MENT 2020. Čím žije současná hudební Evropa

Cesta do Lublaně trvá z Brna s přestupem 7 hodin vlakem, MENT pocitově trval asi jako mrknutí a cesta zpátky, tradičně stopem a s přestávkou na kafe, necelých 9 hodin. Vyplatí se to? Na to stručně odpovídá Dominik Prok, frontman 52 Hertz Whale v našem rozhovoru: „Na MENTu jsme správně.” Slovinský showcaseový festival MENT 2020 probíhal během 5.–7. února.

Sešup festivalu do výbušného finále během páteční noci má svoje kouzlo a styl. Má ale i svoje mouchy. Lokace koncertů nejsou stavěné na takový nápor diváků a první dva dny nenabízí program mnoho alternativ. Nekončící fronty před kluby ve squatu Metelkova se dají vydržet, protože přejít do sousedního klubu není problém. A pokud je, balkánský večírek v Jalla Jalla nabízí dokořán otevřená zadní vrátka. Když se ale posluchači ocitnou před zaplněnou Slovenskou kinotékou a jediný další program je až v Kině Šiška, není to vždycky vítaná pauza a je to trochu škoda.

Festival – špína punk i princezny

Na druhou stranu to, že jsou sály k prasknutí očividně znamená, že MENT dělá něco dobře. I přes některá zklamání – zamrzel nevyužitý potenciál přidaného vystoupení Solo Ansamblis, ale mnohem víc to, že nahrazovalo chybějící It’s Everyone Else, kteří ze zdravotních důvodů nedojeli – je v podstatě nemožné šlápnout vedle. Vrcholem čtvrtka byly Molchat Doma s nezaměnitelným frontmanem, lamačem srdcí, Egorem Shkutkem a jeho báječně perverzním knírkem, kteří k sobě v našich končinách přitáhli pozornost už festivalu předcházejícím kolečkem mezi Rakouskem, Českem a Slovenskem. V pátek byla velkým překvapením éterická Lotyška Evija Vébere, která s lehkostí přešlapuje mezi takřka tanečními rytmy a odvážně dlouhými pasážemi ticha a klidných linek s nenápadnou příchutí breakbeatu. Malá chvilka zastavení ve všudypřítomném chaosu při nahánění těch nejlepších koncertů.

Za program v prostorách hradu, kde se odehrávala první část pátku, by měl organizátory někdo pohladit a hodně obejmout. Přesun centra dění z Kina Šiška na lublaňskou dominantu příjemně osvěžil a unikátní prostor i fakt, že za koncerty bylo třeba vyjet lanovkou, případně vyjít romantickou procházkou s výhledem na město, dal všem vystoupením zvláštní nádech exkluzivity. Posezení na skalních vršcích nebo možnost hovět si při poslechu po dvou bezesných nocích v polštářích, povzbudilo před smrští, která čekala dole ve městě.

Nejdřív divoký taneček na české Market v Orto baru a pak už zase Metelkova. Vždy k prasknutí napěchovaný klub Gromka, který ve čtvrtek „vyprodali” slovenští 52 Hertz Whale, v pátek ovládli Decibelles. Nahrávky trojice z Lyonu, která svoji hudbu popisuje jako hlasitý a naštvaný pop, zaujmou, naživo ale svojí energií doslova spálili klub zaživa – to i ve spojitosti s trochu legrační dekorací papírových plamenů na stagi. Jejich francouzsky dokonalá image a divoká bezprostřednost byly jedním z nejlepších zážitků a překvapení festivalu. Na ně, v lineupu i roztančenou náladou, navazovali Scúru Fitchádu – punk/hardbass/hra na nože/funaná z Portugalska. Ve špinavém pozemním Channel Zero působili jako doma. Přitažlivě nebezpečný, agresivní, démonický večírek.

Konference – za vším hledej Česko

MENT je ale kromě živé hudby hlavně o potkávání se a konferenci, která probíhá paralelně s festivalem. Kino Šiška se pro zúčastněné stane na čtyři dny pohodlným obýváčkem, kde tráví od rána do odpoledne, jsou tu gauče, bary, probíhají recepce zúčastněných států s občerstvením, vybraná společnost a letos i letní venkovní posezení. V sále Komuna a v několika konferenčních místnostech v přilehlém hotelu se konají workshopy, přednášky a diskuze různých tváří hudebního průmyslu.

