Omezený jen na tři země, a přesto pestrý. Pátý letošní Bedekr se zaměřuje na český a angloamerický export a přináší další várku sedmi recenzí. Podchytíme návrat legend undergroundového metalu (Cobalt), novodobé riot grrrl (Dream Wife), elektronické pokusnictví (Ostrak Mode), split chmurného garážového virválu a abstraktních ambientních explozí (Pacino a Sky to Speak), nekonvenční pop (The 1975), alt-country z Nashvillu (The Wild Feathers) či povedené záchvěvy indie rocku (Yuck). Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte cestovat spolu s námi.
Cobalt – Slow Forever
Cobalt je bezesporu jméno, které má na undergroundové metalové scéně zvuk. Především díky dost možná nejlepší extrémní metalové desce poslední dekády s názvem Gin (2009). O čtyři roky později coloradské duo ohlásilo nástupce Hemingwayem a Hunterem S. Thompsonem ovlivněného klenotu. Ale až letos, po třech letech od oznámení, konečně vyšlo. I když za ním stále stojí Erik Wunder a nese stejný plánovaný název, hodně věcí se změnilo.
Hlavní změnou budiž odchod vokalisty Phila McSorleyho a jeho nahrazení Charliem Fellem. To má za následek nejen jiný vokál, ale také mnohem volnější pojetí hudby Cobalt jako takové. Nově zformované duo hlouběji prozkoumává dříve pouze lehce dotčené prvky country či blues, ale také noise a hardcore. Jejich hudba sice nikdy nebyla typickým, nebo chcete-li tradičním black metalem, nicméně toto je rozhodně nejméně black metalové album jejich historie. A přesto zní bez jakýchkoliv pochyb od začátku a každou následující sekundu jako deska Cobalt. Nezaměnitelný rukopis Erika Wundera funguje jako nikdy předtím.
Od strašidelných gothických vibrací, prostupujících úvodní Hunt the Buffalo a hymnu King Rust, přes špinavý groove podtrhující nihilistický track Ruiner až po věčně neuspokojený Beast Whip má člověk neustále na očích impozantní Wunderův multi-instrumentální talent; jeho masivní, zákeřně nakažlivé riffy a strhující bubenické nuance vykreslují elementy/vlivy všemožných interpretů od Killing Joke přes King Crimson po Johnnyho Cashe, které jsou následně smíchány do jednoho obřího, černého a bublajícího kotle. Cobalt překročili svůj stín a vydali svou bezkonkurenčně nejlepší desku. Nejpřístupnější a zároveň po všech stránkách brutální. (fh)
Dream Wife – EP01
Dívčí punk není mrtev. Šovinisté by sice v Dream Wife vysněné manželky zrovna neviděli, ti ostatní (a věřím, že jich je většina) si však s nespoutanými ranařkami zabalenými v retro estetice užijí kotel zábavy. Především naživo jsou dvě Britky a jedna Islanďanka neodolatelné, dokonce natolik, že během loňských Iceland Airwaves jsem si na ně zašel hned třikrát. Dream Wife na svém prvním EP hrdě nesou prapor riot grrrl i v době, kdy už se feminismus stává spíše minulostí, a servírují hit za hitem a refrén za refrénem. Stačí vypnout elitářskou touhu po hudebních novotvarech a jejich energická tříakordová nákaza se rozlije tělem rychleji než dávka extáze. Někdy mírně prvoplánově přímočaré, většinou však překvapivě nepoddajné a hrající si s očekáváním jsou čtyři skladby, které představují sebevědomý vstup na ostrovní scénu. Narodit se o třicet let dříve, leželi by jim od Brightonu až po Leeds u nohou. Škoda jen, že se na EP nevlezly další dvě chytlavé jednohubky, Believe a F.U.U. (tf)
Ostrak Mode – Copy and Paste
Ještě než stihlo album Copy and Paste spatřit světlo hudebního světa, psalo se o něm jako o nahrávce, která bude o slepém kopírování všeho kolem, o konzumu, možná o technice. Pro každého, kdo se těšil, že si pustí nějakou chladnou urbanistickou desku, je debutové album Ostrak Mode asi docela překvapením. Tím spíš, když singl Manuál a ještě i další dvě skladby, které ho doprovázely (Fráze a Jednou ráno), to těšení vlastně docela podporovaly. A teď je všechno jinak, protože hlavní slovo tady má příroda.
