Dva týdny uběhly a nastal čas na další hudební cestování. Dnešní Bedekr vás zavede do Polska za Brodkou, do Itálie za Brothers in Law, do Německa za Nonkeen, do Norska za Kvelertak, do USA za Car Seat Headrest a Mutual Benefit a při návratu domů se podíváme na debut navrátilců Veena. Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.
Brodka – Clashes
Když jsem se dozvěděla, že Brodka zanevřela na svou krásnou rodnou polštinu, chtělo se mi jí vynadat a k nové desce jsem přistupovala trochu skepticky. Jenže po jediném poslechu mě měla Brodka v hrsti. Ale vez8měme to od začátku.
Monika Brodka, někdejší vítězka polského Pop Idolu, se nikdy popu nezříkala a neměla ho za nadávku, čímž se jí povedlo zavděčit se jak davům, tak kritice. Předešlou veleúspěšnou desku Granda (2010) ale není s nejnovějším počinem Clashes moc účelné srovnávat, za šest let se změnilo mnohem víc než jen image (pamatujete si trvalou a divoké barevné oblečky?), ovšem nápaditý pop je to stále.
Dost však bylo pouťové legrace, teď je čas ukázat se v jiných odlescích. Nová deska se tak nese na vlně převážně temnějšího snivého (chamber) popu, trochu ve stylu Bat For Lashes nebo Anny von Hausswolff. Není od věci na Brodku prásknout i to, že s ní na desce spolupracoval Noah Georgeson, mimo jiné dvorní producent Joanny Newsom. Na Clashes se dokázaly vklínit i dvě rozverné skladby Up In The Hill a My Name Is Youth, u kterých mě napadá podobnost se slovenskou dvojicí YouCoco.
Tleskám Brodce za to, že nezůstala na vyhřátém místečku a měla odvahu udělat další hudební krok, navíc krok směrem od líbivosti k většímu experimentu. Hudební vývoj této Polky asi bude ještě dost zajímavý. (hp)
Brothers in Law – Raise
To, že Itálie již dávno není jen vážná hudba či zamilovaný pop, dokazuje dreampopová čtveřice z Pesara Brothers in Law. Poměrně mladé seskupení vzniklo jako trojice v roce 2012. Její debut se nejspíše zamlouval basákovi Lorenzu Mustovi natolik, že se k tehdejšímu uskupení přidal a kapela dostala svou dnešní podobu. „Když si uvědomíte, že čas běží rychle a není zde žádné záchranné brzdy, za kterou můžete zatáhnout, uvědomíte si, že všechno co děláte s vášní, má své místo a je součástí cesty.“ Takhle Brothers in Law popisují své druhé album. To má sice podobné schéma jako předchozí, nicméně změny a hudební pokrok jsou snadno rozpoznatelné. Kdo ví, zdali je to způsobeno příchodem basáka či jen muzikantským růstem. Indie rock je zde kombinován s dream popem a shoegaze. Špinavé garážové kytary jsou všudypřítomné. První polovina alba je sice o něco dynamičtější než druhá, to však na kvalitě neubírá. V půlce první se více kalí, v půlce druhé zasněně a hlasitě medituje. V singlu Middle of Nowhere jsou znáti víc než jinde protáhlé vokály, pro dreampop tak charakteristické. „Zkuste si představit album, jako kdyby se jednalo o hotel, kde jsou ubytovány různé duše. Všechny z nich mají co říci: některé šeptají, některé křičí poznámky, které lze jen těžko zachytit. Každá skladba má svůj vlastní život a co říct a my jsme museli poslouchat, protože každá se vynořila z nutkání, nezbytný impuls uvnitř nás.“ (nb)
Car Seat Headrest – Teens of Denial
Will Toledo aka Car Seat Headrest patří společně s Alexem G mezi mé nejoblíbenější jména mladé generace. Zosobňují vše, co mám na hudebnících rád. Jsou aktivní, nesmírně produktivní, nebojí se experimentování, nikam se netlačí . A k tomu všemu hlavně sypou jednu skvělou desku za druhou.
