Reakce z redakce 2015: Nejlepší zahraniční desky (II.)

Výroční žebříčky. Věc, bez které se žádný (nejen) hudební web neobejde. Vybrali jsme pro vás 40 zahraničních a 15 českých desek, které zanechaly v naší redakci největší stopu. A následujícím výčtem uzavíráme dle nás to nejzajímavější ze zahraniční produkce. Jelikož se nám vzácně ve své topce téměř nikdo neshodl na stejných deskách, tudíž bylo velmi obtížné určovat pořadí, pokračujeme v představování alb chronologicky, tak, jak v průběhu roku vycházela. Nahlédněte do našeho bilančního diáře podruhé. 

Červen

Algiers – Algiers (2. června)
Názor a politická angažovanost jako by v posledních letech z nezávislé kytarové muziky vymizely. Algiers to na svém eponymním debutu nahrazují měrou vrchovatou. Jejich intenzivní, naštvaná a pronikavá kritika kapitalismu, xenofobie či předsudků je strhující – tematicky, energicky i hudebně. Algiers neotřele a hymnicky kombinují post-punk, hardcore a new wave s gospelem či blues. Nejsilněší debut letošního roku. (tf)

Sun Kil Moon ˜– Universal Themes (2. června)
Mnohem hůře stravitelná než loňská Benji, přesto znovu velmi specifická a unikátní. Kozelek ještě prohloubil svou posedlost texty a nabídl ještě hlubší pohled (nejen) do soukromí. (jz)

Everything Everything – Get To Heaven (22. června)
Eklektická směs čistokrevného art popu, který ignoruje trendy a po svém si míchá všechno (90's forever), na co si vzpomenete. Není to album, které by patřilo k významným zářezům pro budoucnost, ale své místo si tu letos zaslouží už jen proto, jak chytrým způsobem připomíná, že pop je především zábava. (zm)

Červenec 

Jason Isbell – Something More Than Free (17. července)
Isbellovy skladatelské schopnosti předčí většinu současných písničkářů, přesto se mu (hlavně v Evropě) kvůli jeho „jižanství“ asi nikdy nedostane takového uznání jako třeba Kurtu Vileovi. A to je škoda, Something More Than Free by si zasloužilo mnohem více pozornosti. (jz)

M.E.S.H. – Piteous Gate (29. července)
Soundtrack k pekelné pouti urbanizovanou společností dneška. Tahle deska bolí jako máloco. A je to jenom dobře. (fh)

Září

Diät – Positive Energy (18. září)
Positive Energy je album pro všechny, kteří teskní, že už neuslyší hrát Joy Division živě. Špinavému garážovému post-punku ze sousedního Berlína dominuje hluboký curtisovský vokál, výrazná basová linka a jednoduché riffy. Hit za hitem. Než se nadechnete, je to pryč. A tak je to správně. Už jenom zbývá, dát si Diät v nějakém hodně těsném klubu. (hp)

Glen Hansard – Didn't He Ramble (18. září)
Další sólový počin irského barda. Ve skladbách je tentokrát cítit Glenova silná inspirace soul-rockem Vana Morrisona, jeho domovem a příběhy, které zažil na cestách. Jak uvedl v jednom rozhovoru, snažil se jít ve skládání „hlouběji a hlouběji“. A vznikly tak silné písně jako Grace Beneath the Pines, Her Mercy či My Little Ruin. (tk)

John Lemke – Nomad Frequencies (25. září)
Z desek vydaných na labelu Denovali nám učarovala letošní novinka Johna Lemkeho. Glasgowský skladatel vydal originální, pestrou a nápaditou instrumentální desku, na které nechybí jak skladby zasněné, tak skladby k rozdováděnému tanci. Nomad Frequencies jsou průletem mezi žánry i průletem po světě. Spokojená Alenka v říši divů. (hp)

Julia Holter – Have You In My Wilderness (25. září)
Jedna z těch nejpřívětivějších desek, které vůbec letos byly vydány. Všudypřítomná svoboda, volnost, snivé tanečky, doteky přírody, moře, větru, ale žádné perličky jen pro pár vyvolených. Julia Holter je nepolapitelná ve své nápaditosti, zároveň se však neuzavírá ve vlastním světě a s citem pro melodii ho otevírá snad (skoro) každému. (zm)

