Kieslowski začali ještě za světla a v Jazzu bylo hned jak pod peřinou. Jemné melodie a překvapivě zarývající se texty byly docela v kontrastu s dobrým naladěním kapely a příjemným povídáním mezi skladbami. Nebylo na nich znát, že je to už třetí koncertní den, naneštěstí ani doporučená čichová zkouška nic zásadního neprokázala, voněli a hráli velmi čerstvě.

Už s prvním hrábnutím do strun vyvolali z repráků ohlušující tlakovou vlnu, která smetla všechen usazený prach, rozčeřila vlasy našlapaného klubu i těžký vzduch v něm a málem shodila rozestavěné kamery České televize, která se rozhodla tuhle show zachytit pro další díl pořadu Kombo. Lépe si vybrat nemohla. Please The Trees se na své poslední desce stali staviteli syrových hutných kytarových hradeb a tímto úvodem jako by to chtěli bez varování připomenout všem, kteří toho večera na jejich koncert (konaný v rámci festivalu Jeden Svět) do olomouckého Jazz Tibet Clubu dorazili.

Mezinárodní festival filmů s tematikou lidských práv Jeden svět se po promítání v Praze odehraje v dalších 32 městech po celé České republice. V Olomouci se uskuteční kromě projekcí a debat také výstavy, koncerty a další doprovodné akce. Z filmového programu krom jiných uvedou v hanácké metropoli například dokument o afghánské rapperce Sonita, který byl oceněn na festivalu Sundance. Celkem diváci budou moci zhlédnout šestnáct domácích i zahraničních snímků.

Na první březnový čtvrtek bylo krásně ošklivo, akorát počasí na žalný projev Jono McCleeryho. Ohlodaný na kytaru a čistý zpěv dokázal soustředěnému publiku přenést dost na rozdmýchání nostalgie... zvlášť při poslední skladbě Tommorow jsem cítil vděčné, tiché příjímání. Trocha tření a vlnění, která McCleerymu scházela k vyhnání divné zimy, přišla v podobě minimalistických Grandbrothers. Výboje silné statické elektřiny, rozmáchlé údery metličkami o modifikovaný kladívkový klávesový nástroj, dokonalý timing a silná synchronizace s elektronikou vytvořili stabilní groove, který rozhicoval všechny, kdož neseděli vpředu.

Březen, do klubu vlezem. Olomoucký Jazz Tibet Club představuje program na další měsíc a lahůdek se najde hned několik: křehký islandský klavír, experimentální i moderní jazz, ambientní, elektronikou protkané písničkářství. Stačí prstem zalovit.

Meyvant do puntíku absorbuje a vyzařuje všechny vlastnosti, které se člověku při přemítání o typickém islandském hudebníkovi v hlavě asociují. Pěstěný plnovous, ironické průpovídky, angličtina s roztomilým islandským přízvukem, zasněné skladby, indie folk s typickou severskou melancholií a do posledního místa zaplněný klub jako důkaz, že islandská scéna táhne vždy a všude.

Vestmánské ostrovy, jeden z nejkouzelnějších islandských koutů, místo, kde je vše, co chcete v zemi ohně a ledu vidět, zkoncentrováno na pár čtverečných kilometrech. Žijí tu vesměs rybáři a lidé spojení s místním fotbalovým klubem. A narodil se tu i Júníus Meyvant. Písničkář, který kus koncentrovaného Islandu přivezl do Jazz Tibet Clubu.

Vestmánské ostrovy, které patří k Islandu, jsou dechberoucí místo (redakčně vyzkoušeno). V krajině idylických zelených kopců, chundelatých ovcí a dramatických sopek se musí melodie skládat samy. A taky že skoro ano.

Divoce žijící Lesní zvěř se včera navečer zastavila v oboře Olomouce u krmítka Jazz Tibet Clubu. Pestrá krmě elektroniky, punkového jazzu a trochy snění způsobila nekontrolovaný pohyb ostatních obyvatel obory. Skromné sofistikované hejno, které se zaposlouchalo, však nenechalo odejít hosty jen tak a skládalo pocty zpěvem, tlukotem křídel a podupáváním pařátků, než si vymohlo ještě chvilku namlouvacích tanečních rituálů.

Experimentální jazzová fúze Lesní zvěře je naživo strhující. Už zítra zahraje v olomouckém Jazz Tibet Clubu, a nemáte-li co na práci, doporučujeme do vyhlášeného hanáckého klubu zaskočit. Nikde jinde se ten večer nebude tančit více. Možná pro zklidnění zazní i letitá skladba Frank Frank, píseň z repertoáru této čtveřice mně osobně nejbližší.