Nitranský Flaam s počtem kolem tisícovky návštěvníků představuje spíše malou a útulnou záležitost. Přesto si festival díky pečlivě volené dramaturgii postupně buduje rozpoznatelnou tvář. Domácí alt-popovou smetánku doplňuje promyšlený výběr několika zahraničních hostů. No a hlavně: prostředí vyladěné do detailů, malebný areál na kraji města, zároveň ale čím dál tím výraznější bod ve středu slovenské festivalové mapy. Na letošní ročník jsme vyrazili ve dvou a své dojmy se rozhodli vysázet formou deníkových poznámek.
M: Nitranské komunitní centrum Hidepark má velmi specifické kouzlo. Idylické místo plné zeleně a stínu se nachází snad pouhých deset minut chůze od centra. Přes celý rok se zde konají koncerty, promítání i přednášky a zdá se, že je srdcem setkávání dobrých lidí v Nitře.
T: Flaam je pěknou ukázkou toho, jak se dá s festivalem pracovat, když máte na své straně podporu města a alespoň části místní komunity. Jen marně si vybavuji akci, kde by prakticky všechno bylo dotažené do detailů s takovou precizností. Hidepark působí jako splněný hipsterský sen, zhmotněná instagramová fotogalerie v pozitivním smyslu slova. Stromy a spousta spotů pro oddech, žárovičky, prostorové instalace, všechno na svém místě. No a kanoe nad hlavní festivalovou scénou? To je teprve jízda.
Seward, Flaam 2019foto: Tomáš Kuša
M: Že dramaturgové nevsadili pouze na hédonismus, který bývá pro hudební festivaly často typický, jsem se přesvědčil hned po příchodu do areálu, kde navečer probíhala diskuze s místními účastníky sametové revoluce. Sál byl plný mladých lidí, kteří zaujatě poslouchali, co se událo a předcházelo listopadu devětaosmdesátého roku v Nitře. Přestože Rosetakaavistan (stanová stage) byl plný, atmosféra byla velmi příjemná.
T: Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že současná mladá generace na Slovensku je schopná se mnohem jasněji postojově vymezovat, než je tomu třeba u nás. Možná je to kusem důsledek celospolečenských pnutí u našich sousedů během posledních let. Nebo je to jen odraz specifické situace v Nitře, která má štěstí na primátora s velkým pochopením pro kulturu a vyžití mladých. Ne, že by snad Flaam ztělesňoval nějakou prvoplánovou agitku. Ale většina hlavních hvězd z řad domácích vystupujících (jako Katarzia či Bad Karma Boy) svými texty i promluvami reflektovala společenské události, co se dějí tam venku, když zrovna není léto a život nepřipomíná festivalovou přehlídku.
M: Mám dojem, že vzhledem k současné turbulentní politické situaci doma i ve světě jsou tato místa a události klíčem k tomu, aby se z toho všeho člověk nezbláznil. Pokud jde o Katarziu a Pjoniho – viděl jsem je letos na Besedě u bigbítu a zdá se mi, že jim jednoznačně svědčí spíše komornější pódium a menší publikum Flaamu. Ten dojem však mohl vzniknout i díky tomu, že hráli v domácím prostředí.
T: Jonatánu Pastirčákovi jako Pjonimu spolu s Katarzií, ale později i sólově pod hlavičkou projektu Isama Zing domácí půda hodně svědčila. Na hlavní scéně jinak možná trochu prošuměly sladké kytarové tóny německé party Fenster. Očekávaným vrcholem prvního večera pro mě bylo rumunské duo Karpov Not Kasparov, které přivezlo frenetický soundtrack k bizarní šachové partii. Mile švihlý synth-pop diktovaný živými bicími a rozhopsaná „Kriaki Stage“ doslova zasazená do křovinatého lesíku mi čarovala úsměv na tváři ještě notnou chvíli po koncertě.
