Lunchmeat 2020: Festival jako komunitní prostor

Lunchmeat 2020: Festival jako komunitní prostor foto: Jakub Doležal/Lunchmeat Festival

Lunchmeat není pouze festivalem, ale je to také kolektiv stojící za hudební, a hlavně vizuální produkcí na poli multimediálního umění. Zároveň se angažuje v současných problémech – například podpora hnutí Limity jsme my, a je nakonec i výraznou hybnou silou na poli elektronické hudby. Především, co se pražské scény týče. I když i samotný kolektiv diskutuje o tom, zda se vůbec dá v českých podmínkách mluvit o scéně jako takové. Poslední festival v Evropě, jak uvádí jeden ze zveřejněných reportů, (snad hudební, hned týden po Lunchmeatu se stihl realizovat ještě první liberecký ročník Anifilmu) – proběhl na hraně koronavirové krize. Striktně omezen hygienickými pravidly a kapacitou a utrpěl vlnu zrušených vystoupení některých zahraničních umělců. Navzdory tomu dokázali organizátoři s obdivuhodnou flexibilitou a plnohodnotně vyplnit vzniklé mezery v programu. Vedle audiovizuálních vystoupení přinesl Lunchmeat (namísto obvyklé celofestivalové konference Input) krátkou a intenzivní diskuzi naplánovanou na sobotní odpoledne a nazvanou Collective Affairs.

Čtyřhodinové neformální setkání v Korzu Veletržního paláce vedla Mary C (Marie Čtveráčková) a Václav Kovář, produkční festivalu. Marie Čtveráčková se dlouhodobě zasazuje o rozvoj elektronické scény, založila pražskou Synth Library ZVUK, kde organizuje vzdělávací workshopy a rozšiřuje obzory i díky různým projektům, skrze které boří předsudky, a naopak využívá hudbu jako prostředek k neustálému propojování a spolupráci. Ve ZVUKu je to například projekt Trigger-System, Mary C ale stojí za celou řadou dalších vzdělávacích, aktivistických i publicistických projektů. Diskuze se zúčastnili kromě dvou zmíněných také zástupci kolektivů Tetris, Noise.Kitchen, XYZ, Ankali, další členové Lunchmeatu či festivalu Signal.

Z průvodního slova na facebookové události se nedalo jasně předpokládat, co se bude dít a myslím, že ani organizátoři neměli jasnou představu, jak bude diskuze vypadat. Po celé odpoledne se nad ostatními emocemi táhl stín frustrace, a zároveň asi hlavně silou atmosféry vyburcované odhodlání něco změnit. Ambici poháněla od začátku nutnost se propojit a sdílet zkušenosti, obavy a názory ohledně české elektronické scény, jejího postavení a problémů. Nejsilnější stránkou byla energie, s níž byli „moderátoři“ rozhodnutí během čtyř hodin postavit základy něčeho, co zprostředkuje zlepšení. Snaha pořádat festival jako platformu pro sdílení otevřenou všem je přinejmenším chvályhodná.

, foto Lunchmeat Festival foto: Lunchmeat Festival
Jako největší potíž se ukázal být začarovaný trojúhelník stereotypizace-unifikace-nezájem médií, problémy, které na sebe neustále navazují a vzájemně odkazují. Proč elektronická hudební scéna v Česku obtížně dosahuje na podporu státu? Proč hodně akcí kopíruje osvědčený mainstream (i kdyby šlo pouze o mainstream v kontextu menší komunity umělců), místo aby sledovali, jaké projekty zůstávají spíše neznámé? Proč se o elektronické hudbě píše jen zřídka?

Předností i nevýhodou elektronické hudby je její specifičnost. Stojí na pomezí novomediálního umění a klubového hudebního žánru. Kvalita takového večírku sice strmě stoupá, pro uměnovědná média je ale už klub spíš cizím prostředím. V českém hudebně-publicistickém rybníčku je zase mnohokrát více nadšenců než profesionálů a pro popis audiovizuálního zážitku (protože vizuál se k elektronické produkci většinou váže a často se podílí na atmosféře přinejmenším stejnou měrou jako hudba) je často potřeba raději erudice než jen nadšení pro živou hudbu. A tak se elektronika dostává zase na okraj.

Dalo by se asi mluvit o široce oblíbených žánrech jako je techno nebo house, ale kvalita produkce se obecně hodně různí. Je potřeba pečlivě si vybírat, a ne vždy je o čem psát, a tak se psaní o podobných stylech věnuje užší okruh lidí. To bohužel vybízí k jejich stereotypizaci. Nedostatek informací, které by se dostávaly mimo zainteresovanou komunitu lidí, může způsobit, že stereotypní představa o jakémkoliv žánru elektronické hudby končí na nejbližší diskotéce. A takový názor široké veřejnosti nepomůže tomu, aby byla scéna stabilnější a mohla se spolehnout třeba na podporu ze státních peněz.

, foto Lunchmeat Festival foto: Lunchmeat Festival
Nakonec, určitým aktem odevzdání se je neustálé opakování interpretů, kteří táhnou publikum. To je ovšem problém celého kulturního průmyslu a rozhodně se netýká jen jednoho žánru. Přestože je to krok k lepší udržitelnosti akce, platformy nebo třeba prostoru, scénu nikam neposune a slouží jen ekonomické stránce věci. Publikum i tvůrci a promotéři si tak fungují v pohodlí bubliny, kterou dobře znají. Přesto jde o jeden z přístupů k celé problematice a volba strategie jde ruku v ruce s křehkostí projektů, které nenalákají dostatečné množství lidí a rychle díky nedostatku prostředků zanikají. I v diskuzi se objevily různé názory, od pragmatičtějšího pohledu Barbory Ulrychové z kolektivu Tetris po více „srdcařský“ přístup, za který se stavěl Oliver Torr z audiovizuálního kolektivu XYZ. Věřím však, že každá snaha o větší rozmanitost, i přes jakýkoliv risk, který se k tomu váže, pomůže rozbít stereotypy a otevřít elektronickou scénu veřejnosti, aby se nakonec mohla stát jedním ze samostatných pilířů v hledáčku státního rozpočtu na kulturu.

Cesta z aktuální situace je rozhodně dlouhá, o tom nikdo z přítomných nepochyboval. Pokud se má podařit časem dojít až ke kýženému výsledku, je třeba se přes náležitost k nejrůznějším kolektivům spojit v jednu velkou komunitu, která bude promlouvat jednotně k širšímu okolí. To nakonec od začátku navrhovala Marie Čtveráčková i skrze název celé debaty Collective Affairs. S tímto účelem, zatím provizorně, vznikla skupina lidí zevnitř i zvenku, která by měla pravidelně diskutovat strategii, jak dostávat elektroniku více a lépe k lidem, kteří si ji nenajdou sami. A také, jak postupně vytvářet komunitu dost silnou na to, aby za sebe mohla samostatně jednat třeba i na státní úrovni a elektronická scéna by tak měla plnohodnotné místo v současné české kultuře. Skupina se začne scházet od listopadu a je přístupná všem, koho problematika zajímá a bude (doufejme) fungovat nehierarchicky a na principech vzájemného dialogu.

Lunchmeat Festival: Symposium Collective Affairs, Praha – Veletržní Palác Praha, 3. 10. 20

    vychází za podpory
    EEA and Norway grants
    Ministerstvo kultury ČR
    Nadace Český hudební fond
    NADACE ŽIVOT UMĚLCE

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.