Některé texty jsou dílem Jana Ostřanského, jiné má na svědomí Karel David (Ještě jsme se nedohodli). Všechny ale charakterizuje spíše minimalistický přístup, pečlivý výběr slovní zásoby a práce se zvukovou stránkou jazyka. (Do přílišného extrému se to ale dostalo v písni Slova mezi zrcadly). Kromě toho je na albu místy patrná inspirace folklorem – tematicky i formálně. Jedním z nejpůsobivějších momentů je máchovsky laděná skladba Hvězdy ve dne.
A nabízí se zásadní otázka: jak spolu souvisí tolik přírody a elektronika? Je to sblížení? Je to útěk? (Odpověď ať najde každý sám.)
Melancholií v hlase může Ostřanský trochu připomínat Priessnitz, v těch elektroničtějších skladbách pak Umakart. Na desce napěchované originálními nápady se ve velice sympatické stopáži sedmatřiceti minut stihne vystřídat řádka nástrojů a pestrá škála nálad. Copy and Paste není úplně pro každého a rozhodně není prvoplánově líbivou deskou. Chce tomu trochu přijít na chuť. A trvá to – doteď se nemůžu rozhodnout, jestli si závěrečnou skladbu Stříbro snů pustím ještě desetkrát, nebo bych ji měla odsoudit jako kýč a z playlistu smazat. (hp)
Pacino + Sky to Speak – Split MC
Na první straně nárazové garážové vlny, na straně druhé abstraktní ambientní plochy. Pacino a Sky to Speak brzy vydají u kopřivnického labelu Dialog Crew společnou kazetu. Při kontinuálním poslechu tohoto splitu se jejich tvorba trochu bije, odděleně však s přehledem obstojí.
Pacino na debutovém EP Ne tak daleko přinesli hrubozrnný, v hlukové slupce zabalený virvál se silnými, zachumlanými, na kost osekanými texty. Dva roky poté (a s novým basákem) jsou zvukově vycizelovanější, kytarově hravější, avšak atmosféricky nabízející stále ten starý dobrý chmurný post-punkový energický bordel. Do jejich hutných a hitových riffů se skrze texty v krátkých vstupech vrací i antihrdina plný deziluzí a ran. A v minimalistických verších zoufale a ochraptěle křičí další psychoanalytické stesky. Melancholik v extázi, který nakonec našel rezignované východisko – tak dopadá, když doznívá závěrečná hymnická Necítím nic, nejlepší skladba od Pacino vůbec. Neveřím tomu, co nebolí / Když tělo vracím, kde bylo hůř. / A necítím nic. / Unesu víc, než jsem musel dřív. / Co jsem slyšel, už neslyším. / A necítím nic.
Sky to Speak spouští vzápětí. Zběsilost kytar střídají táhlé instrumentální ambientní opusy posazené na vibrujícím podprahovém beatu, post-rockově gradující, odstřelované do ohlušujících explozí a hned nato se zase bortící do sebe, do niterného rozjímání. Oproti imanentní intenzitě Pacino staví Sky to Speak transcendentální abstrakci, v níž se každý rozpustí jinak a podle nálady. (tf)
The 1975 – I Like It When You Sleep, for You Are So Beautiful Yet So Unaware of It
Mladá britská skupina The 1975 vydala na konci letošního února svou teprve druhou nahrávku, avšak i za tak poměrně krátkou dobu svého působení si stihla vybudovat slušnou fanouškovskou základnu a dostat se do popředí. Do popředí popu, zdá se. Pozorný posluchač však pozná, že zdání klame. Složitější hudební kompozice, proměnlivost písní i jejich obsah, hlasový vývoj zpěváka Matta Healyho a zapojení nekonvenčních nástrojů; toť několik faktorů, díky nimž The 1975 smazávají své popové zaškatulkování. Žádná prvoplánovanost, jak už to u mainstreamové hudby bývá. Texty jsou taktéž poměrně nečekané, objevuje se zde kritika moderní, povrchní, mladé společnosti, drogy, víra v Boha, láska k ryze americké dívce, ale i sarkastický útok na ječící fanynky na koncertech kapely.