Toledův debut na Matadoru s názvem Teens of Denial je jednou z nejsilnějších nahrávek první půlky letošního roku. Na první poslech to přitom rozhodně není jednoduchá deska. Obzvlášť, pokud nepatříte mezi milovníky dlouhých alb, Teens of Denial má totiž více než hodinu a na jeden či dva poslechy se tam toho děje zkrátka příliš na to, aby to člověka dokázalo nějak více uchvátit. V tom mi deska připomíná tři roky starý majstrštyk Wakin on a Pretty Daze od Kurta Vilea.
Pokud ale Teens of Denial dáte šanci, strávíte s deskou pravděpodobně dlouhé týdny. Ať už v zajetí chytlavých hitovek, jakou jsou Destroyed by Hippie Powers nebo Fill in the Blank, či „složitějších“ a temnějších kusů, jako jsou Drunk Drivers/Killer Whales nebo jedenáctiminutová The Ballad of the Costa Concordia (vrchol celé desky). (jz)
Kvelertak – Nattesferd
Norští Kvelertak svým debutem z roku 2010 prorazili až nečekaně rychle. Jakmile vydali druhou desku u Roadrunner Records, procpali svůj black n‘ roll takřka do každé domácnosti. Chytlavý mix black metalu, hardcore punku a úsměvných osmdesátkových riffů byla kombinace, jež si našla široké publikum bez větších problémů. Nejen díky novátorství, ale především také upřímně zábavným skladbám.
Novinka Nattesferd však na můj vkus posouvá rock n‘ rollovou složku někdy až zbytečně do popředí. Album odstartuje skladba Dendrofil for Yggdrasil, která se snad nejvíc blíží klasickému Kvelertak zvuku, avšak její outro představí po zbytek desky táhnoucí se nešvar dlouhých a nudných zakončení. Druhá 1985 je hlavním singlem celého LP a jasným symbolem inklinace zbytku Nattesferdu směrem ke stylu Van Halen a Thin Lizzy. Absentuje jakákoliv známka punku či blackmetalu, kromě Hjelvikova skřeku.
Přesto čím víc Nattesferd poslouchám, tím víc se mi líbí – kapela se na většině skladeb obdivuhodně zábavně ponořila do groovu klasického heavy metalu, jenže tím také ztratila na údernosti známé z předchozích alb. Některé songy zní trochu rozpolceně, neboť Hjelvikovy drsné vokály ne vždy korelují s novým, méně agresivním soundem (Svartmesse), jiné skladby se bez okolků nebojím označit za nudné (Ondskapens Galakse, Nekdodamus). Fanoušci možná budou potřebovat nějaký čas na vstřebaní nového zvuku Kvelertak, nicméně pravdou je, že pod novým naleštěným pozlátkem klasického heavy metalu leží stále ta stejná kapela, která baví jinak, ale pořád hodně. Ostatně dvaadvacátého června se o tom na vlastní oči můžeme přesvědčit v ostravském Barráku. (fh)
Mutual Benefit – Skip a Sinking Stone
Jordan Lee, skrývající se pod jménem Mutual Benefit, točí strašně krásnou a smutnou hudbu a letošní deskou Skip a Sinking Stone plynule navazuje na téměř tři roky starý debut Love's Crushing Diamond. Představte si opuštěnou chatu uprostřed lesů. Představte si osamělost, zklamání, ale zároveň i trochu radosti a naděje. Soužití protichůdných emocí. Pozdní léto a zapadající slunce.
