Kafka Band – Das Schloss

Kafka Band - Das Schloss

Kafka Band - Das Schloss

Franz Kafka je jeden z nejpozoruhodnějších spisovatelů, Jaromír Švejdík, Jaroslav Rudiš, Dušan Neuwerth či a.m.almela platí zase za jedny z nejuznávanějších autorů na české hudební, respektive literární scéně. Takové propojení by samo o sobě mělo být zárukou kvality. A taky že je. Už dříve vyšla ve Švejdíkově grafickém zpracování komiksová adaptace Kafkova Zámku. Výsledkem nynější spolupráce je soundtrack k této nové podobě stále aktuálního příběhu.

Deska je hudebně pestrá, stejně jako jsou pestré i typy postav, s nimiž se zeměměřič K. během své anabáze setkával, stejně jako jsou proměnlivé nálady, se kterými se K. vypořádával. Strašidelně groteskní vesnice ležící pod zámkem se topí ve skličujícím bílém ponuru. Snahy a odhodlání hrdiny přemoci úřednický labyrint jsou veliké, naděje marné (ačkoli v závěru alba se K. přece jen usmívá ze spaní). Nepomáhá ani Frída, díky níž je tu animální láska, pod kterou alespoň na chvíli taje sníh.

Máme před sebou zase trochu jinou interpretaci Zámku, neboť se interpretuje už samotným výběrem částí a pak také tím, jakou vybrané pasáže dostanou hudební tvář. Nabízí se prostor pro skladby temného priessnitzovského střihu (Grab – Hrob), expresionistickou tancovačku za doprovodu pološíleného flašinetáře (Niemals – Nikdy) nebo kabaretního klavíru (Wie Hunde – Jako psi) i šamanská zaklínání (Schnee – Sníh). Švejdík zpívá česky, Rudiš recituje německy a zbytek kapely podle potřeby přizvukuje (s největší vervou tak činí na konci skladby Frieda - Frída). Škoda jen toho trochu emočně přehnaného podání.

V melodiích se ukrývá něco varovného, špatné tušení. Závěrečným veršem „Der Winter ist lang“ (Zima je dlouhá) se to potvrzuje. S koncem desky nekončí příběh a jaro jen tak nepřijde, ostatně i v létě padá sníh a my si na zimu nestěžujeme, jsme na ni nachystaní, tvrdí Frída, a na důkaz její trochu výsměšné pravdy takřka osmiminutová píseň Winter monumentálně graduje.

Tak jako je zeměměřičův příběh značně monotónní, je monotónní i samo album – to jistě právem. Ty, kteří nerozumí němčině (tj. Kafkově originálu), však tento pocit může drásat až do neúnosnosti. Navíc jim zůstane celá ta krása příběhu ukrytá. Nejčastěji se vypráví v cizím jazyce a užití češtiny, které je už tak minimální, navíc leckdy neslouží k objasnění významu, ale spíše jen k budování eufonické magie slova (viz skladba Schnee – Sníh, kde se v podkresu neustále cosi rituálně haleká a teprve až po dlouhé době je díky kontextu srozumitelné, že to jsou „hejna vran“). Někdy ale přece dochází k umnému libozvučnému proplétání obou jazyků, jako třeba v úvodní písni Ankunft („K. dorazil na místo / K. kam an / a pak / und dann / usnul / schlief er ein“).

Ne že by němčina, tak jako všechny ostatní jazyky, nemohla aspoň částečně jen svým zvukem evokovat nějakou atmosféru, pořád je to ale příliš málo na album, pro které jsou texty tou důležitější částí. V souvislosti s Kafka Bandem lze vlastně spíše uvažovat o bilingvním scénickém čtení, dovedeném do dokonalosti. (To byl ostatně původní záměr, s jakým se kapela dávala dohromady. Proto je třeba se na album dívat takto, ale ne očima novinářů, kteří si vybájili, co by tak deska mohla umět, a pak se diví, že neumí.)

Těžko říct, jestli Das Schloss někomu napomůže k tomu, aby přestal němčinu vnímat jako nehezky znějící jazyk, popřípadě inspiruje, aby se sám německy naučil. Kafka Band ale dobře ukazuje, že by to asi stálo za to.

Zní to jako: pádný důkaz, že i němčina může být poetická

Zlatý hřeb: Grab – Hrob, Frieda – Frída

Vydavatel: Supraphon

Stopáž: 45:40

Body: 5 z 7