Föllakzoid v Karlíně – vyprávění se šťastným koncem

Každou zimu mám pocit, že to zažívám poprvé. Pokaždé jsem znovu překvapená, jak brzy se stmívá a od čtyř mám permanentně pocit, že se blíží ráno. Podobný časový skok jsem zažila i na letošní dušičkový den. „Nezapomeň si vzít včas věci, co sis dala ke mně do tašky, půjdu asi dneska dřív než ty,“ říká mi sotva v osm hodin večer u vstupu kamarádka, která se ke mně přidala v podstatě na blind. Předpokládá, že nejsme na koncertě, ale na party. Ujistila jsem jí, že jsme opravdu došly jen na koncert a do půlnoci jsme doma, přitom mi ale došlo, že vchod do kasárenských Garáží působí tak trochu jako stroj času. Mezitím, co venku byl tak akorát čas na večeři, uvnitř už v oparu noci pulsovala produkce IAmNøt. Hudba zněla jinak, než jsem slyšela na jejím debutu Changes, beaty byly rovnější, i když pořád stejně explozivní, sál se hlavně v druhé půlce setu překvapivě zaplnil. Hudba byla intenzivní, ale pozornost publika roztříštěná – očekáváním? Nebo tou pozdně-večerní atmosférou?

Kolem půl deváté místnost ztichla, aby se o chvíli později začala pomalu rozeznívat zvuky, které k sobě zatím nepatřily. Pravidelné údery bicích, šumění syntezátorů, kapání vody, všechno tak nějak mimo jakoukoli společnou linku. V téměř neosvětleném sále by bylo lehké přehlédnout, že se na pódiu objevila hlavní tvář Föllakzoid, Domingæ. Pak do sebe zvuky pomalu začaly zapadat a kapela postupně přehrála nové album V. Spíš než jednotlivé skladby se dal vnímat proces, který se někde za svou polovinou završil intenzivním ponořením publika do padajícího oblaku repetitivního rytmu.

Přesto mi ke konci koncertu něco bránilo poddat se opojnému transu úplně. Domingæ se zdála rozhozená, možná šlo o nějaké nepochopení mezi kapelou a organizátory. Lidé přicházeli k pódiu a byli několikrát odesíláni na různé strany bez, pro mě, rozklíčovatelného výsledku. Souběh několika zmatečných situací u stage byl zakončený gestikulováním, které bylo po delší odmlce vyslyšeno a pomalu se rozsvítilo jemné světlo nad publikem.

Neodcházela jsem otrávená chaotickým koncem, který nedal v závěru vyniknout síle tohoto chilského minimalismu. Zarputilá absence slov nechala atmosféru balancovat mezi ponořením se do hudebního zážitku a snahou o interpretaci dění. Já jsem si nakonec nastalý střet abstraktních vln vesmíru a mile konkrétního lidského nedorozumění užívala. Bylo to trochu jako ocitnout se uprostřed mlhavého městečka Twin Peaks mezi jeho často schematicky vyhlížejícími charaktery místních obyvatel pod tlakem těch nejpodivnějších událostí.

Föllakzoid+IAmNøt, Praha – Kasárna Karlín, 2. 11. 23