Michal Ajvaz: „… a se vzrušením jsem poslouchal zvuky ozývající se na území, které nepatří ani říši hudby, ani říši hluků, ani říši ticha, na území, které nepatří nikam, slyšel jsem, jak zní v prázdnotě a rozpomínají se na jakýsi prastarý řád.
Dne 11. 11. 2023 od 17:00 do 23:00 astronomického času se prostory Hvězdárny a planetária na Kraví Hoře v Brně proměnily v oázu pro vyznavače dobrodružné hudby. Konal se zde druhý ročník festivalu elektroakustické hudby a audiovizuálních performancí Sonda.
Jako první se ještě ne zcela zaplněnému, nicméně vyprodanému planetáriu představila dvojice mladých umělců, producenta Churche Andrewse a téměř konvenční bubeníka Matta Daviese. Koncert má nepoměrně větší dynamiku než loňská kapající voda od japonské zvukové umělkyně Tomoko Sauvage. V první půli setu zazněla starší tvorba, kterou obecenstvo odměnilo potleskem až poté, co se Davies chopil mikrofonu, aby poděkoval za pozvání do ČR, kde oba vystoupili poprvé. Následovaly zcela nové, zatím nevydané skladby, tentokrát už odměněné řádným aplausem. Dvojice byla absolutně sehraná, elektronika symbioticky prorůstala s bicími, které zvukově tvarovala, a vzájemně se oba elementy ovlivňovaly jako v dokonale vyváženém ekosystému. Vynalézavá hra na bicí upomněla na tvorbu Eli Keszlera, zvuková paleta sahala od evokace zvuku harfy přes gamelan, gong až po flétnu. Geometrická, s tvorbou korespondovala minimalistická projekce Petra Bradáčka. Pro mě se jednalo o jeden z vrcholů večera.
Následující vystoupení Svetlany Maraš představilo velmi divoký, nepředvídatelný, místy až frenetický, zřejmě zcela improvizovaný hudební set. Zvukové krajiny provedly moji mysl písečnou bouří a mořskými hlubinami do jeskynního systému propojeného estavelami na polární pláně, kde zuřila magnetická bouře. V tuto chvíli se zvuk propojil s vizuály Jiřího Y Suchánka a Michala Marenčíka. Dvojice brněnských umělců doplnila zvuk Maraš v reálném čase ovládaným a přes různé materiály rozptylovaným laserovým paprskem, který byl sám natolik výrazný, že chvílemi odváděl pozornost od interpretky, jež měla plné ruce i nohy práce s obsluhou vlastnoručně stvořených softwarů a hardwarů. Po magnetické bouři následoval průlet vrtulníkem ocelárnou a přes hlučné nádraží na střechu plnou ptactva. Vystoupení sklidilo zcela zasloužený aplaus v tu chvíli již zaplněného sálu digitária.
Třetím vystupujícím byl Richard Skelton, jediný interpret, jehož tvorbu znám hlouběji. Předpokládal jsem, že na hvězdárně představí své nové album Selenodesy, které je inspirováno topografií Měsíce. Po krátkém úvodním slovu, kde lamentoval nad čerstvě oslavenou padesátkou, ale Skelton překvapivě odehrál album Before We Lie Down In Darkness čerstvě vydané pod pseudonymem The Inward Circles. Album vzniklo z lítosti nad zakoupeným vinylem barokní hudby, které si dvacet let nikdo nepustil, a je kompletně komponované z 6vteřinového zvukové stopy a praskání jehly v drážce gramofonové desky. Ve svém projevu Skelton krátce poděkoval Barboře Cicoňové a Patriku Kučavíkovi, kteří k vystoupení vytvořili celoplošnou 3D animaci, za to, že se diváci nebudou muset nudit pohledem na něho. S minimálním setupem přehrál celé album: hudba byla pomalá, melancholická, místy až pompézní, evokující tvorbu např. Stars Of The Lid, Basinského či Jóhanssonna. Černobílá projekce přes celou kupoli planetária evokovala sci-fi filmy – kamenný monolit, který při zvuku praskajících drážek vinylu ztratil gravitaci a vznesl se, připomínal Kubrickovu Vesmírnou odyseu nebo Villeneuveovy Příchozí. Hudba ruku v ruce s vizuálem přenesla publikum z kamenitého kaňonu na mírně zvlněnou mořskou hladinu a na dno studny, kde se snad nachází poslední zrnko naděje. Několik diváků z meditací nad osudem lidstva probudil až závěrečný potlesk.
Po Skeltonovi následovala delší přestávka, během níž se návštěvníci mohli občerstvit u baru ve foyer, který nápor hladových a žíznivých zvládal profesionálně. Většina návštěvníků tuto přestávku využila i k prohlídce pěti audiovizuálních instalací projektu Trychtýř. Z nich bych upozornil především na instalaci autorů Františka Hrušky, Kláry Odehnalové a Katariny Marošiové s názvem Pohádka o částicích: interakci multikanálového zvuku, laseru a analogové projekce bych vydržel pozorovat klidně i hodinu.
Po přestávce následoval set Douglase McCauslanda. Ten jako jediný vystoupil s vlastními vizuály, přičemž varoval před rizikem epileptického záchvatu. Jednalo se o vskutku nekompromisní, drsnou, industriální, noiseovou kombinaci zvuku s obrazem. Až strašidelně působící interpret s navlečenými senzorickými rukavicemi střídal tiché škrábavé pasáže s výbuchy nefalšovaného hluku. Při třetí z celkem 10 vět skladby Why Do You Distort Your Face doplnilo bezchybný 4kanálový zvuk výrazně slyšitelné klapání dveří odcházejících diváků, kteří intenzivní zážitek neustáli. Ti, kdo vydrželi a přenesli se přes trochu nudnější střední pasáž, byli odměněni strhujícím závěrem zahrnujícím dvě věty: čtvrtou Entanglement a finální desátou Six Lines, která přinesla vokální rozřešení ve formě nečekaného vícehlasého sboru, nyní již bez asistence senzorických rukavic.
Posledního z vystupujících, Fausto Merciera, již pár audiovizuálně řádně nasycených diváků vynechalo. Jeho set neobsahoval příliš divokých rytmů, ba naopak se nesl v klidných, ambientních plochách. ProjekceHeleny Lukášové a Veroniky Šmírové evokovala změny skupenství kapaliny, kořeny mandragory, háčkovaný ubrus, magmatický krb, průlet páteřním kanálem. Výsledný dojem, který ve mně vystoupení zanechalo, představoval neradostnou, válečnou budoucnost.
Naplněn zážitky po okraj jsem se jen velmi pomalu a nerad vracel do skutečnosti. Od prvního ročníku urazil festival Sonda obrovskou cestu vpřed, a proto se zvědavostí očekávám, co nám nabídne ročník příští. (Tomáš Hladík)
Sonda, Brno – Hvězdárna a planetárium na Kraví Hoře, 11. 11. 2023