M: Přestože jsem prvního dne ponocoval u DJs až do pozdního rána, probudil jsem se poměrně brzy. V té chvíli se o hudební program starali Dedinský Rozhlas Selektors, kteří od deváté ranní nakládali zabijáckou směs písní od Waldemara Matušky a (mně neznámých) slovenských hitů z 80. let. Následovalo cvičení jógy a různé workshopy. My jsme se přihlásili na čtyřhodinový výlet na místní kopec Zobor, kam nás vyvezl historický autobus.
T: S technem se ponocuje snadno a s Waldemarem a jeho slavíky se zase vstává jedna radost. Společný výlet autobusem jak na střední škole, řidič v uniformě rozdávající falešné kopie lístků československé provenience, na kopci mše „Svatého ukulele“ doplněná o šumivé mešní víno z rukou srdečných organizátorů. Tohle se hodně povedlo. A to jsme ještě kvůli výletu nestihli cyklojízdu po architektonických krásách Nitry.
Katarína Máliková, Flaam 2019foto: Tomáš Kuša
M: Ani bych neřekl, jak rychle může člověka z kocoviny dostat dvouhodinový výšlap. Hudebním higlightem druhého večera pro mne byl asi kalifornský Low Roar aka Ryan Karazia. Přestože vystupoval sám bez kapely, na což dle svých slov není zcela zvyklý, uhranul publikum fenomenálním vokálem, který ke své kytaře přirozeně integroval jako doprovodný nástroj. Jeho hlas kromě neobvyklého rozsahu vyzařoval také jakýsi přirozený cit, což jsem už velmi dlouho při živém vystoupení neslyšel.
T: Po dlouhé době jsem viděl Nikolu Muchu s kapelou a vlastně jsem se v kontextu příjemně pobavil. Někdo by řekl: „Ses posrals“. Na cizím území s uštěpačnými poznámkami a texty o slovenském popu to ale všechno nějak zaklaplo. Vrchol dne a vlastně celého festivalu pro mě představovala Katarína Máliková. Po zahraničním headlinerovi Low Roarovi rozhodně neměla snadnou pozici v line-upu. Prostředí Kriaki stage ale zalila hřejivou lidskostí a intimností hudebního projevu koketujícího s folklórem, zároveň však lehce kořeněného elektronikou. Sólo jen v doprovodu kláves a několika elektronických mašinek, všechno stálo a padalo na jejím hlase. A ten byl vlídný, čistý a ztrácet se v něm „de profundis“ bylo snadné.
Karpov Not Kasparov, Flaam 2019foto: Tomáš Kuša
M: Katarína Máliková byla opravdu skvělá, potýkala se sice s lehkými technickými obtížemi, dokázala je však zvládnout s nonšalancí. Hudebně předvedla velmi specifické harmonie, jež jsou páteří zastřené atmosféry jejích písní. Naopak vystoupení barcelonských Seward se mi zdálo trochu neuchopitelné a přišlo mi, že s energií publika se částečně míjelo. Spíše menší hlouček účastníků se dokázal naladit na rychlé střídání rytmů, komplexní free-jazzové variace a značně osobitý projev zpěváka.
T: Seward cením hlavně z pohledu festivalové dramaturgie. Přivést podobnou kapelu jako jednoho ze zahraničních headlinerů chce odvahu. Pojí se s tím třeba právě i risk, že to úplně nesedne. Jsem nakonec docela zvědavý, kam se festival v tomto posune za rok. Zdá se mi, že je hned řada dobrých důvodů přijet na to podívat zase osobně. Co myslíš?
M: Spolu s Besedou u Bigbítu pro mě byl Flaam nejpovedenější akcí tohoto léta a velmi rád bych se do Hideparku podíval příští rok znovu.
Flaam 2019, Nitra (SK) - Hidepark, 16.-17. 8. 19
Flaam 2019foto: Tomáš Kuša
