Někdy je dost obtížné snažit se popisovat průběh koncertů, protože hudba některých interpretů spíše než souvislé písně tvoří jeden nesouvislý zážitek, který je ukončen prostě ve chvíli, kdy nastane ticho. Přesně takový typ zážitku nabídli brněnskému publiku řečtí Mohammad, kteří vystoupili v sobotu 23. září v brněnské Praze.
Večer ale otevřela Resina, křehce působící žena s violoncellem a bezednou zásobou loopů. Zhruba dvě desítky diváků si tak mohly užít necelou hodinu vzájemně se překrývajících rovin variujících mezi klasicismem a experimentálním a občas až drásavým zvukem vycházejícím z Resinina cella. Hlavní bod večera ale přišel až po interpretce z Polska. Po krátké pauze nastoupili jako dva kazatelé v kápích Mohammad. Celá performance byla tvořena táhlými zvuky a tóny nástrojů připomínajících nejvíce snad baskytaru (ale v podstatě vůbec) a elektronické violoncello, k nimž se občas přidaly zastřené vokály nebo minimalistický sampl – založený třeba jen na prostém pípnutí.
Přiznám se, že jsem byl poprvé na koncertě, který mi svým stylem připomínal spíš výtvarnou performance než hudební vystoupení. Hudba Mohammad není tvořena body vzájemně se spojujícími v kompaktní celky, naopak, ústředním prvkem všeho byly linie na různých frekvencích vyplňující, rozdělující a zase znovu spojující všechny části prostoru. Praha byla hlubokým zvukem tak vyplněná, že v jednu chvíli dokonce ani nešly otevřít dveře v zadní části klubu. Díky transu, který dvojice vibracemi a smyčci vytvořila, utekl koncert během okamžiku, ačkoliv trval určitě víc jak hodinu.
Návrat do reality ohlásila skupina až odložením nástrojů a tichou úklonou, kterou symbolicky zakončila malbu zážitku zasunutého hluboko v podvědomí každého diváka tohoto komorního setkání.