Melancholická atmosféra a posmutnělý zpěv, pod kterým se v pomalém tanci proplétají housle, klavír a kytara. Hlas jako klidně plynoucí řeka s objímajícími orchestrálními aranžemi. Na Skip a Sinking Stone nehledejte výrazné změny tempa nebo nálad. Od začátku do konce se jede ve víceméně zajetých kolejích. Texty už s tradičními tématy, které jdou ruku v ruce s hudbou. Blednoucí láska a touha zmizet. „Can love die or does it come back and find us every time?,“ ptá se nejistě v závěrečném songu The Hereafter, zatímco se propadá do pochmurných hlubin. Lee se ale nebojí zabrousit i do současných palčivých problémů americké společnosti a v City Sirens se věnuje policejní brutalitě. Občasné instrumentální skladby pak nabízejí potřebné citové vydechnutí. Může zlomené srdce znít krásně? Na tuhle otázku dává Mutual Benefit jasnou odpověď. (ab)
Nonkeen – The Gamble
Analogový zvuk a improvizace. Nils Frahm se vrátil ke své oblíbené kombinaci a poté, co vloni vydal výtečnou syntezátorovou kompilaci s islandským post-klasikem Ólafurem Arnaldsem, letos oprášil svůj studentský projekt Nonkeen z raných devadesátek.
Deska The Gamble je vlastně jakýmsi časosběrným dokumentem ze střípků, které Frahm a jeho dva kolegové nahráli spontánně v průběhu posledních osmi let. Zvukové inženýrství se na něm proplétá s nespoutaným instrumentálním jamováním, které reflektuje různé tváře a nálady moderního jazzu. Výrazným prvkem všech kompozic přitom je vintážní organický zvuk piana Fender, kolem jehož zvláštní abstraktní aury se rozvíjí veškeré elektronikou, baskytarou a bicími rozvité asociace. Chvíli si připadám, jako bych tancoval na novou porci intelektuálního klubismu Darkside, chvíli se zase propadám do zvláštně meditativních intuicí jednoho omamného hudebního motivu uvězněného v hutné vibrující zvukové stěně.
Frahm se v posledních letech ve vážně míněném instrumentálním dadaismu našel. Hraje si s možnostmi analogových a archaických postupů, oddává se momentu náhody a dává díky tomu se svými spřízněnými dušemi vzniknout nadčasovým dílům, které překračují dosud známé hranice improvizovaného experimentujícího skladatelství. (tf)
Veena – Help it to Die
Táborská Veena vydala v roce 2008 úspěšné EP Behind Sonic Glances, avšak práce na debutu vyšuměly do ztracena. Čtveřice se postupně rozprchla do Please The Trees, Nod Nod či Kalle a na Veenu sedal prach. Až nenadálé setkání po osmi letech dalo kytarový valník znovu do pohybu. Snad z čisté nostalgie, snad ze zjištění, že vzájemná alchymie stále funguje a byla by škoda nedotáhnout do konce společné nápady, vše nakonec vyvrcholilo v opožděnou prvotinu Help It To Die.
Osm skladeb za osm let čekání, žánrový i zvukový průsečík všech vlivů, které jednotliví členové nabrali v ostatních, výše zmiňovaných projektech. Posluchač si neoddechne, je neustále přehazován mezi intenzivním kvílením kytar, noisovými útoky na komoru a vyklidněnými, a přesto stále napínavě dramatickými kytarovými mezihrami, které jen předznamenávají další bouři. Gradace střídá explozi, exploze neklidné tichošlápkovství a tak stále dokola. Post-punková špinavost, metalová hutnost, hardcorová intenzita. Už se to stává klišé, ale nelze opět nezmínit výrazovost zpěvu Veroniky Buriánkové, který mezi instrumentálními vlnami proplouvá a přesně ví, kdy zajíkavě šeptat a kdy odzbrojit plným, nakřáplým hrdlem. Zajímavě se do nálady desky promítá také jistá neučesanost a syrovost, vzniklá do velké míry nejspíše tím, že kapela album nahrála bez příkras za méně než dva dny.
Jak to bude s životností Veeny do budoucna, je ve hvězdách. Možná vydrží, možná si užije jen krátkodobý opojný pocit reunionu a zase se na delší čas odmlčí. Tak či onak je Help It To Die jednou z nejlepších letošních tuzemských kytarových desek. (tf)
