Neděle je sychravá, těžké kovové mraky visí z nebe, přesto se nám po prožité Besedě nechce jen tak domů. Zůstat na jižní Moravě a zavřít se do sklípku? Ne. Rýsuje se lepší program. Osmdesát kilometrů odtud, v Býčí skále. Nasedáme do auta a skrze slovácké kotěhůlky míříme směr Moravský kras. Pro koncerty na netradičních místech máme slabost a tohle zní více než dobře. Polosoukromý koncert pro padesát lidí v pravěké jeskyni.
Přijíždíme před pátou. Uprostřed lesů, hned vedle klikaté cesty, se zničehonic zjeví mohutná bílá skalní stěna. Pohled, který fascinoval již lovce mamutů, mírně podlamuje kolena i mně. Před vstupem do jeskyně už postává skupinka hipstrů, další staví provizorní párty stan, kde se prodává club maté, jameson,... Všude v trávě poskakují malé žáby, z potemnělé jeskyně jde chlad.
Je to zvláštní pocit, stát v jeskyni, kde se podle deformovaných kosterních pozůstatků pravděpodobně v pravěku odehrávaly rituální vraždy. Ten všudypřítomný chlad při uvědomění téhle skutečnosti chladí tak nějak jinak. Intenzivněji. Mrazivěji. Prostor jeskyně je obrovský, prosvěcují ho sporá barevná světla, člověka jímá pokora, skoro až sakrálnost. Pozvané kapely tuhle atmosféru ještě umocňují. V hlavní roli ambient, drone, nekonečné terapeutické repetování, zajetí v pomalosti.
Vac da Hawk si, podobně jako na Besedě, nechal u kolen pobíhat malého synka. Ve své ambientní experimentální impresi rozpouštěl kytary i sáhodlouhé elektronické smyčky, s klučinou pak na závěr gradoval pronikavými rytmickými údery do kotle. Také Sajtban zacílili svým táhlým a mlhavým vybrnkáváním přesně na komoru. Minimalismus, ozvěny, psychoterapie zkřehlých prstů. Nekonečný drone Obelisk of Light se pak nesl jeskynní komorou nejhutněji. Tím víc, že se rozplýval už jen do hrstky diváků, kteří se rozhodli se štípajícím chladem splývat až do konce.
Koncert proběhl pod záštitou blanského Muzikografu.