Kurt Vile – b'lieve i'm goin down... (25. září)
Filadelfský hudebník potvrdil už potřetí za sebou, ze mezi písničkáři nemá v současné době příliš konkurenci. Naživo sice zdaleka nepatří k těm nejzábavnějším, studiovku ale vždy dokáže dotáhnout takřka k dokonalosti. (jz)

Říjen

Deafheaven – New Bermuda (2. října)
Blackgaze, post-black, nebo jen metal… říkejte tomu jak chcete, nicméně Deafheaven opět překročili svůj stín a kráčejí sebevědomě dál řečištěm stále více se odklánějícímu konvencím – a to se cení. (fh)

Ólafur Arnalds + Nils Frahm – Loon EP (2. října)
Pět dní, pět skladeb, výsledek vzájemné improvizace dvou výrazných moderních skladatelů současnosti. Arnalds s Frahmem dali vale živým nástrojům a na dva vintážní syntezátory nahráli imaginativní ambientní dílo, kde elektronika pulsuje v té nejminimalističtější podobě a kde každá nuance a maličkost splétá neodolatelnou reflexivní atmosféru. (tf)

JAAA! – Remik (7. října)
Soundtrack pro insomniaky či tzv. noční elektronika se vším všudy. Potemnělá, zahloubaná, snová, přeludná. Polské trio na svém debutu nabízí roztřesenou glitchovou temnou hmotu na bázi Baths, Sleep Party People či Crystal Castles, z níž na povrch vystupují iluzivní smyčky a nepozemské švitoření a která i přes přítomnost definovatelného sklíčeného hlasu stále proplouvá někde na pomezí reality a fantazie. (tf)

Alex G – Beach Music (9. října)
Alex Giannascoli je nejzajímavějším mladým jménem na písničkářské scéně. Nahrávky sype rok co rok a (naštěstí) se pokaždé někam posouvá. Tentokrát nešetří experimenty, nebojí se ale ani popových love songů. A jde mu obojí. (jz)

Protomartyr – Agent Intellect (9. října)
Tahle cynická sedmdesátková kytarovka si nás připoutala na loňském OFFu a od té doby se k ní musíme pořád vracet. A vrací se dobře, protože novinka Agent Intellect je opět prvotřídní sbírka úderných post-punkových songů, díky kterým protancujete boty. Nejlepší by to samozřejmě bylo živě, ale i ve sluchátkách je to slušná párty. Ideální na ranní cestu tramvají, Protomartyr vám roztáhnou koutky do obranného, lehce arogantního úsměvu. (hp)

Josh Ritter – Sermon On The Rocks (16. října)
Přední zástupce stylu americana pocházející z městečka Moscow svou tvorbu na osmé desce označuje za mesiášské věštecké honky tonk. Porozchodové trable z jeho předchozího alba na nové desce nahradily spíše apokalyptické vize. K nejsilnějším skladbám alba patří Birds of the Meadow či Where The Night Goes. (tk)

Corrections House – Know How to Carry a Whip (23. října)
Metalová superskupina odkrývá budoucnost metalu. O krok dál před minulou deskou, o dva před konkurencí. Netrpělivě vyhlížím koncert. (fh)

Rabit – Communion (30. října)
Jeden z nejsilnějších zářezů na poli hlukové elektroniky. Zapomeňte na klubovou muziku, Rabit pálí zběsile kolem, ale každá kulka zasáhne tam, kde to nejvíce bolí. (fh)

Listopad 

Grimes – Art Angels (6. listopadu)
Claire Boucher stvořila (takřka) popový klenot. Vyhodit několik slabších skladeb (SCREAM, Art Angels, Easily) a byla by tu deska roku. A že už to není ta stará dobrá elektro lo-fi podivínka? Nevadí, jakkoli jsem měl její předchozí desku Visions rád, z téhle změny jsem zkrátka nadšený. (jz)

Prosinec

Baroness – Purple (18. prosince)
Po třech letech od autonehody se Baroness vrátili silnější než předtím. Stravitelný, a přesto nijak laciný či podbízivý metal. John Baizley se může po právu řadit k nejvýraznějším postavám kytarové současnosti. (fh)