Po roce a půl od minulého ročníku hostila 3. a 4. září bratislavská Nová Cvernovka showcaseový festival Sharpe. Hudební program probíhal na pěti pódiích, jednom venkovním a čtyřech vnitřních, která se nacházela v suterénu, přízemí a prvním patře budovy. V budově se nacházela i šestá scéna, na které se konaly tzv. secret gigs, což byla komorní vystoupení některých umělců z ostatních pódií, která byla vyhlašována až v průběhu festivalu, vlastně teprve několik desítek minut před začátkem. Za dva večery se na stagích vystřídalo více než 40 interpretů ze Slovenska i zahraničí. Českou republiku reprezentovali sinks, HRTL, Margo a Tea Sofia.
Právě skutečnost, že se celý festival koná v jedné budově a na její zahradě, a že jednotlivá pódia jsou doslova přes chodbu, z něj dělá komorní akci s téměř domáckou atmosférou. Dramaturgická pestrost jej zase činí zajímavým i pro širokou veřejnost.
Nebylo samozřejmě v silách jednoho člověka absolvovat všechna vystoupení a nechci zde ani popisovat výčet těch, která jsem stihl. Do Bratislavy jsem jel se záměrem poslechnout si co nevíce jmen, která jsem neznal nebo ještě neviděl naživo, prostě si rozšířit obzory.
Zaujal mě hned první koncert, který celý festival otvíral, a jenž se konal na venkovním pódiu. Bylo to vystoupení velmi zajímavé, leč netradiční slovenské skupiny Quatro Emocione. Hudebně šlo o post-virtual secondwave lo-fi hyperpop, což obnášelo futuristickou zvukovou estetiku překračující hranice žánrů, melancholickou náladu, chytlavé melodie a infantilně znějící zpěv, který vyluzoval efekt Korg MIKU STOMP.
Z pátečního programu bych chtěl vypíchnout také litevské dívčí trio shishi. Jsou to tři holky, které hrají to, co se jim líbí a hrají to tak, jak se jim to líbí. Výsledkem je čerstvý koktejl trashe, lo-fi, surf-rocku a soulu. Vyřazuje z nich přirozenost, dětská pokora, radost a ženská energie. Jednoznačnou devízou skupiny je zpěv, hlasy tří vokalistek spolu souzní, a to jak v paralelách, tak v okamžicích, kdy si vzájemně kontrují. Takovej kytarovej pop pro 21. století.
Z úplně jiného soudku bylo vystoupení post-synth punkového dua Berlin Manson, jež představilo přímočaré a velmi současně znějící spojení punku a trapu s DIY estetikou. Žánrová svoboda, odstup a ironický úšklebek do publika.
Nechtěl bych zapomenout ani na maďarské instrumentální trio KYTARO, kterým páteční program končil. Tato skupina pro mě nebyla neznámá, měl jsem to potěšení je slyšet již začátkem loňského roku v brněnském Kabinetu Múz. Už tehdy mi z nich spadla brada i se všemi vousy a celý set jsem sledoval s otevřenými ústy. A úplně stejně jsem si tu jejich skvělou instrumentální muziku oplývající chytlavými kompozicemi užil i na Sharpu. Je to matematika, je to groovy, je to psychedelický, divoký a strašně zábavný. Přítmí největší vnitřní stage jim na festivale hodně slušelo.
V sobotu začal hudební program o něco dříve než v pátek, takže nabídl ještě větší nálož muziky. A první, kdo mě zaujal byla rakouská kytarová úderka Baits. Kapela se hudebně pohybuje někde mezi grunge, psychedelickým rockem a přímočarým punkem. Energické bicí, dynamický ženský chraplák, bizarní basové riffy a vysokorychlostní kytarová sóla. Hodně mě to bavilo. Jen škoda té docela statické pódiové prezentace.
Radostně příjemný byl koncert slovenské kapely Queer Jane. Indiečko s ozvěnou šedesátek obohacené o country. Jasně, byla tam slyšet inspirace The Beatles, ale není to žádná kopírka. Kapele se úspěšně daří šedesátkovou atmosféru oživovat psychedelickými vsuvkami a aranžerskými finesami nebo ji zašpinit různými ruchy a hlukovými stěnami.
Překvapením pro mě byla mladá lucemburská písničkářka a multiinstrumentalistka C'est Karma (vlastním jménem Karma Catena) s portugalskými kořeny. Podle popisku u jejího jména v programu festivalu jsem od toho moc nečekal. Říkal jsem si mrknu na kousek, udělám pár fotek a půjdu dál. Nakonec jsem zůstal tak dlouho, abych stihl alespoň konec skvělého setu brněnských sinks. Vtáhlo mě to. Bylo to o prolínání akustických a analogových zvuků s progresivní elektronikou. Šla v tom cítit inspirace Björk nebo Lorde a znělo to jako taková její vize alternativního popu pro dobu mezi pandemií a klimatickou katastrofou s politicky, sociálně a ekologicky angažovanými texty.
Největší nářez celého Sharpu mi poskytla španělská industriálně post-hardcoreová kapela Pódium. Punková energie, hluk a drobná kudrnatá zpěvačka „křičící“ do mikrofonu s intenzitou hrozící Novou Cvernovku zbourat běhaje mezi diváky. Nejdřív se mi zdálo jako by každý song byl stejný jako předcházející a měnil se jen zpěv. Ale když si uši zvykly na ten randál a mohl jsem v nich identifikovat i jednotlivosti, zjistil jsem, že tomu tak není. Samostatné skladby oplývaly vzrušující dynamikou.
Posledním, koho zmíním ze soboty je polská neopsychedelická skupina JAVVA. Dvoje bicí, elektronika, alternativní kytary, retro estetika, chytlavé groovy a surová punková energie. Ta jejich „taneční“ hudba skvěle funguje naživo, ani mě nenechala jen tak v klidu stát.
Bylo toho hodně a bylo to skvělé. Tak moc, že mi ani nevadilo být nucen pít na Slovensku Staropramen. Sharpe byl prostě podařená a skvěle organizačně zvládnutá akce, na které se neopakovatelná přátelská atmosféra snoubila s výborným výběrem umělců, mezi nimiž si každý mohl najít a užít „to svoje“.
SHARPE 2021, Bratislava – Nová Cvernovka, 3.–4. 9. 21
