Bedekr 2/2018

Po delší odmlce se vracíme k našemu průvodci po deskách domácích i zahraničních. Sedm alb, které recenzujeme teprve ve druhém dílu letošního Bedekru, je průřezem novinek posledních tří měsíců. Vracíme se k držitelům Mercury Prize, skotským Young Fathers, a jejich poslednímu albu Cocoa Sugar, a také psychedelickému rozjímaní švédského producenta HOLY. Severskou náladu a temnou fúzi elektroniky a klavíru přináší polská dvojice Nanook of the North, kytarovou přímočarost kanadská kapela Preoccupations (dříve Viet Cong). Nevynecháme samozřejmě ani nahrávky, co se urodily v našich luzích a hájích. Máme zde debutové Protiklady domácí Rutky Laskier, nekompromisní Irrelevant Dreams pražského tria Lightning Glove a průlet zhudebněnými digitálními světy pod rukama mladé elektronické producentky Zagami Jericho.  

 

>> Bedekr: Za deskami kolem světa << 

---

Druhá deska švédského hudebníka Hannese Ferma vznikla převážně v jeho domácím studiu, kde mohl nahrávat i v noci. A tento tichý čas prolínající se s polospánkem střídaným nespavostí a bdělostí nad ránem se na její náladě celkem projevil. Debutové album Stab je sice také z větší části jeho dílem, ale nahrával i koncertoval s ním v pětičlenné kapele. All These Worlds Are Yours je oproti tomu mnohem osobnější a vyvěrající z hlubin Fermových snů, nočních i denních. Je to konceptuální, eklektická koláž, která sem tam odkazuje k současné vlně popové psychedelie či jejímu obrození, nejblíže k MGMT a Tame Impala.

Ještě hmatatelnější je však dramatická, filmově-divadelní epičnost rozmáchlejších kytarových i hlučných syntezátorových ploch, v nichž se odráží inspirace celým rozsáhlým spektrem glam rocku, Bowieho Ziggy Stardustem a šedesátkovým květinovým rockem. Při tom všem však zůstává otázka, kde se v takovém maelströmu skrývá duše Hannese Ferma? S první nahrávkou se pokoušel dle svých slov „oddělit od šedé hmoty každodenního života.“ Po přestěhování do Stockholmu, zmítaný touhou po eskapismu, hledá cesty ve vnitřním labyrintu svého nitra. Zvukově mimozemské, co vyplouvá na povrch, je sbírkou vzájemně prolnutých skladeb, které všemi barvami a reminiscencemi k historii psychedelické hudby vytvářejí svět velmi povznášející. Možná mnohem více, než byly emoce, které jeho zrození započaly. (zm)

---

 Irrelevant Dreams od Lightning Glove se pro mě neslo v duchu postupného proposlouchávání se. Poprvé jsem byl s novými temnými tracky o beznaději současné společnosti konfrontovaný naživo na orlovském Zimnichaaku a na první dobrou mi hlavu tedy neutrhly. Až s vydáním u brněnských Nona Records a křtu v Herně se mi začaly roztržité Dizzcockovy beaty, zastřené plochy Ondřeje Paruse a sugestivní depresivní řev Jana Bělíčka dostávat pod kůži jako štiplavý vzduch pohraničních měst Česka. Deska není tentokrát tak politicky angažovaná, jak ostatně přiznávají sami LG, o to víc se ale v síti melancholie zachycuje bezútěšný stav v duši společnosti. In your face, fuckaaa, in your face! (rn)

---

Nanook of the North je kultovní němý dokument o rodině Inuitů z roku 1922. A taky projekt dvou Poláků – post-klasika Stefana Wesołowského a ambientního producenta Hatti Vattiho. Dvojice hudebníků totiž před časem právě dokument Nanook of the North v rámci sopotského filmového festivalu naživo doprovázela improvizovaným soundtrackem a zážitek je ovlivnil natolik, že z něj volně vyšli i ve své hudební kooperaci. Jejich deska je přitom inspirovaná nejen filmem jako takovým, ale i prostředím, v němž vznikala: skladby nahrávali v Reykjavíku, mixovali v Grónsku. Na náladě se to projevuje do puntíku. Severský chlad je všeobjímající. Atmosférická fúze moderního skladatelství a potemnělé, kovově chladné elektroniky nabízí apokalyptičtější a méně romantickou variantu projektů Ólafura Arnaldse (Kiasmos, Trance Frendz aj.).

