První tři „ticha“ mezi skladbami byla naplněna úžasem, zrychleným tepem a tíživou potřebou najít nový způsob, jak vyjádřit obdiv. Co chcete dělat, když se tleskání nehodí a kytici jste nepředpokládali koupit?
René Kladzyk alias Ziemba byla možná stejně překvapená jako my. Nenechala se ale zaskočit a využila možností prostoru kaple. I přes její silnou přítomnost na „pódiu“, desce sarkofágu, mezi sochami a dalším sakrálním uměním přenášela její hudba do vzdálených míst. Stejně tak jsme mohli být v lese na paloučku, střeše mrakodrapu nebo v jejím pokoji. Když na závěr přidala ještě jednu skladbu, to už jsme tleskali vehementně, sdělila nám, že o to právě jde. Text přídavku popisoval nemožnost vrátit se zpět do Michiganu z dětských vzpomínek. Michiganu, který jí nyní tak připomíná Česko.
Ziemba uvedla debutové album Hope Is Never, očištěné od zbytečností, jen s pomocí svého hlasu, looperu, piána a pár linek z FM syntezátoru. Chvíli jsem to musel rozdýchávat a na konci jsem pocítil, že se kus ve mně znovu narodil. Tak doufám, že ji tady uvidíme častěji, ať už při koncertu, nebo jejích dalších činnostech.
