MENT 2020 MENT 2020 Tereza Odehnalová

MENT 2020. Čím žije současná hudební Evropa

Cesta do Lublaně trvá z Brna s přestupem 7 hodin vlakem, MENT pocitově trval asi jako mrknutí a cesta zpátky, tradičně stopem a s přestávkou na kafe, necelých 9 hodin. Vyplatí se to? Na to stručně odpovídá Dominik Prok, frontman 52 Hertz Whale v našem rozhovoru: „Na MENTu jsme správně.” Slovinský showcaseový festival MENT 2020 probíhal během 5.–7. února.

Sešup festivalu do výbušného finále během páteční noci má svoje kouzlo a styl. Má ale i svoje mouchy. Lokace koncertů nejsou stavěné na takový nápor diváků a první dva dny nenabízí program mnoho alternativ. Nekončící fronty před kluby ve squatu Metelkova se dají vydržet, protože přejít do sousedního klubu není problém. A pokud je, balkánský večírek v Jalla Jalla nabízí dokořán otevřená zadní vrátka. Když se ale posluchači ocitnou před zaplněnou Slovenskou kinotékou a jediný další program je až v Kině Šiška, není to vždycky vítaná pauza a je to trochu škoda.

Festival – špína punk i princezny

Na druhou stranu to, že jsou sály k prasknutí očividně znamená, že MENT dělá něco dobře. I přes některá zklamání – zamrzel nevyužitý potenciál přidaného vystoupení Solo Ansamblis, ale mnohem víc to, že nahrazovalo chybějící It’s Everyone Else, kteří ze zdravotních důvodů nedojeli – je v podstatě nemožné šlápnout vedle. Vrcholem čtvrtka byly Molchat Doma s nezaměnitelným frontmanem, lamačem srdcí, Egorem Shkutkem a jeho báječně perverzním knírkem, kteří k sobě v našich končinách přitáhli pozornost už festivalu předcházejícím kolečkem mezi Rakouskem, Českem a Slovenskem. V pátek byla velkým překvapením éterická Lotyška Evija Vébere, která s lehkostí přešlapuje mezi takřka tanečními rytmy a odvážně dlouhými pasážemi ticha a klidných linek s nenápadnou příchutí breakbeatu. Malá chvilka zastavení ve všudypřítomném chaosu při nahánění těch nejlepších koncertů.

Za program v prostorách hradu, kde se odehrávala první část pátku, by měl organizátory někdo pohladit a hodně obejmout. Přesun centra dění z Kina Šiška na lublaňskou dominantu příjemně osvěžil a unikátní prostor i fakt, že za koncerty bylo třeba vyjet lanovkou, případně vyjít romantickou procházkou s výhledem na město, dal všem vystoupením zvláštní nádech exkluzivity. Posezení na skalních vršcích nebo možnost hovět si při poslechu po dvou bezesných nocích v polštářích, povzbudilo před smrští, která čekala dole ve městě.

Nejdřív divoký taneček na české Market v Orto baru a pak už zase Metelkova. Vždy k prasknutí napěchovaný klub Gromka, který ve čtvrtek „vyprodali” slovenští 52 Hertz Whale, v pátek ovládli Decibelles. Nahrávky trojice z Lyonu, která svoji hudbu popisuje jako hlasitý a naštvaný pop, zaujmou, naživo ale svojí energií doslova spálili klub zaživa – to i ve spojitosti s trochu legrační dekorací papírových plamenů na stagi. Jejich francouzsky dokonalá image a divoká bezprostřednost byly jedním z nejlepších zážitků a překvapení festivalu. Na ně, v lineupu i roztančenou náladou, navazovali Scúru Fitchádu – punk/hardbass/hra na nože/funaná z Portugalska. Ve špinavém pozemním Channel Zero působili jako doma. Přitažlivě nebezpečný, agresivní, démonický večírek.

Konference – za vším hledej Česko

MENT je ale kromě živé hudby hlavně o potkávání se a konferenci, která probíhá paralelně s festivalem. Kino Šiška se pro zúčastněné stane na čtyři dny pohodlným obýváčkem, kde tráví od rána do odpoledne, jsou tu gauče, bary, probíhají recepce zúčastněných států s občerstvením, vybraná společnost a letos i letní venkovní posezení. V sále Komuna a v několika konferenčních místnostech v přilehlém hotelu se konají workshopy, přednášky a diskuze různých tváří hudebního průmyslu.