Naléhavé klavírní či smyčcové party se prolínají se slídivými beaty či syntezátory a vytvářejí vzájemný dialog mezi gdaňskou skladatelskou školou a ambientní i klubovou elektronikou, který často mizí pod nánosy syntetických zvukových distorzí. A jakkoli hlava často bezděčně začne strojově pokyvovat do sekavých hypnotických rytmů, Nanook of the North je především vážným skladatelským opusem o dystopii, spíše než dalším trendy pokusem vtěsnat klasickou hudbu do introvertní klubové muziky. Přestože se nakonec Wesołowskému a Hatti Vattimu nepodařilo vytvořit nový zvuk a "pouze" propletli to, co je posluchačům jejich sólových desek dávno známo, je Nanook of the North pozoruhodným počinem. (tf)

---

Kanadští Preoccupations se na novém albu drží vyšlapané cesty. New Material opisuje rozpoznatelnou, místy neurotickou a zčásti industriálem inspirovanou tvář. V jejich případě jde však stále hlavně o post-punkovou fúzi, která vyrůstá z kořenů dream-popových Women, v nichž frontman Matt Flegel začínal spolu s bubeníkem Mikem Wallacem. Ač se základ nemění, kapela dala dohromady svou dosud zvukově nejčistší nahrávku. Kytary mnohem více, než bylo zvykem, ustupují syntezátorům. Vládnou rytmické nástroje a syrová basa. Flegelův zpěv a jeho sdělení fungují jako notně rozhněvané vyprávění s námětem o bezvýchodnosti současné reality. Texty jsou však spíše abstraktní, aniž by zacházely do konkrétností.

Espionage je přímočarý otvírák, který vtáhne na první poslech. Zaujme hlavně refrén s podmanivým Flegelovým přednesem, který doplňují zbylí členové v jednohlasu. Album se dále přelévá mezi dvěma polohami. Kde jedna deprese končí (Decompose, Doubt), číhá už za rohem opojné delirium (Dissray, Solace). Nejsilnější je však nahrávka ve chvílích, kdy se obě tato rozpoložení potkávají (Manipulation, Antidote). New Material možná obsahem nepřekvapí, ale stejně ve výsledku často prahneme po nějaké jistotě. A tu Preoccupations nabízejí. (tv)

---

Debutová deska Rutky Laskier je hudebně přívětivější, jak kapela dopředu avizovala, což dává vyniknout jejich imaginativním, nicméně často kritizujícím textům. Nejupovídanější skladbou je, v pořadí druhý, Vycpávač ptáků. Při poslechu se nedá alespoň si nevzpomenout na (v podání Rutky Laskier možná trochu deprimované) Pavouky v poštovní schránce, skladba ale graduje a nakonec se blíží spíš předloze k pilotnímu dílu další řady Twin Peaks. Uprostřed desky se svezeme na podobné vlně ještě jednou. Jestřáb sice není tak našlápnutý jako Vycpávač, ale je plynulým přemostěním k dramaticky nejintenzivnějšímu počinu desky – Na cestách. Nedá se minout právě díky provedení, které evokuje až filmové představy a hlavně proto, že najde v publiku mnoho duší identifikujících se s útěkem od reality, rozpolceností a celkovou neuchopitelností vlastních životů. Jako jedna z mála skladeb na desce nabízí těmto duším určitou naději (cestu) do budoucna.

