Experiment, chaos i katarze. KovnaFest X a Current 93.

V chladných listopadových dnech se vedle celé škály koncertů a dalšího většího festivalu jiné hudby, Alternativy, odehrál jeden méně nápadný, více do it yourself, ale s neméně výrazným line-upem. O KovnaFestu jsem mnoho nevěděla, název mě sváděl k myšlenkám, že půjde o těžké, plechové zvuky, všelisjaké metaly, hodně řetězů, černých kápí a temnoty.

Festival sám sebe definuje jako nežánrový a při pohledu na pár plakátů z minulosti akce, která letos slaví už celou dekádu, tato představa může a nemusí být (částečně) pravdivá.

KovnaFest „sdružuje etablované umělce, začínající interprety, zvukové experimenty, folklór, současnou vážnou hudbu, noise, jazz a spoluvytváří působivou a jedinečnou mozaiku.“ Ne vždy se všechny tyto žánry potkají na jednom ročníku, a to mi v případě letošního line-upu přijde spíše jako pozitivum, protože dramaturgický záměr, který dává naprostý smysl a provází od začátku posluchače různými prostorově-zvukovými zážitky bez pocitu nepatřičnosti, byl zde zřejmý.

Pokud se (už naposledy) ohlédnu za historií festivalu, poslední ročníky probíhaly v komunitním klubu Punctum, šlo tedy o prodloužený večírek pro pár zasvěcených. Skok k dvoudenní akci, kdy se v prvním dnu festivalového programu podařilo solidně zaplnit letos nově otevřenou Čistírnu1906 v pražských Dejvicích a ojedinělý koncert kultovních Current93 v kostele sv. Šimona a Judy byl vyprodaný, je trochu jako vyměnit okresní přebor za národní reprezentaci. Snad tohle přirovnání nikoho neurazí, ale považuji za důležité si uvědomit nároky na zkušenosti a to, jak velké cíle si pořadatelé naložili. Nechci ale do detailů přemítat o tématu chaotické organizace s usazováním lidí na koncertě Current93, vypnutých mikrofonech i topení během dvouhodinové konference či obecně časovému skluzu. Vše již dostatečně proletělo sítěmi i články jiných kritiků. Bylo toho dost v hudbě, o čem chci psát.

Čistírna1906 se ukázala jako velmi příjemný prostor k akci podobného typu, svým trochu industriálním charakterem ve spojení s dramaturgií KovnaFestu mi připomínala experimentální večírky Zdeňka Konečného z Menu, svého času v pardubických Automatických mlýnech. Ačkoliv Čistírna už je po rekonstrukci a od léta zde působí Petrohradská kolektiv. Vše pro mě začalo skvělým live setem od Střed světa. Petr Nápravník pracuje s málo srozumitelnými, matematicky složitými algoritmy, vyvolávajícími pocity lokálního šílenství, a vystupuje zřídka. Jeho set na KovnaFestu měl kompozici, emotivně sílící dramatický dosah a perfektní načasování. Nadšení zaznívalo z vícero stran. Podobně imerzivní bylo i vystoupení Tomáše Vtípila (známého z kapel Urband a DG307), který je na KovnaFestu skoro pravidelným hostem. Kromě elektroniky Tomáš pracuje i s vlastním hlasem a různými drobnými nástroji, je houslista, výrobce hluku.

Domácí scénu reprezentovali také žánrovou definicí nespoutaní REK, instrumentální duo z Českých Budějovic, jejichž neřízený noise se tady ocitl skutečně na správném místě. Podobně jako v případě Flush Buttons, další dvojice tvořené částí Chief Bromden, bubeníkem Antonínem Kropáčkem a Davidem Tichým na syntáky, oběma kapelám velmi sedlo hrát mimo pódium mezi publikem.

Hlavním zahraničním hostem line-upu byl Kristof Hahn, pokorný pán, hráč na lap steel kytaru a příležitostný člen amerických Swans. Na festival přivezl vzpomínky na Berlín 80.let, spolupráci s Michaelem Girou a osmihodinové zkoušky nepřetržitého hluku jako host konference předcházející hudební program. Na pódium pak převážně německy zpívanou tvorbu s atmosférickým kytarovým doprovodem, která přilákala asi nejvíce zaplněný sál toho večera.

Bláznivý mezinárodní impro kvartet Yexxen a další avantgardní sestava Gonzo M & Mada-Dudi s kytaristou v žabí masce se úplně netrefili do mojí nálady, publikum ale bylo jiného názoru, tak asi v pořádku.

Sobota, kostel sv. Šimona a Judy, naposledy osmnáct let nazpátek. Tehdy jsem u toho nebyla. Skoro 50 minut venku ve frontě, teplo úplně nebylo. Ale mám za to, že jde o legendu a pro takový koncert je třeba něco vytrpět.

Přicházím tak akorát uprostřed, abych si sedla na poslední volná místa a pomalu se ohřívám zpět do normální teploty. V kostele je příjemně a taky dost plno. Místo je to krásné, jsem zvědavá, co přijde. Čeká se až do devíti, asi tak o hodinu déle, než by muselo, pokud beru osmou jako takový standardní začátek větších koncertů. Mezitím běží projekce, na pódiu sedí jeden z hudebníků a pouští trochu muziky na úvod, protože se čeká, až se všichni poskládají dovnitř. Akorát se zavírají dveře, zdá se, že poslední nešťastníci jsou na místě, a na pódium přichází nejdříve kapela, poté i samotný David Tibet za velkého aplausu přítomných.

Tvorba Current93 mě za tu dobu, co sleduji různé hudby zatím míjela, ale asi se kvůli tomu stydět nemusím. Mezi nejhezčí hudební zážitky patří zcela nový hudební vesmír, který má čím překvapit, již dotažený k dokonalosti a svým způosbem katarzní a ohromující. Možná dost o velkoleposti, kterou zdůraznil i prostor kostela – k takovému dojmu architektonicky navržený, a velká projekce za kapelou.

Texty dotýkající se věcí mezi nebem a zemí, smrti a enigmaticky folklórní mystiky. Pohlcující, rozjímavá i emočně zjitřená hudba. Vše ostatní zůstává v nás. A já odcházím v míru.

KovnaFest X, Praha – Čistírna1906, 15. 11. 24
Current 93 , Praha – kostel sv. Šimona a Judy, 16. 11. 24