Orient, Beseda u Bigbítu Orient, Beseda u Bigbítu Libor Galia

Beseda z jiného světa

Šestadvacátý ročník kultury z jiného světa v Tasově u Veselí nad Moravou. Tak zněl podtitul letošního ročníku Besedy u Bigbítu, který odstartoval v pátek třetího srpna. Výběr české alternativní, především kytarové scény doplněný o několik zahraničních jmen, workshopy, talk shows či autorská čtení. Prostě ten festival, který mají všichni rádi.

Portréty vystupujících: Beseda u Bigbítu 2018
Prvním hajlajtem pátečního večera budiž Kalle. Hrají skladby jak z nové Saffron Hills, tak z předešlé Live from the room a drží si svůj, na poměry české scény vysoký, standard. Nicméně i tak se nedokážu ubránit pocitu, že v malém klubu (případně uprostřed lesa na Psy-High) zní daleko lépe.

Ostatně to samé bych mohl říci o Astronautalisovi. Jakkoliv žánrově se s Kalle zcela míjí, to pódium pro něj bylo prostě moc velké. Lítal po něm, snažil se a očividně si to i užíval, ale v Boru to býval jiný level. Komu však pódium na Besedě svědčilo náramně, bylo Povodí Ohře. Za mě nejzábavnější kapela celého festivalu. Naprostý bordel, nulová přetvářka a syrová energie. První festivalový večer (respektive sobotní ráno) pak uzavřel Prokop Holoubek aka DJ Myslivec rychtou v šapitó až do rozbřesku.

Sobota byla ve znamení boje o přežití ve čtyřicetistupňovém stínu, kterého bylo naštěstí dostatek, vzhledem k ideální lokaci festivalu prorostlé četnými stromy a doplněné o „řeku”. První kapelou, na které se dalo existovat, byli slezští Pacino, ti se vytasili s intenzivním setem, bez zbytečných řečí a balastu. Ostatně jestli bylo něco na Besedě objektivně otravné a organizačně nezvládnuté, tak to byly právě zbytečné řeči a balast v podobě uvaděčů kapel, kteří tahali z děravých kapes kostkovaných šortek značky Rejoice tak stupidní a prvoplánové vtipy, že jsem si chtěl propíchat ušní bubínky dezertní vidličkou.

Zpět k hudbě. Výborný koncert odehráli Nikander. Novou desku jsem slyšel naživo poprvé a byl jsem příjemně překvapen, kam se s jejím vydáním dokázali posunout. Stejně tak mě příjemně překvapili Lvmen, u kterých jsem si již zvyknul na metalovější zvuk a dvojité bicí, novinkou tak bylo jen zběsilé poletování Honzy Tomáše po pódiu. Celý festival pak pro mě zakončila povedená depresivnější verze Space Love – Lowmoe.

Když se to vezme kolem a kolem, letošní ročník Besedy určitě žádného z příznivců české alternativy nemohl zklamat a nejinak tomu jistě bude i příště. Dramaturgie byla taková, jakou česká scéna tohoto zaměření umožňuje. V podstatě vytáhla to aktuální a povedené, co se na ní objevuje, to ovšem spíše než o kvalitě dramaturgie vypovídá o omezeném ranku, ze kterého se dá vybírat. (Filip Hastík)

Tolik hvězd jsem dlouho neviděl

S hlavou zakloněnou k jasnému nočnímu nebi mi dochází, o co všechno v olomouckém světelném smogu přicházím. Sklopím zrak zpátky k pódiu. Kalle. Lidé tiše naslouchají nebo si osudově šeptají. Dochází mi druhá věc. Zatímco v Olomouci scéna prochází útlumem, tady se nachází její středobod. Na nejvíc nepravděpodobném místě, v zapadlé vísce, kde se vedle hipstra z plakátu plouží vínem a horkem zmožený Tasovan bez trička, v dělnických kraťasech a zablácených pohorkách. Tak nějak signifikantní jev Besedy, kde se umělecká vymazlenost mísí s živelnou upřímností.

Jako na koncertě Sýčka. Budějovičtí už jsou dávno opakem drobného tvora, kterého si vybrali do názvu. Intenzivnější a divočejší koncert jsem v jejich podání nezažil. Lidé smyslů zbavení přepadávali přes odposlechy na pódiu, bourali mikrofony a vířili hustou mlhu, z níž pětice vysílala promyšlené omamné krautrockové repetice.

Podobně nově nabytou sílu a zábavnost české kytarové vlny demonstrovali Market, Nauzea Orchestra či ±0. Každý přitom trochu jinak. První floutkovstvím a nepředvídatelností, druzí vyzrálou artovostí a pestrostí, třetí zachmuřenou přímočarostí. Přidejte si k tomu neméně povedené třičtvrtěhodinky Pacino a Cold Cold Nights a showcase českých kytar máte komplet.

Při všudypřítomných tropech přišlo vhod pozdní odpoledne u Jana Muchowa a jeho Antagonistů v čele s Václavem Havelkou a Emou Brabcovou. Mírný vítr profukoval ve stínu topolů, největší vedro odeznívalo a rty bezděčně a polohlasem prozpěvovaly melodie z filmů, na kterých jsem vyrůstal. Co to je za muziku? Taková, na kterou nejedna ruka tleská. Kus nostalgie. Just For the Moment.

Došlo i na pár kaněk, dešťových i hudebních. Povodí Ohře působí na sítích jako svěží vánek, naživo mě však kvůli své pódiové prezentaci ovanuli spíše hospodskou zatuchlostí. Nylon Jail jsou po návratu ve skvělé koncertní formě, ale v nových skladbách se trochu vytrácí genius jejich předchozího kovbojského šamanství. A největší hvězda letošního ročníku, Zola Jesus, je sice bezesporu majstrštyk organizátorů, ale její afektovanost mi zároveň ke vší té skromnosti a upřímnosti, kterou celá Beseda oplývá, jaksi neseděla.
Když Johuš Matuš uzavírala své neodolatelně bizarní vystoupení nekonečnou závěrečnou skladbou, do opakovaného proklamování „Tak proč tu pořád jsem?” několikrát vpašovala i otázku směrem k návštěvníkům – „Tak proč tu pořád jste?“. Odpověď je nasnadě. Beseda našla kompromis mezi tím, jak maximálně přitáhnout pozornost médií a veřejnosti, ale zároveň zachovat atmosféru malého, regionálního festivalu. Festivalu, který spíše nabíjí, než vyšťavuje, a kde jsou lidé nastaveni v nezvykle vřelé a nekonfliktní náladě. Nejvíce se to projevilo při závěrečné diskotéce FVLCRVMa. Více pozitivní energie jsem dlouho necítil.

Z Besedy se postupnými krůčky stal kult a letos narazila na svůj strop – návštěvnický i line-upový. Přistaví propříště další patro, nebo si udrží formát větší rodinné oslavy? (Tomáš Franta)

Beseda u Bigbítu 2018, Tasov u Veselí nad Moravou, 3.–4. 8. 18 

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.