Že by už Krymská tolik netáhla? Basement Bar, „brána“ do první větší hipsterské ulice u nás, zavírá a stěhuje se na nové místo. Pro svou rozlučku si vybral kapelu vpravdě parádní. Protomartyr zaplnili klub do posledního místa a atmosféra byla mnohdy šílenější, než by bylo bývalo zdrávo.
Když hráli v Praze poprvé před dvěma roky, byl to docela průser. Z hlediska divácké návštěvy. Od té doby však, zdá se, dostali svůj strhující floutkovský post-punk do povědomí, neboť po lístcích do (pravda dosti titěrného) Basementu se jen zaprášilo.
Čtveřice netečných hudebníků v čele se znuděných hejskem Joem Caseyem, jehož předchází legenda o vyhořelém kverulantovi detroitského automobilového průmyslu, který sekl s korporátní břečkou a založil si punkovou kapelu, to začala nakládat hned od začátku. A ten kontrast mezi pódiem a tím, co se odehrává pod ním, mě na koncertech Protomartyr vždycky neskutečně baví.
(Ne)zpěvák, kytarista, basák a bubeník sotva pohnou brvou, zatímco pod pódiem se to mele tak, až z toho odlítávaj odposlechy. Joe Casey, klasicky v kvádru (jako by to zas tak dávno, co opustil kancelářský život, nebylo), s lahváčem v ruce a hlavou pohrdavě mírně zakloněnou do strany, deklamuje svoje příběhy všedního dne, spoluhráči je zabalují do setsakramentsky hitových riffů a všichni okolo se z toho mohou zbláznit.
Jen těžce si vybavuji kytarovku, která by měla tolik hitů a která by si i přesto, že její skladby sotvakdy přesáhnou tři minuty, mohla dovolit koncert na více než hodinu a ani chvíli nenudit. Poslední dvě alba mají potenciál nesmírný. A exponenciální křivka diváckého nadšení se zasekla až po konci dvoupoložkového přídavku. I když, vlastně asi nezasekla. Koncertní párty pokračovala loučením s Basementem na baru. A kdo neodešel zavčasu domů, tak se tam loučí dodnes. (tf)
