Lunchmeat 2023: Budoucnosti na dosah

Lunchmeat, Praha Lunchmeat, Praha foto: Libor Galia

Týdenní program festivalu Lunchmeat vrcholí tradičně v rámci třídenního programu v prostorách, kde jinak sídlí Studio Hrdinů, v podzemí Veletržního paláce. Čtrnáctý ročník si dal za úkol hledat pod povrchem a přinést program, který není k vidění na žádném jiném festivalu. Vsadil tak na lokální premiéry a nově rodící se projekty a spolupráce. Hypnotický trance, deníkový hyperpop, spojení klasických nástrojů s elektronikou nebo tajuplná modlitba – Lunchmeat se rozhodl být čímkoliv.

Watch you dancing, playing, performing, and enjoying. Lunchmeat 2023zahájení ☙ galerie ☙ report
Žádní headlineři, žádné předkapely. Koncept velkých jmen na vrcholu plakátů zpochybňuje festival už nějakou dobu. Rovnost v rámci lineupu, v rámci časových slotů i na danceflooru. Svérázný program láká stárnoucí hudební fanoušky i gen Z. Od experimentům narážející pouze na žánrové hranice se k celistvému konceptu přesunul už dávno. Jeho slogan sice používá zavedenou větu „See You Dancin’“, vystupující se svými sety ovšem míří dál než ke klubovému pobavení – i u těch nejzábavnějších setů je zde zapotřebí hodně imaginace a otevřený přístup. 

Evian Chris sice mixoval Erica Pridze, svůj set ale započal noisovým vřískotem v singlu On Embers. Když po dekádě na scéně anglický producent oznámil vydání debutového alba na Warpu, všechna relevantní média neskrývala nadšení. Spolupracovník Kanyeho Westa z éry Yeezus i přední postava nové tranceové vlny si vystačil jako jeden z mála bez projekcí. Jeho světelná instalace ve spolupráci s vizuálním umělcem Emmanuelem Biardem pracovala s několika světlenými bloky za jeho zády. Impozantní mračna dýmu i pronikavé lasery doprovázely až očistný euforický trans. Vzpomínky na nultou dekádu se tak skrze praskliny v beatech proměňovaly v osamocené vize mizící budoucnosti. 

Axontorr / Oliver Torr & Simon Kounovsky, Foto Libor Galia Axontorr / Oliver Torr & Simon Kounovskyfoto: Libor Galia

Urbex pro hudební nadšence 

Trance nebyl jediným ohlédnutím na začátek nulté dekády. Svou estetikou se o dvacet let zpátky vracely i vizuální doprovody několika dalších postkulbových setů, pojímající do sebe další podžánry taneční hudby. Technologický optimismus tu střídal dystopické výjevy vybydlených měst, ve kterých přežívají jenom stroje. Nešlo si nevzpomenout na reálný svět ve filmovém Matrixu nebo sci-fi videohry jako Fallout či Hellgate. Jako kdyby katastrofická budoucnost už tu byla.

Čtvrteční večer na hlavní stagi otvírala Marina Herlop. Klasicky vzdělaná katalánská hudebnice vydávající na labelu Pan doprovází svou hru na piano sugestivním zpěvem. Björk meets Rosalía. Pro její tvorbu se těžko hledají srovnání – klasické hudební prvky se mísí s folklorem i nervní elektronikou, tomu všemu vévodí její křehký, plastický hlas. Snové imaginativní hudební světy nepřináší jasné odpovědi, její hudba je fluidní a stále v pohybu jako vodní hladina, každému elementu tu náleží vlastní místo, společně mají schopnost osvítit cestu svého posluchačstva.

Nepředvídatelné tvary ve své tvorbě i vizuálech přinesla Corin se svou AV show Lux Aeterna, oslavou i varováním v jednom. Mechanickou antickou sochu střídala nekonečná prázdná nervová poušť nebo dorůstající měsíc ozařující statický parket – v rámci festivalu se tančilo méně, než bych čekal. Stejně to platilo druhý den, kdy na hlavní stagi předvedli Sin Maldita a Lei svůj projekt Aelcrush. Apokalyptický hyperpunk vypořádávající se s emocionálním vyčerpání v prostorách rozpadlých hal plných zapomenutých plyšáků. Navazující set Aho San se svou studií kultur a nekonečného růstu přinesla klaustrofobickou vizi města, které nenabízí výzvy, ale představuje nebezpečí za každý rohem. Hudebně jako jediný do dystopických vizí přinesl víc špinavých trapových prvků i sirén a zvuků nočního města, jeho vystoupení tak vynikalo svou děsivou realističností. Povědomé beaty, ale s alarmujícím zvratem.

