Dean Blunt – tma, světlo, tma; něha a tyranie

...a nastala černočerná tma. Sál je namačkán k prasknutí, rameno na rameni, teplota stoupá a přes napjaté siluety se převaluje hustý dým. Do toho se ze všech stran rozléhají zvuky deště prohnané ekvalizérem. Trvá to dobrých deset, patnáct minut. Těžko říct, neboť čas se mi vytrácí. Intro Deana Blunta je působivé a nutí k naprostému soustředění. A to ještě netuším, že se za chvíli rozestoupí v jedno z nejpodivnějších a nejintenzivnějších vystoupení, jakému jsem byl kdy přítomen. Nejen já. Olomoucký PAF tahá na závěr eso z rukávu.

Když na pódiu na krátký okamžik zablikají dvě světélka a zaslechnu nepatrné zavrzání dřevěných parket, tuším, že už nejsme v sále sami. Někdo přišel, někdo tam ve tmě před námi stojí. Ale vidět ho nelze. Napětí se zvyšuje, za krkem sedí jakási paranoia. Vědění, že hlavní interpret večera stojí tváří v tvář neklidným přítomným, ale přes všepohlcující temnotu na sebe ani za mák nevidí, naplňuje nedočkavostí. Kdy to začne? Kdy tmu prozáří slibovaný kužel světla a dopadne do tváře zkroušeného schizofrenického černocha?

Člověk tu chvíli očekává v každé vteřině, přesto jej ostrý zvuk a světlo, které zničehonic proříznou dusivé černo, zachytí v okamžiku, kdy je nepřipraven. Trhne sebou. A ihned se zrakem přiková k němu. Dean Blunt v outfitu pouličního prodavače fish&chips se odhaluje, za ním strnule stojící bodyguard, neodmyslitelný Bluntův stín v kvádru, také. Oba probodávají pohledem. Při jakémkoliv jiném koncertě by se z publika ozvaly nadšené ovace. Zde je však ticho. Záměr se posvětil účinkem, lidé jsou přikováni a uhranuti.

Blunt chodí z jedné strany pódia na druhou, sem a tam, schovává se do šera ikonické ošuntělé kšiltovky, a když se na chvíli zastaví, upřeně zírá do tváří před sebou. V očích se mu zračí pedantská drsnost i plachá nejistota. Kontrast, který se stává bernou mincí pro celý zbytek koncertu.

Dean Blunt, Olomouc, 7. 12. 14foto: Libor Galia

Začíná se skladbami z loňského Redeemera, při druhé písni se Bluntovi z očí derou slzy. S mokrými líci, sám, s hudbou ze samplu se dává bojácně všanc. Nemluví, nekomunikuje, přesto nekope mezi sebou a publikem příkop, nýbrž zakřivuje prostor a lepí si všechny na sebe; do sebe.

Po chvíli se k němu přidávají další živé elementy, samply ztrácí na síle. Sametový hlas Joanny Robertson, saxofon – vždy na chvíli, když je jich třeba. Pak zmizí, aby netříštily výhledy na Blunta. Pozornost se stáčí k letošní výtečné nahrávce Black Metal. Černo jednoznačně, metal nikoliv – spíše tíživá deklamace jazzově soulových rapů, otevírání Pandořiny skříňky. Ať už s hitovým potenciálem či studiovou komplexností. 50 cent blow Molly and Aquafina forever.

Bluntův koncert teče v sinusoidách. Tma, světlo, tma, světlo, tma. Bez Švankmajera, čistá realita. Po bloku ve žlutém kuželovém světle přichází smyčka, která vrhá zpět do černa a ekvalizérového deště. A následuje něha v matné červené záři. Poslední Bluntovo pohlazení, tečka za jeho plachým Jekyllem. Zbývá už jen místo pro jeho trýznícího Hyda.

Hyde se chvíli schovává, opět ve tmě. Ale pak udeří s nebývalou razancí. Publikum odstřeluje ostrou sprchou stroboskopů a nepříjemné dráždivým elektronickým podprahovým kvílením. Několikaminutová světelná i sonická trýzeň na hraně epileptického záchvatu, před kterou se nedá schovat. Mžitky se vypalují do sítnice, nepříjemné drnčení pod kůží se mění v hypnotickou extázi. Začínám chápat Bluntovu pedantnost z úvodních pohledů. Co nechápu, je, že se mi tahle tyranie líbí, že mě svým způsobem vzrušuje.

Dean Blunt, Olomouc, 7. 12. 14foto: Libor Galia

Když stroboskopy poleví, znovu se objeví červená záře. Tentokráte však nikoliv matně něžná, nýbrž dekadentně pekelná. Blunt v ní stojí jako krutovládce s kultem osobnosti, jako fanatický kazatel, který nehne ani brvou, ale přesto z něj sálá spokojenost nad tím, jak si nás všechny podrobil. Za odměnu spouští poslední sérii tří písní, hit za hitem, a pak beze slov, s nepatrným pokynutím ruky odchází. Přidávat se nebude, to je jasné. Stejně jako je jasné, že Bluntova metoda cukru a biče, hra světla a tmy, balancování mezi afektovanou vypočítavostí a ryzí opravdovostí bude v žilách rezonovat ještě dlouho.

Dean Blunt (PAF 2014), Olomouc – Divadlo hudby, 7. 12. 14