Protiklady pak přes méně výrazné Schodiště a Padenu ústí do melodické, ale silně apelující Vltavy, která celkem vtipně pateticky odkazuje k dobám, kdy nám stálo za to ji oslavovat a psát o ní symfonie. Kluci Vltavou album uzavírají a nechávají za sebou práci, která se na české DIY scéně určitě nějakou chvíli neztratí. (bj)

---

Skotské trio Young Fathers nikdy neproklamovalo, že by jejich hudba měla zůstat v malých klubech a výsadou několika nezávislých hudebních serverů. Když si pouštím See How, skladbu otevírající nové album Cocoa Sugar, přemýšlím, zdali už i do jejich srdcařského a originálního mixu rapu, gospelově znějících refrénů a podmanivé rytmiky, neproniklo příliš mnoho stereotypů ze současné produkce objímající většinu globálního popu. S každým dalším trackem se tyto obavy rozplývají a najednou si uvědomím, že poslouchám především stylově, ale také rytmicky a vokálně nejpestřejší nahrávku, se kterou zatím tato formace přišla. Je to zřejmé už v úvodu skladby Fee Fi, kde vokály připomínající tribální zpěvy vzápětí přeruší pianové arpeggio a svět tradičně znějících písní se tu potkává se skladatelským hledáním nového zvuku 20. století.

Pořád je na albu několik líbivých popin jako In My View nebo průvodní balada Lord, ale skutečně duchovní pojetí narážející na rituálně zrytmizovaný rap se dostává ke slovu až ve skladběTremolo. Další ze singlů, Toy, už je pozvánkou do současnosti. Stejně jako Wow nebo Wire, kde se promítá pro tuto edinburskou trojici typické nervní tempo. Na Cocoa Sugar  je patrných několik proměn Young Fathers, kteří celý tento proces předkládají posluchači, aniž by se pokoušeli o nějakou uzavřenou formu, která je bude dále definovat. Je to chameleonství, které možná občas trochu ustrne, ale pak zase zničehonic vystřelí nakažlivým popěvkem nebo hypnotickým tanečkem. (zm)      

---

Album Toxikomania, které vzniklo za podpory projektu Radia Wave Czeching, vyšlo a bylo pokřtěno již v lednu. Zatímco debut Zagami Jericho City Is My Church byl označován za retrofuturistický a blížil se žánru synthwave, na nové desce pracuje mladá producentka s tématem závislostí a zvolila nekompromisně tvrdší taneční polohu. „Slovo toxikomanie se spojuje hlavně se závislostí na nějaké droze, ale ta závislost může být na čemkoliv, na pocitu, místě… Při tvorbě alba Toxikomania mi nešlo až tak o tu temnost, ale spíš o agresi. Je to odpověď na mou první desku. Už žádný romantický synthwaveový srandy, bude party,“ říká o nahrávce sama autorka. Agrese je zde znát dost, obzvláště v písních, které obsahují drum'n'bassové pasáže, které jsou pro Zagami Jericho něčím poměrně novým.

Hitovka? Za mě rozhodně Ampheta pt. I. Tady cítím tu party, o které mluví. To samé se dá říct o Await death. Úderné, výrazné, digitální. Zato pro Fantasy se hodí jediné slovo; sexy. Jednoduchá, ale působivá. Písně, jež se příjemně vymykají celkové náladě alba, čímž ho skvěle osvěžují, jsou určitě I said no (to myself) a závěrečná Borderline. Balady, které zavání téměř až melancholií a potvrzují, že Zagami je velmi talentovaná zpěvačka, a práce pouze s klavírem a hlasem jí taky svědčí. Melancholický nádech má i sms that never came ringtone pt. II., na jejímž konci slyšíme pláč a následně výstřel. K desce stihla Zagami Jericho už vydat i videoklip, a to k úvodní skladbě Invitation. Klip vznikal v japonských hernách a hlavní postavu zde ztvárňuje instagramová modelka Hirari Ikeda. Invitation má být pozvánkou do nového světa, který Zagami Jericho stvořila. Digitálního světa plný současných klubových tanečních tendencí, kde je autorka doma. Toxikomania působí o dost vyspěleji než debut, přesto na mě Lenka Šimůnková stále působí více jako zpěvačka než producentka. (nb)