Bert & Friends: Budoucnost a minulost umění

Těsně před koncertem v libereckém Vokně jsme se s Albertem Romanuttim alias Bertem sešli v salónku místního pankáčského doupěte. Překvapivě jde o jedno z mála míst, které nepostrádá genius loci a kde je v pátek v sedm večer ještě relativně klid. Pro rozhovor se netradiční lokace ukázala jako perfektní volba. Nejdřív se navzájem omlouváme za místo, za zpoždění, za to, že je všechno trochu na knap, ale vzápětí vládne spokojená atmosféra a vlastně se mi posléze ani nechce vstávat z gauče. Dostaneme se k estetice skladeb, vzpomínání i okénku o vážné hudbě.

Bert & Friends jsou v Liberci už v polovině letošního turné a 11. prosince vrcholí křtem desky SUPR (2019) v pražské MeetFactory. Vinyl kromě čtyř nově vydaných skladeb obsahuje také bonusovou druhou stranu. „… je to trochu mindfuck, zepředu máš SUPR a zezadu je fotka moře, kterou jsem vyfotil v Chorvatsku a nápis ‚Bert & Friends pro Vás‘ a tam jsou ty zbylé vydané písničky. Dá se to považovat za celý album, který nebylo vydaný naráz nebo se to dá brát jakkoliv jinak.”  To vyjadřuje i Bertův přístup k vlastní tvorbě a snad i umění jako celku.

Každá ze skladeb skrývá celý příběh nebo knihu, jak to nazývá Bert, nebo přinejmenším filozofickou myšlenku. Namítám, že konkrétní vyprávění není v díle Bert & Friends často možné rozklíčovat. Jestli to jde nebo nejde se prý ukáže až s časem. Tvrdí, že je různým významům dost otevřený a žádná interpretace ho zatím nepřekvapila, zkouší pak nový pohled aplikovat zpátky na svojí hudbu: „Když jsem dělal Plody moří, zpívám ‚fajn, jupí, krásný, nejlepší, nádherný‘ a to jsem myslel naprosto vážně. Když jsem vymýšlel ten text, říkal jsem si ‚No tak, co. To je úplně zbytečný pořád mlít do lidí nějaký utrpení.‘ Vždyť je to prostě všechno v pohodě, krásný, nejlepší. A takhle to vzniklo vlastně z upřímnosti. Některý lidi to berou jako recesi, tak jsem si to zkusil zpívat z pohledu, že všechno je špatný, zpívat to sarkasticky a taky to funguje.”

Hranice hudby a lehkosti

Kapela začala vznikat už na konzervatoři a formovala se kolem Bertova školního koncertu (který nakonec neproběhl), původně s názvem Albert Romanutti Trio. Postupně se vyvíjela přes narozeninovou kapelu už se současným názvem po Bert & Friends jak je známe dnes. Během rozhovoru se Bert pozastavuje nad faktem, že většinou moc nezmiňuje svoje kořeny a pozadí ve vážné hudbě, i když má na něho i jeho tvorbu vliv. Říká, že ho vede víc k sobě. Místo psychoterapie si pouští Steva Reicha. „Vážná hudba ti trochu pročistí myšlenky a postaví tě nohama na zem a pak, z téhle pozice nohama na zemi, se snažím dělat Bert and Friends.” Shodujeme se v tom, co je zásadní a často se to svým způsobem přehlíží, totiž že vážná hudba není žánr a je stejně široce rozevřená jako pop. „Vážná hudba je stejně velká paleta jako pop sám a ne všechno je pro každého.” Podtrhuje Bert a potvrzuje moje překvapení nad tím, že na první dobrou zmiňuje Reicha jako cestu do klidu.

„Nechci ani moc rozdělovat hudbu na pop a vážnou hudbu.” Okénko o vážné hudbě se paradoxně uzavírá poukázáním na to, jak se do sebe hranice takového dělení hudby nakonec vpíjí a ne vždy je jednoduché nebo vůbec potřeba je rozeznávat. Na koncertě pak vedle jeho surrealistických songů zaznívají energické jazzové kompozice, ze kterých na začátku všechno vzešlo. Publikum na ně reaguje se stejným nadšením. Z kapely, díky minimálnímu prostoru částečně schované za dveřmi a částečně mezi publikem, září entuziasmus. Je to takový soundtrack ke štěstí. Působí, jako že ve svoji hudbu, a to asi do jisté míry znamená i v Berta, pevně věří.

Po přehrání hitovek jako Plody moří nebo Lambaláda se nebojí přijít s instrumentálním přídavkem Supermarket, který nevyšel jako singl, nikdo ho moc nezná, ale všichni na něm visí stejně jako na zbytku setu („Supermarket, to je jedna z těch úplně prvních!" prozrazuje mi dříve Bert).

Něco úplně nového

„Je to pro mě to nejvíc s lehkostí, co mi jde a přitahuje mě to, sedla by k tomu taková myšlenka jako jít si za tím, co nejvíc znáš… Na Bert & Friends strávím strašně moc jakoby porodů, je to občas hodně tvrdý, ale ta estetická lehkost, to je to, co mě magnetizuje a proto to jde tak jednoduše.” Ve výsledku je všechna tahle lehkost a upřímnost Bertovy tvorby zrcadlena i v názvech skladeb. S nadsázkou jsem začala otázku úvahou, že titulky jako Jupíter, Lambaláda, i sám název desky SUPR, zní dost pozitivně, snad by se za nimi dalo čekat rádoby motivační album. Cítí se Bert jako šiřitel pozitivního pohledu na svět nebo se do světa jeho hudby někdy vkrade trocha ironie? Odpovídá přímočaře: „Ty názvy jsou pozitivní, protože všechno ostatní, co mě napadne, tak mi přijde prostě blbý.” Dochází mi, že musely vykrystalizovat z delšího procesu, ze kterého pak vychází slova, která, spíš svojí zvukomalebností než významem nejlépe tvoří nálady a dokreslují skladby, které se pod nimi ukrývají. Na české scéně bychom těžko hledali podobně „nahatý” přístup k hudbě, vyjádření bez zábran, ale zároveň bez potřeby patosu nebo naopak recesistických ambicí.

A tak se bavíme o tom, jestli se dá vytvořit něco, co ještě vůbec neexistuje, od ničeho a docházíme ke stejnému závěru, jako tolik lidí před námi, že ze spojení už existujících prostředků se dá vytvořit něco úplně nového. „Obdivuju třeba to, že vznikl impresionismus nebo Andy Warhol s tou konzervou, že se to vůbec dělo. A že lidi dokážou vytvořit něco krásného z toho, co se ještě nestalo.” Trochu se přu, jestli Warhol spíš neudělal něco krásného právě z toho, co už se stalo. „Vždycky je všechno syntéza něčeho. Třeba se ještě povede, že hudba nebo jakýkoliv jiný umění začne znovu na nule, bez jakýkoliv jiný syntézy.”

Tak jako je pro Berta terapeutické poslouchat vážnou hudbu, na mě měl stejný účinek tenhle rozhovor. Na koncert odcházím dobře naladěná a bez strachu o budoucnost – ujištěná odpovědí na poslední otázku jak podle něj vypadá svět v roce 2049, na což odpovídá „Stejně jako teď.”

Bert & Friends, Liberec – Vokno, 29. 11. 19
Křest Bert & Friends, Praha – MeetFactory, 11. 12. 19