Mohutné údery bubnu dozdobené jemným zvoněním a ženský sbor zpívající majestátní melodii. Ikonická hudba Kendžiho Kawaie zní na začátku japonského anime Ghost in the Shell natočeného podle původní komiksové předlohy. Žádná Scarlett Johansson, zato více logiky v příběhu. Film, který si klade vícero otázek, nejvíce však vyvstává ta, která se ptá po definici samotného lidství. Jsou to vzpomínky, které vytváří lidskou identitu? Je to mozek, mysl, když celé tělo je robotem? Kam se podělo srdce? Film z roku 1995 nepozbyl nic ze své aktuálnosti a není to jen díky existenci amerického remaku. Pro ten je klíčovým závěrem nalezení vzpomínek, kořenů, ztraceného lidství, vlastního já.
Procházím parkem a stále slyším bubny. Nedívám se do programu a snažím se vybavit si, co o půlnoci hrají ve kterém kině. Hvězda je nejblíže a jako jedna z mála klimatizovaných prostor, kde se v Hradišti promítá, působí lákavě. Celých sedm dní totiž panuje svírající horko.
Jdu naslepo. Vstoupím do sálu, který se zmítá v klaustrofobickém spojení rotující kamery a stále opakovaného motivu zvukově napodobující točivý pohyb. Kombinace je to neklidná, připomínající halucinace. Do toho zní nepříjemné vzdechy z francouzského gay klubu a vše vyústí ve rvačku, kdy je hezký a nasraný Vincent Cassel téměř znásilněn a jeho přítel Albert Dupontel ho zachrání tím, že se pokouší rozbít hasičák o čísi hlavu. Irréversible.
Pomsta je jedním z témat i v případě snímku Muži, kteří nenávidí ženy, kterou s Irréversible spojuje podobně laděná scéna znásilnění, neméně brutální, akorát kratší, což ale není nikterak polehčující okolnost. Sleduji další film, jehož se chopil Hollywood, tentokrát bez mrazivé hudby Trenta Reznora a Attica Rosse. Švédská kinematografie je středobodem letošní filmové školy a nahlíží se tu na ni z různých úhlů pohledu. Kriminální filmy jsou zde představovány od osmdesátkových béček s trochu přihlouplými detektivy k sofistikovanějším případům s netradičními hrdiny (a hrdinkami) až k skoro mafiánským příběhům ze Stockholmu s Lykke Li v roli naivní mladší ségry. Tommy je jediný film Tarika Saleha, který jsem zvládla poté, co jsem zabloudila na jeho filmovou lekci. Na Případ Nile Hilton, novinku, kterou se mu prý podařilo natočit, aniž by udělal jakýkoliv kompromis, se totiž stála beznadějná fronta.
Do zlaté éry romantických příběhů nás vrací dvojdílný opus Mauritze Stillera Gösta Berling, jenž vznikl podle novely Selmy Lagerlöf. Na LFŠ patří k sérii němých filmů doprovázených živými hudebníky. Na pódiu se dva dny po sobě objevuje věhlasný klavírista Robert Israel. Spojení hudby a němého filmu může být osvěžující, i když se nesnaží za každou cenu replikovat původní atmosféru doby, kdy tyto filmy byly uváděny. Ale zkušenost s hudebním doprovodem a filmovou hudbou je u Israela zřetelně rozpoznatelná. Klavírista sice využívá známých melodií, ale pracuje s nimi jako s živým materiálem, který slouží k dokonalé dramatizaci a gradaci děje. Člověk versus vlci. Je to tu zas. Parádní napínavá scéna, k níž stačí brilantní herectví, pár divokých zvířat a v neposlední řadě skvělá doprovodná hudba.
Intimnější přístup a více prostoru pro emocionální a výrazové drama charakterizuje promítání sociálního dramatu Ingeborg Holmová od Victora Sjöströma. Minimalismem inspirovaná technika hry Clarinet Factory tolik nevystupuje do popředí, ale vytváří určitou koherenci. Smysl tohoto hudebně-filmového spojení se tak neztrácí. Větší výzvou zejména po promítáních Gösty Berlinga s účastí Roberta Israela čeká pražskou formaci Rouilleux. Terje Vigen podle stejnojmenné básně Henrika Ibsena rovněž balancuje na hranici mezi obhajitelnou touhou po pomstě a prostým lidstvím. Ačkoliv zpočátku hudba doprovází spíše způsobem ilustrativním a žije si tak trochu vlastním životem, závěrečná dramatická scéna v mořské bouři je silná a působivá. Rouilleux tu sahají po hutných hlukových plochách a drží tak diváka v neustálém napětí.
43. Letní filmová škola, Uherské Hradiště - různá místa, 28.7.–6.8. 2017