Bedekr 1/2018

Bedekr 1/2018

První letošní Bedekr se ohlíží za deskami ze dvou kontinentů. Ten „starý“ zastupuje německý skladatel Nils Frahm, folkař John McGregor z Anglie či domácí lo-fi parta z Šumavy Walden. Americkou část recenzí pak tvoří raperka Dessa, která už v dubnu zavítá do Česka, nostalgičtí kliďasové Hovvdy či synthpopoví Porches. Do toho si nenechte ujít ani recenzi na novou kompilaci z dílny pražského labelu Genot Centre. 

 

>> Bedekr: Za deskami kolem světa <<

 


AF85 – ハイパーオリンピック (DIAMOND EDITION)

Šest ambientních miniatur vydal původně britský producent Rupert Joshua před dvěma lety jako self-release. Kouzelné plochy evokují rozpínající se prostor připomínají slow-motion metodu filmového plátna převedenou do řeči zvuku. Charakterizuje je tekutost, s jakou se zemité barvy slévají ve futuristický obraz města, snažíc se zastavit okamžik v čase a tento malý nepatrný úsek, možná zlomek sekundy, přetvořit v rozšířenou paletu odhalující všechny nuance chvilkové euforie. Pocit či umělecká metoda s univerzálnější platností je zarámována autorským konceptem věnovaným sportu, konkrétně atletice. I tajemný název v japonštině odkazuje ke klasické arkádové videohře ze světa běžeckých okruhů. V období zimních Olympijských her (a občasných setkání s běžci-srdcaři, které zahlédneme zdolávat kilometry kdekoliv, i když teploty klesají pod nulu) už máme k poslechu reedici této nahrávky, o níž se postaral domácí kazetový label Genot Centre. Narostla stopáž, obohacena o remixy hudebníků spojených se spřízněným londýnským labelem Tobago Tracks a komunitou Genotu. Svůj autorský rukopis do diamantové edice vložila krom jiných mexická multimediální umělkyně Laura Luna Castillo. (zm)


Dessa – Chime

Americká raperka Dessa působící kolem labelu/komunity/kapely Doomtree se po pěti letech vrací se svou čtvrtou řadovkou Chime. Hned první tři skladby posluchače navnadí na její potenciálně vůbec nejsilnější nahrávku doposud. Na úvod totiž Dessa tasí největší trumfy, agresivní a emotivní singly Fire Drills (s jedním z jejích nejpůsobivějších textů) a 5 out of 6. Poté ale deska poněkud překvapivě zvolní a už se na podobnou naštvanější vlnu znovu nedostane. Zbytek alba tak dává vzpomenout hlavně na pomalé a tklivé skladby jako Beekeeper či Dear Marie z předchozí desky Parts of Speech. Ze středu alba pak ční rozverná hitovka Jumprope a taky poněkud zbytečná vložka Shrimp. Na samotném konci se pak ještě závan brilantního úvodu připomene v podobě Maybe I'm Wrong. Chime je bez debat další podařenou deskou ve vyrovnané diskografii Dessy, jen trochu zamrzí, že se na album nakonec nevešel už dříve vydaný (a skvělý) singl Quinine, jenž by desku v druhé polovině přece jen trochu rozproudil. (jz)


 

Nils Frahm – All Melody

Svou fascinaci modulárními syntezátory Nils Frahm odhalil už na výtečných kolaborativních nahrávkách Loon a Trance Frendz, které zcela spatra a improvizovaně nahrál s islandských post-klasikem Ólafurem Arnaldsem. Na své nejnovější sólové nahrávce All Melody tuto fascinaci německý skladatel znovu přiznává, byť tentokrát v mnohem komplexnější a pestřejší podobě. Jestli je All Melody něčím především, pak sugestivním prolnutím světů moderní klasiky a minimalismu s berlínským, značně ambientním technem. Frahm v posledních letech koketoval s elektronikou a zde jí dává do zcela nových souvislostí. Hudebně klasické kompozice stojící na klavírních partech, ženských sborech a smyčcových či trumpetových vsuvkách se tu střídají s tepajícími beaty introvertní elektroniky severského střihu (aluze na Kiasmos, Löfflera aj. nejsou ničím výjimečným). Dohromady tvoří zajímavý celek, které rýsuje spojnici mezi tradiční, osudově a epicky znějící vážnou hudbou, intimními nokturny a současným klubovým zvukem. Takto nějak vzniká nadčasová nahrávka. (tf)


 

