřímností, opravdovostí. No Burden je přesně taková.

Kdybych vám neřekl, že Lucy Dacus se nejmenuje Lucy Dacus, nejspíš byste si hned při první písni řekli: „Hle, Sharon Van Etten/Courtney Bartnett/Julie Doiron vydala novou desku!“ A nebyli byste daleko od pravdy. Lucy Dacus je eklektik až za hrob, nechtěný revival všech tří výše zmíněných, ale zároveň se v ní skrývá kouzlo, jemuž člověk podlehne na první dobrou. No Burden je ten nejprostší indie rock a písničkářství s nedokonalým, punkovým přístupem; je to krásně povznášející a uvolňující melancholická deska; jsou to malá, bezvýznamná, soukromá dramata, která prožíváme každý den, ale jen Lucy Dacus jim dokáže vtisknout tak příjemnou hudební podobu. No burden v překladu znamená žádné břímě – a přesně ten pocit se ve mně rozlévá při každém poslechu. Posmutněle se usmát a všechno hodit za hlavu. Civilnější nahrávku jsem letos ještě neslyšel. A dost možná už ani neuslyším. (tf)


Mulholland Blue – EP

Před rokem pověsili na YouTube tři hitová dema a už tehdy se zdálo, že by mohli povyrůst. Stalo se. Vyhráli Startér, navýšili počet koncertů, a nakonec přibrali bubeníka, aby s ním nyní vydali debutové EP. Z oněch tří demo skladeb sice nepoužili ani jednu, ale ve výsledku nechybí. Šestice písní na tom totiž s hitovostí není o moc hůře a potvrzuje, že Mulholland Blue mají na chytlavé melodie čich.

Měl jsem trochu obavy, co s jejich původní tvářností udělají bicí, ale ty naštěstí místo exhibování jen citlivě doplňují tam, kde je to potřeba, a Mulholland Blue tak zůstali „stejní“ – songwriting s rock'n'rollovým a bluesovým nádechem a atmosférou amerického středozápadu, který stojí předně na hlasu Barbory Novotné – nakřáplém, naléhavém, avšak nikdy nepřekračujícím do patosu. Pracovat s tak dramatickým projevem, mrazit v zádech, ale nikdy nepřestřelit, to už vyžaduje notnou dávku citu. A je to přesně ten element, který jejich obyčejné písničkářství odlišuje od zbytku obyčejného písničkářství. Oslovit by přitom mohlo i za hranicemi alternativních rádií. Distribuce EP u Supraphonu naznačuje, že by to Mulholland Blue možná chtěli zkusit.

Příjemně funguje struktura desky. Od úvodní, výrazně tepající Bonkers jako by trio postupně odpojovalo zesilovače, nástroje, ubíralo na intenzitě, přidávalo na zasmušilosti a přes vrcholnou Say se postupně propracovávalo zpětnou genezí až ke svým kořenům. Akustická souhra kytary a basy u Vol. 2 připomene právě původní dema a křehký unplugged epilog Šestka pak na závěr ukáže doby, kdy si Barbora potichu a bez tlačení na pilu skládala v pokojíčku své první kousky. (tf)


The Body – No One Deserves Happiness

Chip King a Lee Buford – dvě zarostlá, pokérovaná hovada, která spolu tvoří hudbu The Body – jsou ztělesněním toho, čemu by se dalo říkat brutální metal nejvyššího řádu. V minulosti přivedli na svět takové hity jako I Shall Die Here, You, Who I Have Always Hated či The Cold, Suffocating Dark Goes On Forever, And We Are Alone. Už tušíte s kým máte tu čest?