Album začíná napínavým intrem, které příjemně navazuje na Love Me, energickou skladbu s hravým kytarovým riffem, kde je dobře patrný zpěvákův rozvoj, který se projevuje především střídáním vysokých a nízkých poloh. Deska pokračuje ve střídavě gradujících a klidnějších vlnách, místy vyplněných instumentálkou. Celková délka je překvapující, spíše však v negativním slova smyslu. Téměř 74 minut je až příliš, nicméně je to snad jediný větší nedostatek tohoto emočního a upřímného počinu. (nb)
The Wild Feathers – Lonely is a Lifetime
Tri roky po sľubnom debute vydáva rockové kvarteto z Nashvillu novú dosku. Tá vznikala v období neustáleho dvojročného koncertovania, takpovediac priamo na cestách. The Wild Feathers je koncertnou kapelou a ich gitarové kúzlenie s harmonickou zložkou si vychutnáte skôr v javisku, než v pohodlí domova.
Hneď na začiatku treba podotknúť, že táto americká skupina zmäkčila svoj prejav, a kým v počiatkoch sa prezentovala ako čisto žánrová alternatívna country formácia, dnes svoje vyjadrovacie prostriedky rozšírila ku komerčnejšiemu – akceptovateľnejšiemu zvuku. Jedenásť skladieb je založených na koncepte sloha –refrén; výnimku tvorí iba monumentálnejšia Goodbye Song. A práve v nej je zachytené zaujímavé spojenie country hudby, so zapojením steel gitary, a inšpirácia v tvorbe Pink Floyd. V melodickej zložke nie sú muzikanti práve najinvenčnejší, mnohé nosné linky sú až banálne spracované, omnoho prepracovanejšia je pestro variovaná harmónia: obsahujúca ľubozvučné konsonantné intervaly i gitarové skreslenia. Poväčšine sa jedná o tradičný moderný rock s odkazom na kapelu Coldplay, ale aj hrdinov sedemdesiatkovej éry typu Suzi Quatro (pieseň Happy Again).
Na druhom štúdiovom albume Lone is a Lifetime si kapela The Wild Feathers vyprofilovala vlastný zvuk. Ten sa pohybuje na pomedzí rádiových šlágrov a umeleckejšej vízie, o ktorú sa už roky snaží spomínaný Coldplay. Či tento kompromis pomôže k ďalšiemu rozvoju týmto sympatickým hudobníkom je v tejto chvíľke ešte stále otázne. (dh)
Yuck – Stranger Things
Třetí řadová deska britských indie rockerů Yuck s názvem Stranger Things světovými i domácími médii spíše prošuměla. Nezískala žádné skvělé kritiky, nevytvořil se kolem ní žádný „hype“. Což je škoda, jedná se totiž o vyváženou desku, která v rámci žánru patří určitě k tomu nejlepšímu, co za poslední roky vzniklo. Co se kapele na nahrávce daří na výtečnou, jsou pomalé zasněné skladby jako Like A Moth, As I Walk Away, Swirling či Down – tedy většina druhé poloviny desky. Zbytek nahrávky tvoří hlavně přímočarý rock, který však občas zní až příliš vyčpěle či jako o něco lepší verze Cage the Elephant (což není kompliment) – příkladem budiž úvodní Hold Me Closer. Pokud kapela na příští desce zvolní, může to být risk – těžko říct, jestli většina fanoušků preferuje právě pomalejší skladby. Na druhou stranu by se tím Yuck vymanili ze škatulky poněkud zaměnitelného indie rocku – a to by bylo jen dobře. (jz)
