Přes louky a lesy, starou okreskou mířím na konec světa. Od poslední podobné akce kolektivu Jednota uplynuly dva roky a ačkoliv na ni teď cesta do Orlických hor dává vzpomenout, finální destinace je přeci jen dostupnější. Ne že by to snad ubíralo na její výjimečnosti. Když se člověk vynoří z lesa a před ním se tyčí majestátní, unikátně zrenovovaný kostel Nanebevzetí Panny Marie s prosklenou střechou, ví, že je sakra na co se těšit.
Podzimní počasí uprostřed hor mě hned po příjezdu žene do společenského domu U Proroka, kde začíná koncert avantgardních Xiu Xiu. Americká trojice staví své vystoupení na kontrastech hluku a ticha, šepotu a křiku a především na personě Jamieho Stewarta, který svou energií a charismatem umí strhnout i jinak k jejich hudbě netečného člověka. Zahrát cover verzi Falling z Twin Peaks se v obklopení místních lesů vyloženě nabízelo a bezezbytku to fungovalo.
Následuje výšlap tmou na kopec za vesnicí do zmíněného kostela, kde se chystají Moin. Projekt Joea Andrewse a Toma Halsteada z Raime, do kterého přizvali Valentinu Magaletti, má kořeny v posthardcoru (nejde nevzpomenout na Slint), staví na silné rytmice a do mixu přihazují vokální samply. Už jejich jarní, jakkoliv zvukově problematické, vystoupení na rakouském Donaufestivalu jsem ocenil, ale až tady, uprostřed kouzelně nasvíceného kostela, si vše sedlo – masivní, přesto dynamický zvuk, perfektní sehranost i se čtvrtým hostujícím kytaristou a bravurně vystavěný setlist z posledních dvou desek. Nechyběla živá improvizace a hravost. Suverénně nejlepší koncert, který jsem letos zažil.
Jednota Neratovfoto: Zdeněk NěmecSupersilent, pravděpodobně největší jméno neratovského lineupu, si dává načas. Trojice improvizujících matadorů – Helge Sten, Arve Henriksen a Ståle Storløkken – svou táhlou hudbu rozjíždí se zkušeným klidem a pečlivostí. Tišší, taktilní polohy prostupně přehlušují kakofonie a útroby masírující basy. Libozvučná trumpeta přechází do drásajícího kvílení a zase zpět. Zvukově výživnému koncertu schází jasnější směřování a celistvost. Po půl hodině začíná být příliš předvídatelným čekáním na moment, kdy to tam trio „finálně pošle”, přitom by se dalo neokázale skončit třeba trylkováním trumpety.
Přesouvám se půlnočním chladem pohraničí do narvaného, miniaturního předsálí domu U Proroka a nechápu, proč má následující SIMM (producent s laptopem/mixpultem) 20 minut zpoždění a sám okupuje obrovský sál za zavřenými dveřmi. Než ale vystojím řadu na čaj, spustí své hutné beaty a industriální rychtu, kterou neúnavně sype do nadšeného publika. Mě však daleko více sedí současnější přístup k taneční hudbě káhirského producenta 3Phaze. Postklubové fúze egyptských žánrů s těmi západními šlapou neskutečně svěže a mají v sobě tak akorát repetice i obměn.
Koncert 3Phaze je pro mne velmi sympatickým rozloučením s Orlickými horami, které opouštím kolem třetí hodiny ráno. Jednou se zde plánuji vrátit, ale již teď je zřejmé, že to nebude na akci Jednoty, která putuje neznámo, kam dál.
Jednota Neratov, Neratov – Kostel Nanebevzetí Panny Marie, 23. 9. 23
Jednota Neratovfoto: Zdeněk Němec
