Lehkost bytí se Svaneborg Kardyb

Spectaculare jsem několik let míjela, ale dodnes vzpomínám na jeho druhý ročník v roce 2015, který ve mně uchoval tuto již tradiční událost na poli audiovizuální elektroniky, často spojené s prvky jazzu, jako festival objevů. Na jednu stranu k nám dramaturg Josef Sedloň vozí světová jména, zřídkakdy hrající u nás samostatně, a pak je tu vždy i pár koncertů těch u nás méně známých umělců. V minulosti festival přivezl třeba Maxe Coopera, Apparata, Fennesze či Johna Hopkinse, a to vybírám opravdu jen namátkou. Na zmíněném ročníku jsem poprvé viděla živě britského producenta Throwing Snow, který patří dnes k špičkám IDM, norského elektronika Biosphere a tehdy vystupovali také australský experimentální umělec Lawrence English a francouzský minimalista Sylvain Chauveau a ti se letos na Spectaculare znovu vracejí s novými projekty. Takže můj návrat vede skrze jakési pomyslné kořeny festivalu zpět vstříc aktuálnímu programu. Uposlechla jsem výzvy zamířit na méně provolávané hudebníky a vyrazila do Paláce Akropolis vidět a slyšet dánské duo Svaneborg Kardyb, které podpořil německý soubor Conic Rose.

Přiznávám, že tak trochu kavárenská elektronika v rytmech groove není druh hudby, který by mě obvykle přiměl po dlouhém dni a při široké nabídce hudebních akcí vyrazit na koncert. A u obou sestav, které se ten večer představily, byl začátek skutečně velmi pozvolný a minimalistický (zde pouze v metaforickém smyslu, nikoliv odkazující na legendy tohoto kompozičního stylu), až k banální jednoduchosti. Hudební schopnosti a muzikalita jazzového střihu, tedy spontánně improvizačního bez velkých gest a pompéznosti, vyplynula až zhruba v polovině setu dánského dua Svaneborg Kardyb, jež se pojmenovalo zcela civilně podle příjmení svých členů. Hudební krása se rozvinula poté, co Nikolaj Svaneborg usedl za piano. Volná, jednoduchá, ale přesto muzikální a dokonalá souhra klavíru a bicích spolu s typicky severským humorem, který dokáže udělat vtip z každodenních, zcela normálních činností, navodila příjemnou atmosféru. Hudbu doprovázely „skutečně spektakulární“ vizuály (jak poznamenal i Nikolaj), za kterými stáli Jan Rozsypal a Marek Čihař. Výtvarná instalace připomínající obří neobroušené diamanty visící ze stropu a hra světel stačila ke scéně, která vytvořila jinak ze sterilnějšího Paláce Akropolis site-specific.Svaneborg Kardyb si získali své publikum až neuvěřitelně snadno příběhem o vzniku písně po jednom bujarém večírku a tak vše skončilo místy out-of-tune hvízdáním, jež však klavírista Nikolaj kvitoval jako zcela autentické.

Tak se to asi podařilo, pokud přijdete na koncert a nevíte, co čekat, a pak odcházíte s tím, že jste si užili fajn večer a na chvíli nemuseli přemýšlet nad kdejakými starostmi. Nenuceně a bez uvažovaní, kde by se dalo přidat a kde ubrat. Protože vše je svém místě a stačí prostě jen být.

Spectaculare: Svaneborg Kardyb + Conic Rose, Praha – Palác Akropolis, 14. 3. 24