Hurts opět zhypnotizovali Prahu

Hurts u nás hráli už několikrát, ale pro mě to byl jejich první koncert. Ještě v červenci 2011 jsem četla v NME, jak dechberoucí bylo jejich vystoupení na festivale T in the Park. Hodně deště a melancholie. Must-see. Bylo to krátce před jejich festivalovým setem na Sázavafestu a nedlouho po jejich jarní premiéře u nás, 13. března v Lucerna Music Baru. Tehdy mělo duo pouze jedno album, debut Happiness, a již bylo oslavováno pro pódiovou prezentaci své hudby v domovské Británii a na našem území zahrálo dokonce dvakrát v jednom roce. Na nový objev z ostrovní scény nezvyklé. Zvláště, když se skoro obejde bez kytar.

Jedním z vysvětlení je jejich oddaná základna fanoušků, ale tu si nevybudujete jen tak z ničeho. Určitě ne v dnešní době. Po prohlížení fotek z jejich koncertů jsem dumala nad tím, co může být na jejich živém hraní tak uhrančivého, protože největší vavříny obvykle sklízí show plná pyrotechniky, kostýmů a divadla nebo energický rock'n'roll...tohle nebude případ Hurts, řekla jsem si a zvědavost mi nedala.

V pátek 8. listopadu, tedy letos už podruhé, zavítali Theo Hutchcraft a Adam Anderson do Prahy, aby se předvedli s písněmi z nyní už dvou svých řadových desek v Incheba Aréně. Dosud největším koncertním prostoru, pokud jde o historii jejich vystoupení v Česku. A nevšimla jsem si, že by v této hale bylo prázdné místo. Ta se zvolna zaplnila během vystoupení předkapely Luno.

Česká formace v čele se zpěvačkou Emou Brabcovou odehrála velmi slušný koncert, kterým naši hudební scénu prezentovala v tom lepším světle. Jejich zasněný, melancholický pop, do něhož hlas vokalistky sedí jako růže do rozkvetlé zahrady, měl i naživo atraktivní podobu.

Nicméně, spíše než psychedelickým popem bych Luno nazvala dreampopem, v němž se někdy členové kapely nechávali až příliš unést monotónním beatem a hlukovou koláží. V případě Luno vidím trochu problém, že pro příznivce experimentálního rocku jsou příliš jednodušší, ale pro širší publikum zase málo pop. Co se týkalo spíše chladně reagujících fanoušků Hurts (a ti jsou specifičtí sami o sobě), zaujmout je by asi byla potíž pro každou předkapelu bez výslovného doporučení samotných hvězd Thea a Adama.

Úderem deváté hodiny přišel čas na Hurts. Profesionální se vším všudy, nastoupili na pódium s doprovodnou kapelou a s dobře připravenou světelnou show v zádech. Ta obnášela prakticky jen střídání barev osvětlení pro různé písničky, ale ukázala se jako velmi efektivní. Adam Anderson, ten více introvertní, se celou dobu soustředil jen na svou hru a komunikace s publikem tak ležela na Theovi. Zpěvák toho namluvil tak akorát, se svou přirozeně zažitou elegancí a oslovováním fanoušků „Ladies and gentlemen“. Vrcholem tohoto britského gentlemanství pak bylo rozhazování růží, což však nebylo gesto, které by Hurts dělali poprvé.

Hurts, Praha, 8. 11. 13foto: Angelika Špicarová

Po zahájení koncertu skladbou Mercy a následným singlem Miracle hráli Hurts bez zbytečných prodlev jeden song za druhým, střídavě z obou desek. V setu obsahujícím asi dvacet skladeb se tak dostalo téměř na všechny albové písně (až na pár výjimek, mimo jiné nezazněly skladby spojené s Kylie Minogue, duet s Theem Devotion a coververze její písně Confide In Me).

Co je však na Hurts tak okouzlujícího? Sami tvrdí, že se 80's popem neinspirovali a jediným skutečným vzorem pro ně byli Depeche Mode (když si poslechnete píseň Cupid, ani vám to nemusejí přiznávat). Je to jejich zásoba skladeb, které prvotně vznikly na textu a melodii, nic složitého. Zvuk, tedy nástroje, občas taneční rytmy, jindy baladické klávesy, jsou pouze obalem toho jádra. 80's pop nebyl populární kvůli tehdejší módě nebo zvuku syntezátorů, ale kvůli hitovému potenciálu písní, které v té době vznikaly. Sloka a pořádný refrén, co se dá zpívat. Současný popově založený posluchač na to stále slyší.

Hurts na 80. léta nepochybně navazují, ale na moderním zvuku si dávají záležet. Kdyby zněli jako retro kapela, nejspíš by nikdy nezískali tolik fanoušků i ze současné generace náctiletých. A chovají se k nim s respektem a gentlemanstvím, což je svým způsobem trochu punk. Elegance patřila vždy spíš k hudbě jako je jazz nebo soul, mladí chtějí křepčit. Když jsou na pódiu Hurts, jen tiše zpívají a užívají si ty necelé dvě hodiny zhypnotizováni silou dvou lidí, kteří nikdy nechtěli být rebely. Chtěli hrát pop a dělat to dobře.

Tvrdá práce nese ovoce, a i když to může být pro někoho nepochopitelné, ve chvíli, kdy Hurts po závěrečných přídavcích definitivně zmizeli z pódia, jste si opravdu museli říct, že to byl výborný živý koncert.

Hurts + Luno, Praha – Incheba Aréna, 8. 11. 13