Lunchmeat 2020: Festival jako komunitní prostor

Lunchmeat není pouze festivalem, ale je to také kolektiv stojící za hudební, a hlavně vizuální produkcí na poli multimediálního umění. Zároveň se angažuje v současných problémech – například podpora hnutí Limity jsme my, a je nakonec i výraznou hybnou silou na poli elektronické hudby. Především, co se pražské scény týče. I když i samotný kolektiv diskutuje o tom, zda se vůbec dá v českých podmínkách mluvit o scéně jako takové. Poslední festival v Evropě, jak uvádí jeden ze zveřejněných reportů, (snad hudební, hned týden po Lunchmeatu se stihl realizovat ještě první liberecký ročník Anifilmu) – proběhl na hraně koronavirové krize. Striktně omezen hygienickými pravidly a kapacitou a utrpěl vlnu zrušených vystoupení některých zahraničních umělců. Navzdory tomu dokázali organizátoři s obdivuhodnou flexibilitou a plnohodnotně vyplnit vzniklé mezery v programu. Vedle audiovizuálních vystoupení přinesl Lunchmeat (namísto obvyklé celofestivalové konference Input) krátkou a intenzivní diskuzi naplánovanou na sobotní odpoledne a nazvanou Collective Affairs.

Čtyřhodinové neformální setkání v Korzu Veletržního paláce vedla Mary C (Marie Čtveráčková) a Václav Kovář, produkční festivalu. Marie Čtveráčková se dlouhodobě zasazuje o rozvoj elektronické scény, založila pražskou Synth Library ZVUK, kde organizuje vzdělávací workshopy a rozšiřuje obzory i díky různým projektům, skrze které boří předsudky, a naopak využívá hudbu jako prostředek k neustálému propojování a spolupráci. Ve ZVUKu je to například projekt Trigger-System, Mary C ale stojí za celou řadou dalších vzdělávacích, aktivistických i publicistických projektů. Diskuze se zúčastnili kromě dvou zmíněných také zástupci kolektivů Tetris, Noise.Kitchen, XYZ, Ankali, další členové Lunchmeatu či festivalu Signal.

Z průvodního slova na facebookové události se nedalo jasně předpokládat, co se bude dít a myslím, že ani organizátoři neměli jasnou představu, jak bude diskuze vypadat. Po celé odpoledne se nad ostatními emocemi táhl stín frustrace, a zároveň asi hlavně silou atmosféry vyburcované odhodlání něco změnit. Ambici poháněla od začátku nutnost se propojit a sdílet zkušenosti, obavy a názory ohledně české elektronické scény, jejího postavení a problémů. Nejsilnější stránkou byla energie, s níž byli „moderátoři“ rozhodnutí během čtyř hodin postavit základy něčeho, co zprostředkuje zlepšení. Snaha pořádat festival jako platformu pro sdílení otevřenou všem je přinejmenším chvályhodná.

Jako největší potíž se ukázal být začarovaný trojúhelník stereotypizace-unifikace-nezájem médií, problémy, které na sebe neustále navazují a vzájemně odkazují. Proč elektronická hudební scéna v Česku obtížně dosahuje na podporu státu? Proč hodně akcí kopíruje osvědčený mainstream (i kdyby šlo pouze o mainstream v kontextu menší komunity umělců), místo aby sledovali, jaké projekty zůstávají spíše neznámé? Proč se o elektronické hudbě píše jen zřídka?

Předností i nevýhodou elektronické hudby je její specifičnost. Stojí na pomezí novomediálního umění a klubového hudebního žánru. Kvalita takového večírku sice strmě stoupá, pro uměnovědná média je ale už klub spíš cizím prostředím. V českém hudebně-publicistickém rybníčku je zase mnohokrát více nadšenců než profesionálů a pro popis audiovizuálního zážitku (protože vizuál se k elektronické produkci většinou váže a často se podílí na atmosféře přinejmenším stejnou měrou jako hudba) je často potřeba raději erudice než jen nadšení pro živou hudbu. A tak se elektronika dostává zase na okraj.

Dalo by se asi mluvit o široce oblíbených žánrech jako je techno nebo house, ale kvalita produkce se obecně hodně různí. Je potřeba pečlivě si vybírat, a ne vždy je o čem psát, a tak se psaní o podobných stylech věnuje užší okruh lidí. To bohužel vybízí k jejich stereotypizaci. Nedostatek informací, které by se dostávaly mimo zainteresovanou komunitu lidí, může způsobit, že stereotypní představa o jakémkoliv žánru elektronické hudby končí na nejbližší diskotéce. A takový názor široké veřejnosti nepomůže tomu, aby byla scéna stabilnější a mohla se spolehnout třeba na podporu ze státních peněz.

Nakonec, určitým aktem odevzdání se je neustálé opakování interpretů, kteří táhnou publikum. To je ovšem problém celého kulturního průmyslu a rozhodně se netýká jen jednoho žánru. Přestože je to krok k lepší udržitelnosti akce, platformy nebo třeba prostoru, scénu nikam neposune a slouží jen ekonomické stránce věci. Publikum i tvůrci a promotéři si tak fungují v pohodlí bubliny, kterou dobře znají. Přesto jde o jeden z přístupů k celé problematice a volba strategie jde ruku v ruce s křehkostí projektů, které nenalákají dostatečné množství lidí a rychle díky nedostatku prostředků zanikají. I v diskuzi se objevily různé názory, od pragmatičtějšího pohledu Barbory Ulrychové z kolektivu Tetris po více „srdcařský“ přístup, za který se stavěl Oliver Torr z audiovizuálního kolektivu XYZ. Věřím však, že každá snaha o větší rozmanitost, i přes jakýkoliv risk, který se k tomu váže, pomůže rozbít stereotypy a otevřít elektronickou scénu veřejnosti, aby se nakonec mohla stát jedním ze samostatných pilířů v hledáčku státního rozpočtu na kulturu.

Cesta z aktuální situace je rozhodně dlouhá, o tom nikdo z přítomných nepochyboval. Pokud se má podařit časem dojít až ke kýženému výsledku, je třeba se přes náležitost k nejrůznějším kolektivům spojit v jednu velkou komunitu, která bude promlouvat jednotně k širšímu okolí. To nakonec od začátku navrhovala Marie Čtveráčková i skrze název celé debaty Collective Affairs. S tímto účelem, zatím provizorně, vznikla skupina lidí zevnitř i zvenku, která by měla pravidelně diskutovat strategii, jak dostávat elektroniku více a lépe k lidem, kteří si ji nenajdou sami. A také, jak postupně vytvářet komunitu dost silnou na to, aby za sebe mohla samostatně jednat třeba i na státní úrovni a elektronická scéna by tak měla plnohodnotné místo v současné české kultuře. Skupina se začne scházet od listopadu a je přístupná všem, koho problematika zajímá a bude (doufejme) fungovat nehierarchicky a na principech vzájemného dialogu.

Lunchmeat Festival: Symposium Collective Affairs, Praha – Veletržní Palác Praha, 3. 10. 20