Hovvdy – Cranberry

Zatímco se texaští Hovvdy v názvu obracejí spíš k současnému, byť už trochu vyčpělému trendu jednoduchých v namísto w, hudebně jako by vypadli z přelomu tisíciletí, kdy indie folku s příměsí emo vládl dnes už zesnulý Elliott Smith. Na Cranberry nalezneme 12 tichých, šepotavých skladeb, které sice výrazně nemění náladu, namísto nudící monotónnosti ale při poslechu spíš převládá příjemný klid, který vždy zdobil například desky kultovních Mazzy Star. Po většinu času si Hovvdy „zastarale“ vystačí pouze s kytarou, vokálem, strohou basou a jednoduchými bicími, jen tu a tam podpoří skladbu nenápadné synťáky (In The Sun). Jediná plná synth skladba Thru pak atmosféru spíš nabourává. Stejně důležitou složkou jako samotné songwriterství je i lo-fi produkce, která skladbám dodává vřelý, nostalgický ráz. Atmosféru celé nahrávky pak kapela dokonale převedla i do klipu ke skladbě Petal. (jz)


John McGregor - Luota

John McGregor je muzikant narozený na severu Anglie, nyní ale žije ve Finsku, v rodné zemi jeho matky. Jeho loni vydané album Luota nahrával daleko od rušných měst a také na ostrově nedaleko Helsinek. Mělo to svůj důvod. Jeho hlavní inspirací byla příroda a niterné prožitky v ní vyplouvající na povrch.

Luota se dá přeložit jako důvěra, ve finštině to znamená ale také odstrčení. Zvukomalebné písně jakoby svým obsahem přinášely poselství, že vše, co se děje, se děje z nějakého důvodu a že je podstatné spolu komunikovat a vytvářet další příběhy plné naděje. McGregorovy nové skladby se dají přirovnat k ročním obdobím. Někdy mrazí, někdy do nich proniká světlo, pod nímž roztaje led a příroda tak má možnost obnovit se. V písni Eilinen (Včera) se John snaží upozornit na fakt, že vzácné obrovské močály na jihu Finska jsou ničeny kvůli prodeji rašeliny. V klipu zachycuje výraznou proměnu v deset tisíc let staré rezervaci. Ve Finsku je spousta čisté a vzácné přírody. Avšak po některých místech teď zůstává bohužel jen krásná vzpomínka,“ říká.
Na albu Luota se podíleli přední finští hudebníci, například renomovaný houslista Pekka Kuusisto. Produkoval ho Samuli Kosminen, který je spjat se takovými jmény jako Múm nebo Jónsi. Nejde se tedy divit, že Johnova tvorba bývá přirovnávána například ke kapelám Sigur Rós či Stars of The Lid.

John McGregor vydal svou jemnou a jímavou prvotinu Joki (Řeka), na které zní jen kytara, harmonika a občas bicí, před 13 lety. Po ní následovalo kritikou kladně přijaté album Maa ei oo pimee (Země není temná), na kterém zazní i housle nebo banjo. V roce 2009 založil s bratry Hakkarainenovými skupinu Kaspar. Jejich stejnojmenné koncepční album o životě vlčího dítěte Kašpara Hausera nahrával v New Yorku Grammy oceněný producent Malcolm Burn. (tk)


Porches – The House

Newyorští Porches se po dvou letech vracejí se svou třetí řadovkou The House. Ta se nese v atmosféře příjemného, byť leckdy nevýrazného synthpopu. Hned na první skladbě Leave the House vypomáhá také jiný spřízněný písničkář z východního pobřeží USA, Alex G, jeho „duch“ se ale objevuje i na pozdějších skladbách. Například na vrcholu alba, ani ne dvouminutové letní hymně Country připomínající právě krátké hitovky z Alexovy nedávné desky Beach Music. Nejsou to ale (bohužel) jen podobné postupy při skládání melodií, které zpěvák Aaron Maine přejímá. Právě Country v celé své kráse odhaluje největší slabost nahrávky: autotune. Ten je na zámořské písničkářské indie scéně stále populárnější, Porches jej ale využívají natolik nadměrně, že mnoho skladeb úplně potápí. U Country je tento vokální efekt ještě snesitelný, přijde pouze na konci skladby, i když jako zamýšlená gradace by zde mnohem lépe posloužil například ženský vokál. Některé skladby (Anymore) jsou ale kvůli nepříjemnému vokálu takřka neposlouchatelné. Deska se tak stává velmi nevyrovnanou, kdy výborné skladby (Country, Goodbye) střídají ty výrazně méně povedené.


Walden – Šum

Kovbojové z hloubi šumavských lesů se po čtyřech letech vrací s novou deskou, která vychází pod hlavičkou NAABu. A je to opět závan upřímné hudební nostalgie, v němž se setkávají lo-fi estetika hymnických indierockových kapel raných devadesátek a texty, které zahřejí u srdce i ty nejzarytější trampy. Prolnutí dvou ne zcela sourodých světů je přitom dáno na jedné straně jihočeským prostředím, na straně druhé zaoceánskou inspirací. Balalajku střídají ostřejší, přímočaré kytarové riffy, jejichž intenzita na desce postupně graduje. V textech se pak odráží radost z přítomnosti, obdiv k přírodě i jakási lidská fatalita. Ve zkratce? Pixies a Pavement k táboráku bez jakýchkoliv pejorativních konotací, které by se snad s táborákovými písničkami mohly pojit. (tf)

TAG:

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 6/2017 Bedekr 2/2018 »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.