Šestý ročník nabídl velkou paletu témat a v mnoha blocích výstupy z českého prostředí. Nejinteraktivnějším programem plně v české režii byl workshop nazvaný Modul@rnice vedený Marií Čtveráčkovou aka Mary C a Martinem Tvrdým, oba stojí za pražskou platformou ZVUK. Na festivalu vytvořili open space, kam si každý, i ten, kdo o nich třeba nikdy neslyšel, mohl přijít zahrát a osahat si nejrůznější syntezátory.

Unikátní bylo i české shrnutí domácích projektů na MENTu. Zastupující proexportní kancelář SoundCzech nabídla jedinou recepci (proběhly čtyři – česká, rakouská, francouzská a ruská) s živým vystoupením, zahráli Bratři a vytvořili příjemně festivalovou náladu k pozdní snídani a brzkému obědu.

České zastoupení (konkrétně mluvil Michal Pařízek z časopisu Full Moon) bylo i v diskuzi nad východo- a středo-evropskými hudebními médii, která se trochu táhla a nelehko se zachytávaly zajímavé momenty. Je možné vyzdvihnout povídání Nadyi Samodurové o ruské undergroundové scéně nebo náhled do fungování slovinského rádia Študent, ale diskuze k hudebním médiím by se dala strukturovat jinak a stavět na přínosnějších tématech než stokrát omílaném „hudební žurnalistikou se uživí jen pár vyvolených” a historkách moderujícího Gordona Massona.

Jména, data, informace

O to větší spád měl panel nazvaný Festivals Between the Alps and the Urals, kde Čechy zastupoval Filip Košťálek z Colours of Ostrava. Diskuzi v čele s průbojným Stefanem Kazaryanem, organizátorem Moscow Music Weeku a hlavně Bol Festivalu, vévodila jeho silná prohlášení snášející se na hlavy všech evropských festivalů. Ta, jakkoli vyzněla často jako zábavné průpovídky, stojí přinejmenším za pozastavení. Není trochu otravné vidět v titulcích festivalů dokola se opakovat několik stejných jmen vévodících té které sezóně?

Je to samozřejmě svým způsobem přirozený proces a úspěšné kapely na tom určitě mnoho získají (a nemyslím jen materiálně). Je to praktické pro návštěvníky, kteří nechtějí svého favorita v létě zmeškat a nejspíš na tom není nic zlého. Ale co nutí organizátory bookovat kapely, které má už několik festivalů v relativně blízkém okolí, není to trochu levné a opravdu fanoušci neocení větší rozmanitost? Řeč je sice hlavně o větších festivalech, které i ve spodnějších řádcích lineupu mají, co nabídnout, je ale dobré, aby už úvodní titulek začínal nudit?

Další pohled na hudební dění nabídla prezentace aplikace Gigmit, využívající data streamingových služeb pro pořádání „chtěných” akcí v konkrétních místech. Žijeme v době, kdy jsme schopní rozeznávat chutě diváků, které jsme nikdy neviděli, z míst, která jsme nikdy nenavštívili. Kam se posunuje „soutěž” promotérů, kteří disponují přesnými informacemi o tom, co lidé chtějí slyšet? Chtějí průhledně servírovat publiku to, o co si nechtěně říká, nebo je překvapit něčím novým? Ani to s využitím dat nevyžaduje moc kreativní práce jako spíš vyhledávání jmen, která v dané oblasti nikdo neslyšel. Přijít s tím, s čím ostatní nepřijdou a přijít s tím první. Tlak na zpracovávání většího a většího množství informací, jako všude, způsobuje zrychlení všech procesů a nutí obě strany k ostražitosti. Tak jako tak je fascinující, co dokáže člověk způsobit jediným poslechem a jak tím může pro jiné definovat prostředí, ve kterém žije.

Festival MENT se široce nerozkročuje jen mezi žánry, ale i mezi tématy, která přináší. Snad jediné, co by je mohlo všechny propojit je všudypřítomný burek k snídani k obědu i k večeři a nekonečné vtipkování na účet makedonské scény – pardon, makedonská scéna (prý) není –, které si ve skoro v každém bloku alespoň jednou neodpustil některý zástupce balkánských států. Tak zase za rok – třeba se do té doby najde kapela, která pojede po Makedonii i celé turné. (Bára Jurašková)

MENT 2020, Lublaň (SI) – různá místa, 5.–7. 2. 20