Čtvrtý ročník festivalu Chee Chaak byl tentokrát umístěn na plácku mezi koupelny v Dolní oblasti Vítkovic a Provozu Hlubina. Skromnější, milejší. Jedna stage ve stanu, druhá v kašně, stánek s merchem a bar na rampě. Anál se stal drinkem všech (ko)čičáků.
Superego Kid jsem si z jejich tehdejšího koncertu v Planu B pamatovala úplně jinak, překvapilo mě, jaká noisová psychedelie to je. A jak krásnou zpěvačku/kytaristku mají! Ke konci koncertu to rozbalila a předvedla, jaké má její hlas schopnosti. Hráli a za stanem se mezitím grilovaly dobroty. Prodavač se snažil prodávat ze všech sil, ale já jsem náročný zákazník. Nic moc, vlastně trochu nuda, na mě moc pop.
Battle stage je něco, co by Chee Chaaku mohl závidět kdejaký festival. Ta letošní se ovšem stala legendární hned po prvním klání 3 onany boys vs. 7 minut strachu. Naléhavost, vztek, soutěživost, neuvěřitelná energie, která otřásala celou kašnou. Nebo spíš gladiátorskou arénou? Do kulaté, do země zasazené kašny se dalo vlézt po schůdkách a nápis „vstup do kašny na vlastní nebezpečí” byl všeříkající. Battle vygradoval kupou lidí skákajících a ležících na sobě, tak trochu jiné pogo.
Druhý souboj si mezi sebou dali Johnny Násilník a Ghettoblaster. Za mě vrchol pátečního programu. Ghettoblasteři dostali řádně na prdel od Násilníka se zlomenou kyčlí, sedícího jako král na trůně, berle po stranách společně s holkami tančícími kolem něj. Nářez! Show 10/10. Ten kluk je neuvěřitelně charismatický a vtipný. Nebál se rapovat se svými soupeři a ani místo nich, Ghettoblastery to samozřejmě namíchlo a rozházeli Násilníkovi beat, toho to ale v žádném případě nevyvedlo z míry a dával si svou flow dál.
Robotra z Rakouska v pohodě kytarovka, ale zpěvačka by si zasloužila víc hlasitosti. Baba Yaba velké překvápko, tři lidi poskakují v maskách na pódiu, jeden hraje, dva do toho zpívají/mluví/řvou a v kombinaci se stroboskopickými barevnými světly vzniká docela rave. Wow. A líbil se mi také způsob zakončení jejich výstupu opakováním fráze „Prostě jděte pryč“. Láska.
Marius Konvoj přijel se svým Karauke a vznikla slušná afterparty, byl to krásný pohled (a poslech), lidi se nebáli jak Mariusových textů, tak například Nirvany či Madonny. Like a Virgin made my day. Kolem páté ranní se nebe zbarvilo dorůžova.
V sobotu předvedli fantastický výkon Vyk Non. Postpunková kapela z Londýna se skládala ze dvou krásných slečen a dvou krásných pánů. Culíkatá kytaristka dávala kytaře místy pěkně zabrat a zpěvák do toho dal snad nejvíc energie co mohl, stála jsem před bednou a cítila, jak se mi třesou kosti v těle. Další zahraniční kapelou byli berlínští Colored Moth, stejný nářez jako tehdá v Brně, zpěvák div nesnědl mikrofon. Vole si střihli battle proti Apolitě a vedle se rozhořel oheň, kolem kterého se hned utvořila pomyslná další stage pro lidi, kteří nepočítali se zhoršením počasí. To, že jen o pár metrů dál probíhal Gastro Food Festival, o jiný kousek dál Oldies festival a vedle chodily exkurze muzejní noci po industriálním parku, dodávalo všemu punc fakt žijícího města.
Po jako vždy fantastickém náloži ryzího shoegaze v podobě At Bona Fide je toho na mě už asi moc, začíná se mi točit hlava, jdu si pro vodu, omdlívám a koncert Jakuba Adamce a následná vinylová afterparty s DJ's mi bohužel unikají. Chee Chaak vás pohltí a nepustí. Dokud neomdlíte.
