Už s prvním hrábnutím do strun vyvolali z repráků ohlušující tlakovou vlnu, která smetla všechen usazený prach, rozčeřila vlasy našlapaného klubu i těžký vzduch v něm a málem shodila rozestavěné kamery České televize, která se rozhodla tuhle show zachytit pro další díl pořadu Kombo. Lépe si vybrat nemohla. Please The Trees se na své poslední desce stali staviteli syrových hutných kytarových hradeb a tímto úvodem jako by to chtěli bez varování připomenout všem, kteří toho večera na jejich koncert (konaný v rámci festivalu Jeden Svět) do olomouckého Jazz Tibet Clubu dorazili.
Frontální útok se vyplatil, a když úvodní kytarová stěna končila a na závěr dostala ještě hlučnou elektronickou fasádu, publikum bylo vtaženo. Symbióza byla okamžitá, energie sdílená, extaticky stupňovaná. Zažil jsem je několikrát, ale takhle mě Please The Trees ještě nikdy nebavili. Explicitně to říkám až takto s odstupem, ale vnitřně mi to bylo jasné už v onu chvíli.
Hrají ve znamenité formě, vše umocňují perfektním zvukem, hutným a přitom krystalicky jasným, nezaměřují se jen na spontánní majstršytk Carp, ale připomínají i doby minulé. Z repertoáru tahají úderky s rockandrollovou přímočarostí a lehkostí amerického středozápadu, zatápí pod kotlem. A teprve v polovině přelomí set do intenzivního válu.
Již tak opojná show se mění v kytarovou exhibici, odehrávající se „pouze“ na úrovni tasených riffů. Naštěstí. Tím, že na pódiu zůstávají spíše skromní a nenápadní, je jejich hluková seance o to uvěřitelnější. Pocit jakéhosi přehrávaní a teatrálnosti zcela absentuje. Diváci to nadšeně odměňují, volají o dvojitý přídavek a Václav Havelka tahá jeden superlativ za druhým. „Díky všem za výjmečnej zážitek,“ hlásí skupina na Facebooku. Podtrhuji. (Tomáš Franta)