Šestý ročník nabídl velkou paletu témat a v mnoha blocích výstupy z českého prostředí. Nejinteraktivnějším programem plně v české režii byl workshop nazvaný Modul@rnice vedený Marií Čtveráčkovou aka Mary C a Martinem Tvrdým, oba stojí za pražskou platformou ZVUK. Na festivalu vytvořili open space, kam si každý, i ten, kdo o nich třeba nikdy neslyšel, mohl přijít zahrát a osahat si nejrůznější syntezátory.

Modul@rnice (Marie Čtveráčková a Martin Tvrdý), Kino Šiška, foto Libor Galia Modul@rnice (Marie Čtveráčková a Martin Tvrdý), Kino Šiškafoto: Libor Galia
Unikátní bylo i české shrnutí domácích projektů na MENTu. Zastupující proexportní kancelář SoundCzech nabídla jedinou recepci (proběhly čtyři – česká, rakouská, francouzská a ruská) s živým vystoupením, zahráli Bratři a vytvořili příjemně festivalovou náladu k pozdní snídani a brzkému obědu.

České zastoupení (konkrétně mluvil Michal Pařízek z časopisu Full Moon) bylo i v diskuzi nad východo- a středo-evropskými hudebními médii, která se trochu táhla a nelehko se zachytávaly zajímavé momenty. Je možné vyzdvihnout povídání Nadyi Samodurové o ruské undergroundové scéně nebo náhled do fungování slovinského rádia Študent, ale diskuze k hudebním médiím by se dala strukturovat jinak a stavět na přínosnějších tématech než stokrát omílaném „hudební žurnalistikou se uživí jen pár vyvolených” a historkách moderujícího Gordona Massona.

Jména, data, informace

O to větší spád měl panel nazvaný Festivals Between the Alps and the Urals, kde Čechy zastupoval Filip Košťálek z Colours of Ostrava. Diskuzi v čele s průbojným Stefanem Kazaryanem, organizátorem Moscow Music Weeku a hlavně Bol Festivalu, vévodila jeho silná prohlášení snášející se na hlavy všech evropských festivalů. Ta, jakkoli vyzněla často jako zábavné průpovídky, stojí přinejmenším za pozastavení. Není trochu otravné vidět v titulcích festivalů dokola se opakovat několik stejných jmen vévodících té které sezóně?

Je to samozřejmě svým způsobem přirozený proces a úspěšné kapely na tom určitě mnoho získají (a nemyslím jen materiálně). Je to praktické pro návštěvníky, kteří nechtějí svého favorita v létě zmeškat a nejspíš na tom není nic zlého. Ale co nutí organizátory bookovat kapely, které má už několik festivalů v relativně blízkém okolí, není to trochu levné a opravdu fanoušci neocení větší rozmanitost? Řeč je sice hlavně o větších festivalech, které i ve spodnějších řádcích lineupu mají, co nabídnout, je ale dobré, aby už úvodní titulek začínal nudit?

Bratři během české recepce, Kino Šiška, foto Libor Galia Bratři během české recepce, Kino Šiškafoto: Libor Galia

Další pohled na hudební dění nabídla prezentace aplikace Gigmit, využívající data streamingových služeb pro pořádání „chtěných” akcí v konkrétních místech. Žijeme v době, kdy jsme schopní rozeznávat chutě diváků, které jsme nikdy neviděli, z míst, která jsme nikdy nenavštívili. Kam se posunuje „soutěž” promotérů, kteří disponují přesnými informacemi o tom, co lidé chtějí slyšet? Chtějí průhledně servírovat publiku to, o co si nechtěně říká, nebo je překvapit něčím novým? Ani to s využitím dat nevyžaduje moc kreativní práce jako spíš vyhledávání jmen, která v dané oblasti nikdo neslyšel. Přijít s tím, s čím ostatní nepřijdou a přijít s tím první. Tlak na zpracovávání většího a většího množství informací, jako všude, způsobuje zrychlení všech procesů a nutí obě strany k ostražitosti. Tak jako tak je fascinující, co dokáže člověk způsobit jediným poslechem a jak tím může pro jiné definovat prostředí, ve kterém žije.

Festival MENT se široce nerozkročuje jen mezi žánry, ale i mezi tématy, která přináší. Snad jediné, co by je mohlo všechny propojit je všudypřítomný burek k snídani k obědu i k večeři a nekonečné vtipkování na účet makedonské scény – pardon, makedonská scéna (prý) není –, které si ve skoro v každém bloku alespoň jednou neodpustil některý zástupce balkánských států. Tak zase za rok – třeba se do té doby najde kapela, která pojede po Makedonii i celé turné. (Bára Jurašková)

MENT 2020, Lublaň (SI) – různá místa, 5.–7. 2. 20

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.