Nová deska s názvem No One Deserves Happiness pokračuje v nastolené tradici a dále rozvíjí nikdy nekončící temnotu. Elektronické prvky jsou zde ještě výraznější než na minulé I Shall Die Here, kde s kapelou spolupracoval Bobby Krlic, známý jako The Haxan Cloak. Ani tentokrát samozřejmě nechybí Kingovo trademarkové vytí a Bufordovy hypnotické, rituální bicí. Co však nečekaně přibylo, je ženský vokál. Konkrétně jde o Chrissy Wolpert ze sboru Assembly of Light, jejíž andělský zpěv zde stojí v protikladu právě s Kingovými útrpnými skřeky, a skladby se tak občas překvapivě zkroutí do něčeho, co vzdáleně připomíná pop song. Neuvěřitelně funkční a zábavné! Neznamená to však, že by toto vražené duo ztrácelo něco ze svých drone-doomových základů. Naopak, jen jsou zde obaleny ve zničujícím trojobalu kombinující industrial, elektro a noise.

Nejnovější počin The Body je opusem k extatické agónii ne nepodobný tvorbě Swans či Neurosis, ale přesto dost jiný, osobitý a extrémnější. (fh)


Tindersticks – The Waiting Room

Britští alternativci Tindersticks jsou zpátky, tentokrát v melancholičtějším kabátě, než je známo, a nutno říci, že jim padne jako ulitý. S jedenáctým albem The Waiting Room vsadili na minimalističtější projev, avšak neméně zasahující. Jednoduchost lze nejlépe vycítit v titulní The Waiting Room, kdy zpěv doprovází jen jemný doprovod varhanů v pozadí. Deska dokáže vyvolat přesvědčivé temné pocity, místy je až bolestná, především Help Yourself je úzkostná zpověď zpěváka Stuarta Staplese. Po ní však přichází o poznání veselejší Hey Lucinda, hravý duet Staplese a Lhasy de Sely, letité zpěvákovy kamarádky, který byl nazpíván ještě před její smrtí v roce 2010. Pochmurná dramatičnost je nejlépe vyjádřena skladbou We Are Dreamers, kterou skvěle doplňuje konceptuálně pojatý videoklip. Jehnny Beth ze skupiny Savages do ní přispěla svými silnými vokály, a Tindersticks tak odkazují na svou oblíbenou duetovou tradici.

Jakožto celek působí deska jako vážný posun, skladby jsou procítěny neuvěřitelně důkladně, poznamenají vás ať chcete, či ne. Album také mimo jiné obsahuje tři poklidnější instrumentálky, jež nám zajistí, že na emocionální výbuch neumřeme, nýbrž si jej vychutnáme v plouživém indie-opojení. (nb)


Tomáš Palucha – Kámen mudrců

Jestli pamatujete Tomáš Palucha jako ty, kteří hráli dlouhý, táhlý, instrumentální drone/post-rock, tak si v hlavě zameťte a přistupujte k jejich nové nahrávce (půlhodinovému prologu před letošním oficiálním debutem) jako tabula rasa. Kámen mudrců je totiž něco docela jinakého – flegmatický instrumentální indie rock, který kuje to nejlepší z devadesátek. Jejich nová tvůrčí alchymie přitom funguje na výbornou. Zní to, jako když v půl páté ráno, kdy již většina spí na stole, kapela v rohu pořád hledá ten správný riff uplynulého večera. A když ho konečně najde, rychle jej splete do smyčky a začne servírovat posledním ponocujícím. Ti zbystří, třikrát zazívají a do žil už se vlévá nová krev.

Tahle párty nekončí, pokračuje dojezdem, na který budou všichni vzpomínat. Možná žádné velké šílení, ale určitě rozprouděná krev v žilách. Šarlatán, Alrúna a Homunkulus: Golem servírují melodie, které by ve zlaté éře indie rocku dost možná plnily kluby. Teprve až v polovině, kdy se ukáže, že tušený elixír mládí byl jen posledním vzedmutím endorfinů a objev bájné prahmoty se nekoná, se nahrávka zlomí do vyčerpaného, ale múzou stále políbeného finále. Poslední riffy bez nutného finiše odkazují: konec hraní a brzy jsme zpět. (tf)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 3/2016 Bedekr 5/2016 »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.