Corin, Foto Libor Galia Corinfoto: Libor Galia

Selfcare, nebo fomo?

Od falešné kampaně na energetický drink QT, v níž jsem tenhle hlas slyšel poprvé, k nalezení vlastní osobnosti. Hayden Dunham vystupující coby Hyd stála na počátku futuristického labelu PC Music spojovaným nejen s umělci jako Sophie nebo Danny L Harle. Vystupovat dnes na stejné stagi jako ikonická Sophie v roce 2020 pro Hyd znamenal celý svět. V jejím selfcare setu, plném tracků o odstřihnutí toxických lidí a schopnosti postavit sebe samotné na první místo, se protla historie festivalu. Full circle moment zpečetily nové skladby, na kterých se podílela samotná Sophie – její duch neumírá a je tu stále s námi, a když Hyd zpívala jejich skladby, na chvíli se proměnila atmosféra v celém sále.

Právě končící hyperpopový label objevil několik osobností, které dnes získávají svůj vlastní hlas. Nízkou a trash internetovou estetiku dokázal proměnit v kulturní hnutí. Hyd je tu proto, aby posouvala hranice mezi plasticitou, online prostředím a reálným světem. Její set totiž působil sebejistěji, než se její místy z nahrávek působící křehká produkce i hlas můžou zdát. V naštvaném bangeru Chlorophyll se z ní na stagi stala rockstar, její řev bodal do uší, takový výbuch emocí proto nemohla zakončit nikde jinde než na zemi mezi diváky.

Petra Hermanová, Foto Libor Galia Petra Hermanováfoto: Libor Galia

Hlasité sety vystřídala poslední den Petra Hermanová. Její křehká subtilní tvorba v kombinaci s hlasem, nesoucím v sobě spoustu bolesti, předvedla spolu s dvěma dalšími vystupujícími koncert za hranicí profánní všednosti, čistý a zároveň plný lidských těžkostí. Po téhle modlitbě, která se stala předzvěstí očekávaného, právě dnes vydaného debutu In Death's Eyes, bylo obtížné se znovu nastavit na masivní ADHD audiovizuální sety. Přesto duo umělkyň Søs Gunver Ryberg a Sybil Montet se svou světovou premiérou představení Weaving Field dokázaly svou těkavou křiklavou estetikou navázat na minimalistický úvod. Z experimentálního ambientu čerpající umělkyně předvedly nečekanou symbiózu technologií a člověka.

Na první pohled nepřehledný line-up nakonec dával větší smysl, než se mi na začátku zdálo. Dramaturgie festivalu to rozhodně nedělá příchozím jednoduché, o to větší potěšení přináší objevování skrytých klenotů. Náročnost jednotlivých setů se během tří dnů stupňuje a v některé momentech je opravdu náročné si říct, na co ještě zbývají síly a kdy je lepší jít pryč nehledě na fomo. Hlasitost vystupujících i těkavost projekcí někdy může působit neúnosně, přitom už pouhá přítomnost na festivalu je víc než inspirativní. Jen málokterý kolektiv (nebo akce) si u nás našel tak silnou identitu, přesto se v ní neusadil a nebál se adaptovat na novou realitu. Lunchmeat může být čímkoliv, a přesně tenhle pocit dodal i svým fanouškům. Překonat strach ze změny přináší osvobození. Deformovat hranice se Lunchmeat Studio pokusí opět už za měsíc, kdy v MeetFactory oslaví 15 let s irským producentem Hudsonem Mohawkem.

Lunchmeat Festival, Praha – různá místa, 25.–30. 9. 23

Marina Herlop, Foto Libor Galia Marina Herlopfoto: Libor Galia

vychází za podpory
EEA and Norway grants
Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond
NADACE ŽIVOT UMĚLCE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.